Jedlička Josef

Když v polovině šedesátých let vyšla v Praze útlá knížka Kde život náš je v půli se svou poutí, znal Josefa Jedličku (1927-1990) jen málokdo.
V severočeském Litvínově, kde prožil většinu padesátých a šedesátých let po vyloučení z univerzity, vystřídal hned několik nesourodých povolání (etnograf, dělník, učitel, televizní pracovník, vychovatel) a jen nejbližší přátelé z okruhu Jana Zábrany věděli, že tento nenápadný, mimořádně vzdělaný muž po léta ukrývá podivuhodnou svědeckou prózu, která ho možná jednou proslaví.
Velký čtenářský i kritický ohlas jeho prvotiny (provázený tvrdými výpady tehdejší moci) překrylo ale brzy nenadálé politické vření, ukončené ovšem vzápětí příjezdem moskevských tanků. Jejich zlověstná přítomnost tehdy postavila desetitisícovky lidí před nesnadnou volbu: zůstat v bezvýchodné situaci doma, anebo se pokusit žít a uplatnit v cizí zemi? Josef Jedlička se ještě před koncem osmašedesátého roku stává zaměstnancem mnichovské Svobodné Evropy. Zůstává v ní po dvě desetiletí až do pádu evropských komunistických diktatur.
Napsal zde vedle často úmorné všednodenní publicistiky především dlouhou řadu všeobecně ceněných kulturních pořadů. Přitom přispíval i do několika časopisů, včetně jinojazyčných (Svědectví, Rozmluvy, Kontinent ad.), a léta skoro potají pracoval na své románové kronice, která pod názvem Krev není voda konečně vyšla počátkem devadesátých let.
Stala se vedle literárních studií České typy a knihy Rozptýleno v prostoru a čase bohužel pouze jakýmsi zástupným Jedličkovým návratem. On sám stačil přijet jen na pouhých několik dní.

Bibliografie
1966 Kde život náš je v půli se svou poutí ,
1991 Krev není voda,
1992 České typy,
2000 Rozptýleno v prostoru a čase, Petrov

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz