Tání chůze / Recenze /
Milan Exner, Tvar 21/1998
... Bylo mu pětadvacet, když se lámala železná opona, a o dva roky víc, když vydal první sbírku. Pozornost
vzbudily Decimy (jeho třetí kniha)... a událostí slibuje být Tání chůze... Reiner se v Tání chůze pevnou nohou
potácí mezi dvěma polohami: ta první je něžná, velmi něžná, jak ukazuje nezvalovská variace na Sbohem a
šáteček, kde se jen s vypětím všech (tvořivých) sil ubrání slzám. Táž citová poloha je symbolizována názvem
sbírky: "tání chůze" ve stejnojmenné básni je mallarméovsky komponovaná metafora soumraku, zrcadlení
vlastní postavy na hladině a ještě dalších významů, které by dohromady vydaly na menší studii. Druhá
Reinerova poloha je rouhavá. Reiner dokáže bravurně fingovat rytmickou neohrabanost: to je rovina ironie
(řekněme) formální; podobným grifem tvaruje i slovní zásobu. Navíc si v poslední době dokázal vytvořit žánr,
který mu (zdá se) velmi vyhovuje: chtěl bych ho označit jako ironickou romanci. Ironie tu není (jen) v tónu: je
v destrukci romaneskní linie a v složitých významových vazbách; ty posouvají celý text do roviny metafory o
příběhu. Takové básně jako Post coitum nebo Švédská trojka jsou mistrovskými kousky svého druhu: zvlášť ta
druhá představuje text, za nímž stojí navýsost promyšlená básnická práce. Sečteno a podtrženo: Reiner je
nejlepší vždycky tam, kde metrum praská ve švech! To je případ sbírky Tání chůze a to je taky hlavní důvod, proč
tuto knihu stavím vedle jeho prvotiny před obě zbývající do první řady, což znamená i: do první řady současné
poezie.
