Tání chůze / Recenze /
Jiří Trávníček, Host 1/99
Co u Reinera zarazí, není ani tak přemíra vlivů, rejstříků a dílčích básnických "jazyků" jako spíše to, jak je to tu
všechno nezvládnuto, a to jak v rámci celé sbírky, tak i v rámci jednotlivých textů. Jinými slovy: Reinera jeho
básnění příliš neposlouchá. Za maskou lehkonohého kejklíře se nachází dost úpornosti. Až příliš často Reinerův
zpěv škobrtne či se zasukuje; co mělo plynout s lehkostí vzdušného popěvku, končí často jako narozeninová
skládačka. Reinerovo psaní vesměs potkává ten nejhorší úděl: naivita je mu odepřena tím, jak autor potřebuje
být ve vědoucí a distancované převaze nad svými tématy; virtuozita, která by dala textům švih a styl, zase
nenaskočí, protože do ní stále něco chybí. Autor Tání chůze se zhlédl v těch, kteří zjevně umějí a kteří umějí
jaksi samozřejmě, jakoby bez většího úsilí. Nejde jen o velké vzory, ale sub specie autorovy vlastní poezie také o
tajné představy toho, jak by chtěl psát, kdyby to dokázal. Verše však zase setrvávají v podivném středu: Reiner
nemá ani dost odevzdanosti, aby svým vzorům vzdal hold, ani dost básnické svébytnosti, aby se s nimi po
partnersku vyrovnal. Zůstává tak jen snaživé přiotření... To co činí z této sbírky pravé dítě své doby, je stále
manifestované přesvědčení, že je mi dovoleno cokoli a že v konečném součtu vše nemůže než hrát v můj
prospěch, neboť. - co vlastně? Je potřeba jen si správně věřit - a ono už to naskočí? Poezie přece nejsou žádné
čáry, proč si tedy tak trochu nezabásnit?. Je někdo proti? Dalo by se to nazvat vpádem estrády do české poezie
a rozhodně nejde o fenomén, který se týká jen Martina Reinera.
