...Zapletalovi hrdinové, ona generace, která má už těžce po čtyřicítce, se ocitá ve zcela jiném světě, než po kterém po roce 1989 toužila. Svět je náhle a znovu úplně jiný, znovu nepochopitelný a neuchopitelný. A tak nastává další dilema: jestliže jsme se před Listopadem rozváděli proto, že boj proti papalášům se zdál být nevyhratelný, jestliže jsme pak byli s režimem v onom devětaosmdesátém rozvedeni, aby nastala všeobecná panika a z ní nakonec všeobjímající nuda, pak se opět - protože jiného nepřítele už nemáme - musíme rozvádět sami mezi sebou. Jiná racionální, proveditelná řešení nejsou.
K tomu všemu ovšem patří stres, úzkost, beznaděj, váhání, únava, prázdné milování, a ještě prázdnější sklenice od pití. Stará otázka, že všechno máme, ale co s tím, se znovu neúprosně vrací.
Zapletal to všechno líčí svým typicky důmyslným propletencem dějů, postav, brilantně zachycených detailů nálad, pocitů, gest, ale i místopisu krajiny a města Zlína. Všechno běží v onom dlouhém toku únavného klopýtání se životem, ale pod tím vším je někde hluboko zakopána Raskolnikovova sekyra.
Je to opět Zapletalova zpráva těm, kteří jsou ve srabu, že nejsou sami. Už to samo o sobě je velmi povzbudivé, zvláště když je to tak precizně řečeno. A rezultát toho všeho? Zdánlivě prostý a jednoduchý: "Slunce stejně pořád vychází jenom kvůli nám." Jinými slovy: ještě máme na konci světa šanci.