Další aktivity / Benefiční kalendář 2001 (Akty českých spisovatelů) /

Část jednoho z řady rozhovorů, které jsme udělili v průběhu vzedmuté mediální kampaně, související s vydáním Benefičního kalendáře aktů českých spisovatelů.

Jak jste přišel na myšlenku vydat kalendář s fotografiemi aktů českých spisovatelů?
Před dvěma roky jsme seděli s Marianem Pallou v hospodě a uvažovali o příspěvcích do časopisu Dobrý chlap, který nedávno v plné síle oslavil druhé výročí svého nevydání. Ten časopis měl být protiváhou nejrůznějších cosmopolitanů a v prvním čísle neměl chybět kupříkladu rozhovor s traktoristou o výměně oleje, anketa na téma "Má práce opravdu smysl?" či rubriky "problematika větrání", "obsahy mužských kapes", "dobří a špatní chlapi ve světové literatuře". Seděl tam s námi tenkrát proslulý básník Jiří H. Krchovský, kterého jsme pochopitelně hned hleděli zaangažovat. Jenže v jaké roli? Básníka dělá všude, tož pro nás musí udělat něco onačejšího, shodli jsme se. A někoho napadl akt. Hospoda Poslední leč je tedy místem, kde vyrazil pramínek pozdějšího veletoku.

Podle čeho jste vybral fotografku, která spisovatele fotila? Oslovil jste záměrně ženu nebo to byla náhoda?
Oslovil jsem záměrně Janu Nosekovou, protože ji léta znám jako výbornou fotografku, protože s focením spisovatelů má bohaté zkušenosti z básnického setkávání na Bítově, kde v prvních dvou letech vytvořila unikátní soubor portrétů, a protože je to moje kamarádka a výborná holka. Ne že by se nedalo uvažovat i o jiných fotografech, ale vzhledem k dosti specifickému zadání a taky naší ne zcela valné ekonomické situaci bylo od počátku jasné, že na tom musí pracovat "náš" člověk, kterého to bude zajímat a který to nebude chápat jako klasickou profesionální zakázku.

Podle jakého klíče jste vybíral, kteří spisovatelé na kalendáři budou? Stalo se vám, že jste někoho oslovil a on odmítl nechat se fotografovat?
S výjimkou již zmíněného Krchovského a mé maličkosti jde o kmenové autory nakladatelství Petrov; je to koneckonců kalendář Petrova. Tohle kritérium je ale zároveň klíčem k úspěchu té akce. Zatímco "svých" autorů jsem musel oslovit dohromady sedmnáct, abych dostal konečnou dvanáctku, je mi úplně jasné, že lovit v jiných vodách, souhlasil by tak každý desátý. Autoři, kteří vydávají výhradně v Petrově, se neocitli v mém nakladatelství náhodou: jsou to většinou lidé, kteří se na spoustu věcí dívají podobně jako já, takže jim kalendář pánských aktů taky nejspíš připadal jako "docela dobrej fór".

Myslel jste při přípravách kalendáře na to, že určitě uděláte radost ženám, kterým už občas leze na nervy všudypřítomnost ženských aktů? Nebo jste spíše myslel na to, že to bude výhodný "nakladatelský počin" , vydělá nějaké peníze a upozorní na české spisovatele?
Od začátku jsem tušil, že budeme rádi, když na kalendáři neproděláme kalhoty. Pokud se prodá téměř celý náklad (2.000 ks), budeme i s necelými šedesáti tisíci od sponzorů o chlup v plusu. To ovšem ještě v tuto chvíli není vůbec jasné. Že by akty různě zdeformovaných spisovatelů mohly udělat radost normálním ženám? Tak o tom pochybuju. A feministkám jsem tímhle způsobem rozhodně nadbíhat nechtěl. Na co jsem tak v souvislosti s vydáním kalendáře myslel? Doufal jsem, že tímhle způsobem lze na chvíli upoutat pozornost alespoň o trochu širší veřejnosti k něčemu tak okrajovému jako je původní česká literatura - a zdůrazňuji slovo literatura, tedy ne pouhé "sepisování". To se asi povedlo, když je tento rozhovor v pořadí dvaatřicátým mediálním zářezem, který jsme si mohli udělat na pomyslnou pažbu projektu. Zároveň je ten kalendář dalším dílem volně pokračujícího seriálu Pluháčkových výpadů proti dál a dál přejímané "obrozenecké" roli české literatury, která vyhovuje univerzitním profesorům a tzv. literárním kritikům, ale převážně škodí samotným autorům, tedy těm, kteří zajímají mě. A nechybí v tom samozřejmě ani dosti subtilní rozměr věci, jakým je má - občasná - potřeba dotáhnout do finále nějaký ztřeštěný, neřku-li pošetilý nápad, který by pro většinu lidí odešel ze světa s ranní kocovinou.