Fischerová Viola / Dokumenty /

Výňatek z textu napsaného pro básnický večer Napříč, který se konal v brněnském Divadle Bolka Polívky 6. března 2000 (Lit. noviny, 18. 4. 2000)

Svou první báseň po třiceti letech jsem napsala rok a půl po smrti svého prvního muže. Jeli jsme tehdy s Josefem Jedličkou do Basileje na Pavlův hrob a já jsem měla náhle Pavlovu tvář před sebou za sklem tak zřetelně, že jsem si řekla: Tak to se tady někde rozbijeme a on je tu od toho, aby si nás odvedl. Ale nestalo se nic a já jsem si na zpáteční cestě zapsala cosi na kus papíru. Když jsem to po sobě ráno četla, uvědomila jsem si, že je to báseň a nejspíš klíčová. A tak jsem začala psát Zádušní básně za Pavla Buksu. Že se tu jako instrumentárium objevila poesie, překvapilo mě samotnou nejvíc.
Tu sbírku jsem psala rok a měla jsem zato, že půjde jen o tuto jednu knížku, totiž o odpověď, co se vlastně stalo, o co šlo v našem životě, když skončil Pavlovou sebevraždou. Ke konci se však začala odnožovat další sbírka a zároveň s ní sbírka třetí a po ní další.
Pokud jde o mne a poezii, myslím, že ona první báseň, kterou jsem napsala v jedenácti letech a o níž nevím, jak jsem k ní přišla a odkud se vzala, předznamenala to, čím se mi poesie stala: obranou a ochranou. Obranou před tím, co na mě doléhá a co mě ohrožuje, s čím ale mohu něco udělat právě jenom v básni, i když v jiné dimenzi. A současně mi umožňuje zachytit ty podivné okamžiky štěstí, jejichž podstaty se dobírám básní a které tak chráním, aby se nerozpadly v nic. Báseň má svoji vlastní vnitřní pravdivost, která navíc obrací člověka dovnitř, do něho samého. Do toho, co ví i neví, ať už to chce vědět nebo ne.


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz