Vodní hry / Recenze /

Eva Talpová, Rovnost, 17. 10. 1998

Pížlova čtvrtá kniha je souborem krátkých próz, které však více než k próze (jež zde skutečně není ničím víc než pouhou formou) tíhnou k poezii. Kniha tak, zdá se, odráží jistou nynější nedůvěru (autorů? čtenářů?) k veršové struktuře. Poezie jako by se dnes téměř ostýchala vzít na sebe podobu básně a převlékala se. Ve Vodních hrách tak nakonec čteme prózu, která se místy rýmuje ("tělo se rozpomíná už, jak nůž, jenž po letech se znovu v krvi máčí: všechny ty dcery žen, všechna ta těla dračí", s. 31).
To však samozřejmě Pížlově knize neubírá na hodnotě. V tomto případě zůstala poezie (i v prozaickém převleku) poezií - a o to právě jde! Rozpětí knihy přitom (i když to autor asi programově nezamýšlel) naznačuje už sám název Vodní hry - tedy oscilace mezi hlubokostí (touhou po splynutí s "jednotlivým" světem vody, větru, těla, krve.) - a hravostí. Hravost spočívá především už v samotném způsobu vyjádření. Pížl obratně vládne jazykem, vytváří zvukomalebné sekvence ("vítr ví a zpívá víc", s. 45, "žhne žena žíhána žaluzií, s. 51). Často je báseň vystavěna na principu opakování, text navozující dojem volné asociace jako by sám sebe variuje, upřesňuje, opracovává. Sugestivně působí občasné užití hovorového jazyka, obvykle navozujícího atmosféru dětství.
K ústředním tématům sbírky patří erotika (tedy erotika neklidné krve a kontrastů), ohlížení se za láskou, která byla. Jsou tu krajinomalby až sovovské (Břehy větrné, Lesy), je tu i trocha dekadence - ostatně už tu zase máme konec století.


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz