Rodinný život / Recenze /

Dora Kaprálová, MF Dnes, 11. 1. 2001

Tak jako v předchozích, tematicky bohatě prokomponovaných sbírkách (Exteriéry, Svět zvířat, Vodní hry) i zde v sobě Jaroslav Pížl nezapře, že je žákem mistra hry Ivana Vyskočila a účastníkem recitačních pořadů a publikačních aktivit literárního sdružení Kvašňák. I v Rodinném životě totiž variuje a vrší nejrůznější aluze, hříčky a šifry. Avšak oproti předchozím knihám, kde přehršlí zvukomalebných slov docházelo v básních občas až k významově prázdnému zacházení se slovy, pracuje Pížl v této sbírce s rytmickou skladbou vedoucí vždy k jasné pointě. Částečně je to dáno samotným tématem, pokušením popsat (vyzpívat) radosti a strasti rodinného života.
.Pokud čtenář přijme autorem nabízený princip hry, rytmus plouživých valčíkových melodií, zjistí, že je kniha ve své podstatě oslavným místopisem rodiny. Rozkoš z pošetilé pomalosti, blížící se leckdy stavu halucinogenního vytržení duše i těla, vyvažuje Pížl ve svých textech běsnými obrazy rodičovské únavy. A nutno říci, že tak činí s provokativní noblesou a ironií.
Kulhavě skotačivé rytmy některých básní se tak střídají s lyrickými, až rokokově smyslnými obrazy, které svou deníkovou diskrétností připomínají vzdáleně poetiku básníka ztracených městských zákoutí Petra Krále. Přesto je Pížl ve srovnání s Králem daleko méně civilní, a dík rafinovaným neumětelským hříčkám i méně "intelektuální". Z nehybnosti činí smyslově požitkářský klus, občas si u toho vydupává stylové a motivické aluze na rozličné typy básnické moderny a potměšile se chlubí neatraktivní strnulostí.
A právě v tom je sbírka Jaroslava Pížla provokativní, v tom, je patrně skryta její sugestivní výpověď. Z úprku domů totiž Pížl vytváří podivnou harmonii strnulosti. Jako by pravá bída života začínal až tam, kde končí prostor důvěrně známého lesa, v němž: "My mlčky zahleděni stáli jsme tak kdesi / nehybní uvnitř toho shonu."


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz