Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 /

Letošní, v pořadí čtvrtý sborník je nejobsáhlejší ze všech. Přímo na Bítově, ze známých důvodů časového omezení, zaznělo jako obvykle pouze deset příspěvků, jinak ale téma "Interpretace poezie" oslovilo nebývalé množství básníků a kritiků. A to ještě některé další texty, které se po Bítově objevily v rozhlase či literárních časopisech a byly mimo jakoukoli pochybnost právě tématem Bítova ?99 inspirovány, do sborníku zařazeny nejsou. Těžko přesně rozlišit, jak velkou roli sehrálo, že se zvolené téma takzvaně "trefilo do černého", a jak vedle toho zapůsobil pouhý fakt, že se Bítov jako instituce už zavedl. Jisté je - a sobotní bítovská diskuze to potvrdila - že ryba se chytila na háček, který byl v zadání ukryt: Autoři a kritici. Častěji pochopitelně: Autoři versus kritici. To je prostě evergreen, melodie natolik svůdná, že i na bítovský parket přilákala větší množství tanečníků, než kolik jsme jich směli obdivovat v letech předchozích.
Fotogalerii, do níž nám už tak trochu chyběly nové tváře, neboť ani putna básnictva českého a moravskoslezského není bezedná, jsme letos poprvé nahradili galerií výtvarných montáží. Jejich autorem je Miroslav Huptych, básník na Bítově tradičně absentující. Jsme rádi, že se s ním setkáváme alespoň uvnitř sborníku.

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dokořán, č. 12, 1999
Augustin Skýpala - Bítov v úplňku

Počtvrté svolali básníci Jiří Kuběna a Martin Pluháček v úloze velkolepých organizátorů básnický sněm na hrad Bítov. Po čtyři dny tam koncem září téměř sto padesát lidí všech věkových vrstev bloumalo od hotelu k hradu a zpět, na uvítanou rautovalo za sponzorské a pak už kromě řízené ochutnávky vín zcela nezávisle za své, povídalo se, poslouchalo - a co se stalo? Vyvalily se vlny zdola, roztáhly se v širá kola? Určitě ano, já je viděl. Snad proto, že jsem tam byl poprvé a nemá se říkat nikdy víc. Ani v mém věku.
Žádné manifesty materialismu ideologického ani podpásového ve svatostánku Kuběnových Múz, všechno bylo tentokrát slušné, i když nikterak uhlazené. Vzácný pane Jiří Kuběno, počal jste něco, co se od počátku stalo legendou a založilo tradici.
V souladu s mravy země moravské, české i nezanedbatelného Slezska, nemám-li jít ještě dál. S nesamozřejmou podporou sponzorů skutečných, nikoliv mauretánských, a s neokázalou přízní spisovatelské obce i univerzitních kateder. Komu by se to nelíbilo? Jedna z účastnic prý řekla, že je tu nuda. A básnířka Lydie Romanská ji veřejně pokárala. Co jí tu asi chybí, ptala se. Jde jí o poezii, nebo o něco menšího? Kdo nemohl jinak, přijel se svým partnerem či partnerkou, někdo i se psem. O nocležení se psem a jeho odvázaným pánem se něco dozvíme později z úst docenta M. C. Putny.
Sešli jsme se tedy na jihomoravském Hradě Poezie v nemalém počtu, známí i méně známí, hvězdy i outsideři, mladí i méně mladí. Starší než první republika tam byl jediný pán, nestor bítovského sympozia, ctitel a přítel Otokara Březiny ze školních let v Jaroměřicích nad Rokytnou, Ferdinand Höfer. "Březina mu kupoval lízátka," praví o něm Kuběna se svou přirozenou prostořekostí. A kouzelný pan Höfer už při prvním setkání recituje mně a mé ženě celé pasáže z Březinových básní a esejů. Snad i to, co Březina nikdy nenapsal. A vůbec, ten čtvrteční večer 23. září, zahájený fanfárami při vstupu do hradních síní, slavnostně osvětlených a bohatě prostřených, nelze přejít neosobně. Všude panuje zvláštní atmosféra, jakési napětí mezi zemí a nebem. Zvláště když na nebi naplno plane úplňková luna, která se znenadání vyhoupla z mlhy nad bítovskou zátokou. Kdo ji přičaroval, s kým má ten podivný autor knihy Paní Na Duze faustovskou smlouvu? Mocným hlasem zastavuje komtur Kuběna valící se proud hostí, aby minutou ticha vzpomněli básníky, kteří byli loni na této slavnosti přítomni a nyní už jsou na nebesích: Ivan Diviš, Karel Křepelka, Miloš Vacík, Ladislav Novák. V neděli za ně bude sloužena v nedalekých Oslnovicích zádušní mše.
Tady však pro nás při hudbě starých mistrů začíná hodokvas. Senioři se cpou báječnými kremrolemi, mladiství se v nepřetržitém kroužení vracejí k řízkům. Deprimuje mne to. Pouštím se proto do rybiček v aspiku a čehosi rosolovitého. Mnohem víc mne ovšem deprimuje množství básnířek, které znám důvěrně jen z televizní obrazovky nebo z fotodoprovodu sborníku Bítov `98. Některé jen z vlastních představ za nespavých nocí. Například o Boženě Správcové mi ještě předloni někdo tvrdil, že jde o mužský pseudonym. Ale kdež! Violu Fischerovou, Lydii Romanskou, Věru Jirousovou, Alenu Vávrovou a Zdenu Zábranskou znám z jejich poezie, s Martou Gärtnerovou mne seznamuje Milan Hrabal. Můj bože, jak jsou nezaměnitelné, své! Totéž nemohu říci o vousáčích kolem nich. Jsou takoví divní - jako ten kozel-číšník na reklamě popovického piva. Pletu si jednoho s druhým, s výjimkou asi dvou tří, kteří vypadají jako Viewegh. Teprve druhý a třetí den rozeznávám, kdo je kdo.
Naprosto nezaměnitelní jsou ctihodní poetové: František Listopad jako Ahasver z Lisabonu je prostě fešák. Apartní klobouček a postmoderně střižený rabínský vous neodkládá ani v horku, stále si něco brouká, jako by permanentně interpretoval svou tzv. konkrétní poezii s náběhem k abstrakci. Ludvík Kundera vedle něj jako holobrada vypadá mladší, ovšem dialektickou poetikou konkrétního jsou si tak blízcí, že to nehraje roli. S nedopitými číškami spolu usedají na třetí schod bočního schodiště a vypadají, jako když loví. Haha, zlaté rybky! Už neberou? Někdo panikaří, že červené došlo. Chvíli to tak vypadá, neklid, i mé je mléko starců. Ale číšníci rychle vše napraví. Lépe volil Ivan Slavík. Neopouští svou paní a pije bílé. Patrně mešní. Je hodina po půlnoci, klopýtáme kolem sklípku kamenitou částí hradního nádvoří k autobusu, přistavenému za branou. Je vidět částečné zdvojení měsíce, stíny básnických dvojic a brněnského beatníka Leoše ?Bacona? Slaninu se psem. Kdo přišel, jede. Pro další várku se řidič vrátí. Nebo snad do rána dojdou do hotelu pěšky?
Pátek 24. září, divadelní sál hradu Bítov.
Z bister a zákoutí nádvoří svolává ustaraný, poněkud ochraptělý Jiří Kuběna posluchače a řečníky prvního dopoledne. Je téměř deset hodin, mělo se začít v devět. Spolupořadatel, sponzor, nakladatel a básník Martin Reiner Pluháček zatím chybí. Jako robustní černý krtek s růžovými pacičkami dozadu (místo ploutví nebo křídel?) pobíhá po pódiu autor olbřímí černé knihy poezie Krev Ve Víno. Stačila by mu k věhlasu. Ale on chtěl i hradní hrátky Poezie. Přizval mladšího věrozvěsta a vychází jim to.
Jako první je povolán k mikrofonu brněnský profesor Milan Suchomel. "Jsi vůbec profesor?" zažertuje uvádějící Jiří Kuběna. Smích v sále. A zatímco Milan Suchomel nasucho mele svůj referát, dnes už zveřejněný jako všechny další v kulturním tisku, táhne mi myslí obecná otázka a vlastní odpověď (jsem-li jí schopen), jaký to má všechno smysl právě dnes, kdy téměř všichni autoři a čtenáři soudobé poezie jsou ve své dvojjediné podstatě shromážděni v tomto sále. A tedy právě proto! Bítov rovná se Národ sobě v Poezii. A Zlatá kaplička stojí v této chvíli zde, na rulovém ostrohu nad Želetavkou, jako protějšek zříceniny hradu Cornštejna. Z těch myšlenek mě vyrušil potlesk pro Milana Suchomela. Zaslechl jsem předtím ještě pár jeho slov: nepostižitelnost básnické podstaty... postihnout lze jen technickou stránku poezie... Interpretace?
Ano, interpretace básnické skladby, výklad poezie - to je jediné téma Bítova ?99. Předsedající J. K. zve k mikrofonu brilantního rétora s mimořádnou erudicí básnickou i kritickou. A vědeckou. A jazykovou. A duchovní. Sálem to zašumí, je čekán zlatý hřeb. Tak brzy po ránu. Někde v desáté řadě se zvedá Martin C. Putna, a jak tak vstupuje do uličky, už hovoří. Nejdřív si z publika vybere demonstrátora, který by mu měl na pódiu zhmotnit jednu z nesčetných aluzí k antice, a pak zazní vzrušující lamento: "Netušil jsem, že se mnou v hotelovém pokoji bude kromě chrápajícího opilce nocovat jeho pes, který mě bude celou noc olizovat." Je pokárán řídícím Kuběnou: "To sis měl vyřídit s recepční a sem to netahat. Nasral jsi mě." Kuběna se hněvivě zvedá od předsednického stolu, někam mizí, M. C. Putna, akademicky noblesní Jüngling, převádí svého Hölderlina plynule z češtiny do němčiny a zpět, shrbený figurant mu zatím na židli umdlévá. Než uhrančivý autor Knihy Kraft domluví, zklidnělý (?) Kuběna se vrací do sálu: "To by si musel ten tvůj figurant ještě shodit hadry." (Chápavý pamětnický smích v sále.) Poté M. C. Putna mizí z pódia a z Bítova vůbec. Přednáška bude zveřejněna, také kamera běžela celý čas. Pro rozhlas nahrávala Alenka Blažejovská. Následující přednáška Milana Exnera, věnovaná poezii Františka Halase, oživená Kuběnovou recitací básní ze sbírky Kohout plaší smrt, patřila k tomu nejlepšímu, co bylo na dnešním Bítově předneseno. (Pod názvem Symbol a interpretační metoda vyšla v Tvaru 17/99.) Páteční dopoledne v divadelním sále pak bylo po humorné exhibici Vaňkova Života a díla Ostrochina Vrábela uzavřeno přednáškou Jaroslava Pížla Řečové gesto jako klíč k interpretaci textu. Trochu artistní? Ale umí!
V pátek odpoledne byl na programu internetový park ve vinárně hotelu Bítov. Při vstupu do místnosti jsem rozeznal jen obrysy nepřehlédnutelného Zena Kaprála, zahaleného vlastním tabákovým dýmem. Mým očím už obrazovka nesvědčí. Ani sám sobě bych však nedokázal omluvit neúčast na večerní řízené ochutnávce třinácti druhů kvalitních vín, uspořádané v hradním přednáškovém sále manžely Mrázovými, majiteli vinotéky Archa. To byla sama o sobě báseň, kterou nelze interpretovat diletantsky. Poezie pro více než dva smysly. Vím, kdo by to dokázal podat znalecky, ale neprozradím ho.
Sobotní dopoledne 25. září bylo věnováno dalším přednáškám o interpretaci básnického díla. Spolu s navazující odpolední diskusí byl dán průchod všemu vážnému i nevážnému, co se dá o poezii sdělit. Na intelektuální úrovni, ale bez akademického suchopáru, ať mi páni docenti prominou. Včera Pížl, co si za řečnickým pultem vyhrnoval rukávy, dnes Marian Palla, který to na nás slovy i gesty hraje pod výstižným titulkem své obveselující řeči Chaos a interpretace básní, to je to, co k bítovské tradici jemných výtržností patří. Kdyby každý autor dovedl interpretovat své dílo tak, jak to umí pan Palla, recitátoři by neměli šanci. Je to jako s texty Voskovce a Wericha nebo Jiřího Suchého. V podstatě to platí i o sebeinterpretaci Jiřího Kuběny. Tady je text od autorova zjevu, dikce a barvy hlasu neodstřižitelný. Jistě, líbil se mi Petr Hrbáč, jeho hravý rozbor dvou básní se závěrem, že jen nepovedené, nehotové básně potřebují výklad. A také Vladimír Křivánek (Tvar 17/99) s úvahou Tajemství básně v zrcadlech interpretací. Je dobře, když ze tmy a hlíny chaosu stvoří někdy Boží dech básníka, literárního kritika a historika v jedné osobě. A když ho pošle na Bítov.
Co dělat, když mi pak nezbývá dostatek času ani místa na oba protagonisty všech ročníků Bítova - Pluháčka a Kuběnu. Ještě štěstí, že jejich letošní závěrečné (velice vzletné a velice věcné) projevy byly už také otištěny v celém rozsahu (Martin Reiner: Princip rýmového karambolu v pozdní lyrice Ivana Blatného, Tvar č. 17; Jiří Kuběna: Právo na hlas, Literární noviny č. 40). Opět dodávám: tyto podnikatele v říši Ducha svatého, který vane, kam chce, je třeba zažít, zapojit všech pět smyslů a ještě ten šestý.
Závěrem už jen o nečekaně rušné debatě ke všem projevům a problémům třídenního sněmování. Ve zcela zaplněné a zadýchané vinárně hotelu Bítov došlo jakoby na okraji hlavního tématu k střetu snad jen dvou tří mladých básníků s reprezentanty literární vědy o potřebnosti či zbytečnosti kritiky. Zprvu to znělo jako úlet do naivity. Pak někdo citoval Vieweghovu metaforu, že autor zahrabal kritika pod uhlí a měl by ho tam nechat. Tak nějak. I museli se zvedat k mikrofonu nebo jen tak ze židlí renomovaní pánové (Vladimír Křivánek, Vratislav Färber, Antonín Petruželka), aby přesvědčili, že básník potřebuje kritika stejně jako kritik básníka, že na kritiku ať kladnou nebo zápornou netrpělivě čeká autor i čtenář, a nikdo nemůže předstírat, že je svým nejpovolanějším soudcem.
Třikrát se dal vyprovokovat k mikrofonu Ivan Slavík, aby na příkladu F. X. Šaldy i dřívějších autorit světové literární vědy ukázal neoddělitelnost a nezbytnost kritiky, která je tak velká, jak velká je poezie. Je bláhově pyšné tvrdit, že velké dílo nepotřebuje kritiku, že kritika je parazitní disciplína nebo dokonce masturbační proces, jak tady z úst jednoho mladíka zaznělo.
Bylo tu řečeno ještě mnohé, někdy to vypadalo, jako když jde o život. Dokonce o život věčný. Řídil to přece Jiří Kuběna. Nakonec řekl, že zítra, tj. v neděli 26. září LP 1999, bude v blízkých Oslnovicích v kapli Nejsvětějšího srdce Ježíšova sloužena zádušní mše za básníky, kteří na čtvrtém bítovském setkání chyběli. Jeli jsme ráno do těch Oslnovic a v nové, světlem prozářené kapli, která byla v roce 1969 rozebrána, odvezena a roku 1996 tady znovu postavena, jsme slyšeli, jak byli básnící vyvoláni jmény: Ivan, Karel, Miloš, Ladislav.