Temná láska / Recenze /

Ze čtyř prozaických knih, které Alexandra Berková dosud vydala, je Temná láska knihou nejosobnější a nejbolestnější. A dodejme hned, že některé partie této novely o třech částech patří k nejsilnějším, na něž lze v české literatuře posledních let natrefit.
V Temné lásce spisovatelka nezapřela svůj sklon k fragmentarizaci, nepříběhovosti, nepopisnosti, k bujivé obraznosti, ale současně zde začala nová kapitola tvorby Alexandry Berkové, intenzivnější obrácení se autorky do sebe, respektive k sobě samé. Z nejednoho jejího publicistického textu či z interview vyplývá, že bolestným životním tématem Berkové je úplná ženská svéprávnost, identita osvobozená od psychologických mechanismů a společenských struktur přizpůsobených mužům, respektive jejich zduřelé maskulinitě - ta "řeší svět" a ženský element pojímá jen jako užitečné zázemí pro toto své Velké Dílo. Feministická angažmá, k nimž se Berková mohla občansky svobodně napřít v devadesátých letech, v Temné lásce zhodnotila literárně vcelku šťastným způsobem: autorčina sebeuvědomovací zkušenost poskytla její prozaické výpovědi razanci a čitelnost, ale také ji, spolu s otevřeně ventilovanými životními ranami, oprostila od iritujícího apriorismu a snadných návodů na řešení.
Vyzdvihl-li jsem na začátku recenze určité partie Temné lásky, pak jsem měl na mysli zejména první část novely, kde vypravěčka intenzivně evokuje atmosféru rodinného dusna, pekla příbuzenských vztahů s jejich "nezadatelným" nárokem na druhého. To muselo být Berkovou naplno prožito, dlouho bolestně zakoušeno a zde nám předkládá esenci toho všeho.