Kniha krátkých básnických próz Kalhotový pahýl rozhodně stojí za přečtení. Už jenom proto, jakou bouři ve sklenici vody dokázal tento útlý svazeček z malonákladové edice nakladatelství Petrov New Line vyvolat. A taky proto, že se popsalo tolik papíru kvůli autorovi, který zatím asi nepatří k tahounům současné české literatury. Došlo to tak daleko, že Božena Správcová dokonce sepsala do literárního periodika Tvar návod k použití Kalhotového pahýlu.
Knihu brněnského autora Petra Hrbáče jsem též četl. Jak reakce na ni přibývaly, napadala mne spousta věcí. Předně navrhuji v případě dotisku vydat jako přílohu všechny časopisecky zveřejněné texty na téma Kalhotový pahýl. To aby studenti názorně viděli, co je to metatextová komunikace.
Dále mi humbuk kolem knížky připomněl, jak mocná zbraň je interpretace literárního díla, jak se dá ze stejného výchozího materiálu (text) a v podstatě stejnými nástroji (terminologie, argumentace atd.) dosáhnout naprosto protichůdných výsledků (naprosté zatracení nebo nadšené přivítání). Nic nového pod sluncem, jsou to věci v humanitních oborech naprosto běžné, namítnete, a budete mít pravdu. Z přemýšlení a z psaní o knížkách se totiž postupně vytratilo to nejdůležitější: ochota a schopnost nacházet, vnímat a zprostředkovávat autentičnost a sdělnost textu. Namísto toho se hádáme a navzájem přesvědčujeme o tom, jak je co sestrojeno a jak moc je autor nepoctivý.
