Jeden den stárnutí / Recenze /

Petr Hrbáč vydal další prozaický soubor pod názvem Jeden den stárnutí. V tomto cyklu devatenácti krátkých povídek se spisovatel spontánně přiklání zejména k postmoderní linii groteskně laděné psychologické prózy: svět se mu tu zjevuje v takové tvářnosti, kdy na jedné straně na čtenáře odevšad září všelijaké nenápadné, jenže pro vnímavé oči nepřehlédnutelné perličky na dně, na druhé straně Hrbáč paralelně s těmito poetizovanými reáliemi vytváří svůj svébytný svět, zdánlivě zcela přirozený, stále častěji však zřetelně hraničící s fantasknem, svět přímo přízračný a přeludný, vytryskávající z prozaikovy pozoruhodné imaginace. Nicméně by nebylo zvlášť spravedlivé prohlašovat, že Hrbáčovy prozaické texty jsou toliko působivým průsečíkem rozmanitých vlivů, surrealistických asociací stejným dílem jako ozvuků magického realismu: autor tyhle umělecké podněty citlivě vstřebává do vlastního nazírání světa a do reflexivního postižení spektra jeho roztodivných podob.