Veselá bída / Recenze /

Jedenatřicetiletý Václav Kahuda jako by se ve své druhé knize nazvané Veselá bída zašil do kožichu jednoho ze zmiňovaných hlodavců, absolvoval s nimi jejich noční túry kloakou Prahy a reportoval z krajin hnusu. Jindy naopak jako by se vtělil do netopýra, který ve dne visí kdesi na zteřelé půdě a se setměním nalétává na chrchlající metropoli a pozoruje hemžení pod sebou (podobnost s andělem, jenž ve Wendersově filmu Nebe nad Berlínem nahlíží do domácností, zdá se opravdu náhodná, byť se při četbě textu, datovaného rokem 1991, vybaví). Kahuda sestavil anatomický atlas odvrácené strany Prahy, mapu organismu sice hnisajícího, mokvajícího, ale pro něho životodárnějšího a zdravějšího než napulírovaná, producírující se a lacino prodejná tvář města. S nápřahy zběsilého topiče naházel Kahuda do své prózy marnotratné výčty úletů a obludností. Veselá bída inspirovaně vrší kuriozity, rouhavě vzdává poctu periferii, pokouší se vyhmátnout pravdu vypoulením, protože běžná optika - zní v podtextu - už dávno nezobrazí skutečnost. Tento přístup není v české próze žádnou kuriozitou, zejména nyní ne; stačí vzpomenout poslední prózu Jana Pelce Basket Flora. Na rozdíl od něho se však Kahuda (možná až na několik přetažených partií) nevyžívá v bezskrupulózních nechutnostech - tady ještě cítíme zábrany a víru, že život má cenu, že existuje hřích i možnost vykoupení, že pád do ďáblovy řiti není kolektivním ortelem nad všemi.