Exhumace / Recenze /

Vladimír Novotný, Tvar 13/1998

Zdá se, že jak ve Veselé bídě, tak i v Exhumaci prozaik sice absolutně respektuje fascinující totálnost zla, jeho projevů a důsledků, leč souběžně se snaží vymýtit z reflexe jeho účinkování v člověčím makrokosmu právě tezi o jeho magičnosti či nadpřirozenosti: zevšedňuje ho, zpřízemňuje, zbavuje ho jakéhokoli hektického ódia vyvolenectví či hypnoticky antiposvěceného luciperství. Zlo je podle Václava Kahudy bytostně účastno ve vší živé přírodě včetně lidského druhu, přičemž indicie veškerého anti-dobra nebo nedobra vyznívají a dávají o sobě vědět v podobě svrchovaně banálně každodenní, rudimentární až archetypální.
Dominantní sférou takovéto archetypální utkvělé všudypřítomnosti zla v životním univerzu jsou s naprostou samozřejmostí především nekonečné a nezměrné fyziologické aspekty, fakta a nuance našeho mnohokrát jen povýtce vegetativního existování. V prozaikově sugestivním podání a pojetí v Exhumaci nabývají tyto marasmatické fyziologismy tvářnosti úskočně a záludně triumfujících antimýtů, prostupujících svou fyziologičností, pudovostí, tělesností, živočišností nebo primitivností nejen takřečené všednodenní, navenek zcela pomíjivé hominidální úkony a úkoje, ale v souladu a souzvuku s tím rovněž vše, co nějakým způsobem souvisí či přinejmenším může souviset s kýženou a vysněnou aurou lidské duchovnosti, s domnělou nebo nedomnělou aureolou našich skutků, činů a záměrů.
Tato podvědomá a nevědomá, posléze však paradoxně až demonstrativně racionální a racionalistická fyziologičnost se tudíž v autorově groteskně morbidní novele, manifestující umělecké možnosti novodobého undergroundového zacílení, předkládá možná i s určitou posedlostí jakožto otevřený a zároveň uzavřený systém. V jeho rámci se totiž může jak v dýchavičném reálu člověčího počínání a pomýšlení, tak i v imaginativní paměti lidských zpolarobotů odehrát snad skutečně cokoli, jelikož za nadvlády pudů a instinktů padají hranice a zábrany. Jestliže se některé mravní limity v této scenerii fyziologických majestátů a diktátů přece jen překvapivě respektují, potom se to děje převážně za bezděčného, pravděpodobně mimovolného přispění magických sil přírody, ať už rustikální či urbánní, která je u Kahudy oním fenoménem, díky jemuž ve světě doposud přetrvává poslední životadárná a životaschopná dimenze přirozeného bytí.
Tato filozofická koncepce u autora jistěže zcela zákonitě vyústí rovněž ve svébytnou estetickou hierarchii, záměrně se orientující na všelijaké atributy novodekadence či neomodernismu, tj. na exoterní i esoterní impulsy z konce minulého věku, pranýřující a obnažující nejvlastnější a současně také nejodpudivější podhoubí nebo podvědomí lidské bytosti.


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz