Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /

Jiří Kuběna - Právo Na Hlas

Má Pozdní Splátka Na Konto Dnes Běžného Způsobu Reflexe Díla I Poslání Básníka V Naší Postmoderní Společnosti Aneb K problému interpretace a sebe-interpretace básníků a jejich poesie - nejen Jiřího Kuběny


Svou bítovskou přednášku jsem nazval Právo Na Hlas - a vzhledem k okolnostem, tj. k našemu už IV. setkání básníků, snad ani nemusím tolik objasňovat, že tím dnes myslím v první řadě právo na hlas básníka, právo básníka a básníků na jejich, jen jejich, a ne jiný hlas: a co víc, povinnost k němu, tj. čas od času, případ od případu - právě že časem svým, v čase navštívení svého - i povinnost mluvit, ba víc: povinnost promluvit nahlas.
Mohlo by se zdát, že se vlamuji do otevřených dveří, že přece dnes jsou básníkům do široka, ba až příliš otevřeny možnosti promlouvat do všech stran, takže s druhé strany hrozí až nepochybná inflace, tj. očividná nadprodukce básnických knížek, která se ovšem ocitá v žalostné nerovnováze s nezájmem dnešního čtenářstva o dnešní poesii skoro absolutním: kdy právě dnešnímu světu je definitivně - a nějakým tím mladíčkem či dědečkem ve své sirobě jen sotva odčinitelné - Cizí Slovo Poesie.
Ano, zdá se skutečně, že napovrch toneme v té nejkrásnější a nejsvornější idyle: knihy poesie se vydávají jak nikdy dřív, vydávají se na ně pravidelně recense z pera kritiků i nekritiků, příležitostně i systémověji načrtávají se dokonce i užitečné synthesy a vivisekce, prováděné pak na pitevním stole či jinak tvrdém - anebo aspoň ze své podstaty sem tam nutně natvrdlém - loži z psího vína či jiném loži Prokrustově, a - vzato na počet obyvatel této malé republiky - málokdo a skoro nikdo je nečte, takže - až snad na to nejzainteresovanější publikum, které je však současně skoro beze zbytku i publikem píšících básníků, jejich kritiků či literárních vědců - mluvíme takto my básníci, literární kritici a vědci posléze jen sami k sobě, jako ta příslovečná liška, chválící - či pro změnu zas hanící - nakonec vždycky jen svůj vlastní ocas: podle vztahu k barvě srsti toho či onoho kamaráda.
Na co si tedy ten blázen, vlamující se do přece i pro sebe otevřených dveří, ten starý blázen Kuběna, dožadující se pro sebe i každého básníka Práva Na Hlas: na co tedy si ten blázen vůbec stěžuje a čím zatěžuje naši literární scénu i toto naše básnické setkání (jako trochu nefér své právo posledního slova /zne-/ užívající hostitel)?
Řeknu hned: na nestatečnost svou a nás básníků před hlasem a soudem světa, před kritikou, literární vědou a vůbec jakoukoliv vědou - před soudem protivníka, neváhajícího právě proti specifickému způsobu interpretace a sebeinterpretace, tvorby a sebetvorby umění a umělců zvednout svůj hlas: na nestatečnost nás všech, kteří také přece máme svou výzbroj, jen ji nesmyslně váháme použít, kteří dokonce dávno před vědou a vědeckými érami jsme měli a máme svůj výsostný a nezadatelný nástroj, svůj jazyk, svůj Hlas: a ovšem - právo na něj, a to jest - Povinnost K Němu.
Abych mluvil konkrétně: také já jsem držel jazyk za zuby, měl zaťatý zobák tam, kde jsem neměl - a neměl na to právo. Nemyslím tím jen svou zpozdilost, své zpoždění, nemístně váhající - pokud jde o její faktické vyhlídky u čtenářstva - stran sdělnosti básníkovy výpovědi z jeho cest a výbojů, podniknutých pěšky, bez koní a křídel, tj. bez Pegasa, zkrátka možností básníkových, právě že básnickým a ne tzv. odborným jazykem psaných reflexí, textů ze své podstaty vždy nevědeckých a ?neobjektivních?, ale naopak velmi osobních a zaujatých, ať už statí, esejů, úvah, persifláží, pamfletů, poznámek, agend či exegesí; nemyslím tím snad jen hřích nedůvodných pochyb básníkových nad jeho texty v užším slova smyslu nebásnickými, ostatně beze zbytku rozptýlených hned po vydání Paní Na Duze, a to jak čtenářskou, tak kritickou ozvěnou, pro mne překvapivě víc než kladnou.
Pokud jde o dosavadní má provinění - a pocit viny - na stavu básnickém a na Poesii, mám na mysli něco zcela jiného: především svůj pohyb na literárních parketách, v té tak říkajíc oficiální slovesné veřejnosti, nebásnické i básnické za posledních asi deset let: zkrátka svůj pohyb a své přebývání či naopak absentování zde a nyní, coram populo, v naší české a moravské, moravské i české - ach, jak jen zní to slovo nevábně: - ano, v literatuře.
Poněvadž čas pro mou přednášku zde, pro mé proklamované Právo Na Hlas Básníka, je vymezený, omezím se jen na tři případy, kdy jsem nekřičel, a křičet přesto měl, a kdy, analogicky vzato, by básník přece jen křičet měl a má: a co jsem zde snad nedobrého zavinil, odčiním teď veřejně a hlasitě: to znamená, že své Právo Na Hlas, Právo Na Hlas Básníka, každého Básníka - a ne jen Právo Na Hlas slovutné odborné obce literárních vědců, kritiků a znalců - vyslovím teď a uplatním, i s tou dávkou pokání - pokání za to neučiněné, čeho bylo už dřív třeba - vykřičím do světa, a právě zde, před tímto celostátním bítovským auditoriem nás básníků NAHLAS.
Tak tedy ony tři případy - tři pozdně odčiňované návraty - nejspíš přece jen nevhodně kříšeného literárního majora Zemana:
Nejdřív ať mi promine - nejdříve mi promiň Ty, drahý Zeno - básník Kaprál. Zato já nesmím nic prominout onomu už dávno Bludnému Korábu naší i bez tohoto skomírajícího vehiklu už dost unavené literatury, který sluje Literární Noviny, a už vůbec nic nesmím odpustit sobě: to jest své zpozdilosti, způsobené možná dávným přátelstvím, ale v každém případě neomluvitelným, jak doufám chvilkovým výpadkem mé bdělosti a - soudnosti: tak říkajíc morálním oknem. Já, který Literárním novinám, tomuto - aspoň podle mne - trhu marnosti a krematoriu hodnot nejen slovesných, se vyhýbal po léta jako čert kříži, se nechal zlákat Tvou bezměrnou laskavostí, Zeno, a proti svému svědomí Ti tedy poslal onu zásilku svých dvou záměrně starších básní (právě však aktuálně vyšlých v souboru mého Díla II, Jižní Kříž) s tím, že tyto básně budou otisknuty dle Tvého požadavku na jedné straně s básněmi, jak dohodnuto, mých dávných básnických druhů: a potud je to tedy jen má vina, mea culpa. Jinak má se to ovšem s výsledkem: na té slavné básnické stránce LtN byl jsem nakonec otištěn jen s Mirkem Holmanem, prý pro nedostatek místa. Přitom však si nelze představit nic děravějšího a bezmocnějšího, než je - nejen na straně věnované poesii - pěstovaný kult okázalé prázdnoty a absolutního výsměchu základnímu pravidlu typografie, které praví, že typografie je pokorná služba Slovu a jeho poselství a jeho přísná, myslivá, nesmlouvavá, vnitřní gesto obsahu co necudněji a nejúsporněji sdělující logika - tedy jeho forma nejen vnější; typografie - aspoň v říši obrazu, stránky, bílé plochy je způsob myšlení: myšlení básníkova a jednostejně i redaktorova, typografova. Tím chci říci - sám dělám a dělal jsem také v nejednom literárním periodiku -, že všechny tři naše příspěvky, a to vytištěny podstatně větším než tím mrňatým a umrněným písmem, oním písmem pro lidi nad padesát s průměrně opotřebovaným zrakem bez risika trvale přivozené oční vady prakticky nečitelným, že by se byli nejen Holman a Kuběna, ale i Frič, jak domluveno, při trochu účelnějším rozvrhu sazby a účelném využití dané plochy klidně na tu jednu stránku vešli. A možná i s tou neobjednávanou a nedomluvenou - o sobě nikoliv zas tak špatnou, trochu beardsleyovskou, trochu ironicky kýčařící retrokreslůvkou jinak mnou příležitostně spíš obdivovaného a ctěného Kaprála ml. (Ale za ilustrátora jsem si jej zatím nevybral!) Tohle vše by snad mohla být bagatela, a musím prominout své nebdělosti i ten uvozující odstaveček, podle všeho asi jakýsi nevyžádaný komentář k mým a Holmanovým níže otiskovaným básním. Na počátku všeho stojí jako vždy nejlepší úmysly, a pravidelně jimi vedoucí, však už víme kam, dlážděná stará známá cesta, cesta do pekel. Všechno do pohybu uvedla přítelova jinak vskutku opravdového pojišťováka na život a na smrt důstojná - i když na můj vkus nirvanická, Zenone, promiň - výmluvnost, anebo spíš vemlouvavost, které jsem posléze podlehl, a jejíž ovoce si nyní ponesu trpce do hrobu jako neodčinitelný ústupek: jako ona obtížená víčka apoštolů u nohou Slova: právě těch apoštolů, kteří měli na hoře Oliv - na té nepřestálé nivě poesie - ne spát, ale bdíti.
Teď už mohu jen na všech nárožích ujišťovat náhodně potkané čtenáře, že tenhle komentář značený šifrou -zk- jsem si neobjednal a že jsem ho ovšem ani předem - a ani potom raději moc - nečetl. Komentáře k poesii před otiskovanými básněmi, i kdyby byly z pera zelenáčů - a v tom určitě nejsem sám - ze zásady nesnáším: a už vůbec ne z pera přátel. Ale takovéto věci, takováto praxe redaktorská a editorská je zřejmě zcela běžná v našich poměrech česko-moravských, v tomto případě brněnsko-pražských: a ještě běžnější je se strany nás básníků k ní zbaběle mlčet. Jako by bylo navždy údělem nás básníků - a jako by snad jen za ně jsme zodpovídali - to ke všemu raději mlčící pohodlné bezvětří - a ne svěřené, vždy nutně k hlasitému střetu vedoucí, k třesku zbraní přivádějící - Ne Mír, ale Meč - poselství Slova! Proč se nebráním já, básník, proč se v takových a jiných případech nebráníme - myslíme-li totiž své poslání ještě vážně, my básníci?!
Ale to nejpodstatnější, jedině podstatné teprve přijde: oproti výslovnému telefonickému předjednání, drahý Zeno, a tady už nejde jen o ethos básnický, ale i vydavatelský, editorský, redaktorský - oproti jednoznačné naší domluvě, když jsem výslovně odmítl Tvůj protinázor, jsi přesto neotiskl za mými dvěma básnickými skladbami tu ?maličkost?, že tyhle texty nejsou ze současnosti (když je tisknu právě teď), ale že jde o básně víc než 35 let staré.
Což je asi tak jedno, jako sklánět se a vonět ke květům máje či k flóře listopadu: rozdíl asi tak zanedbatelný jako mezi řekněme tulipánem a ocúnem. Tobě je možná, a ono možná vůbec všechno je jedno, ale já se ještě nedal na buddhismus, já ještě jsem básník, dědic Řeků, jsem ještě v Evropě a musím se bránit každému úletu, každému únosu Evropy do jakékoliv Asie, každému raptu, jak by řekl nyní už bohužel mezi námi nepřítomný básník Ivan Diviš. Absentes Adsunt. Tohle naprosto není jedno, kdy která báseň vznikla, z jakého času a kdy se naopak objevuje na scéně: tady na zemi žijeme v historickém čase, a nejsme dávno před Trůnem Hospodinovým ani před doširoka rozjícněnou tlamou posvátného Óm. Někdo řekne, že tohle jsou malichernosti z úst blouznivce našich hor či naivního zapadlého vlastence o dnešním postavení a způsobu existování poesie: a že to vše chodí v životě a ve světě úplně jinak. Ale pozor! Nemá a nesmí chodit, a my za to všichni, básník nebásník, ručíme. Pozor! Poesie je buď absolutní, absolutistická, nebo žádná - a Básník není jen Právo Na Hlas, ale i Tvor toto své Právo a tuto svou Povinnost nesmlouvavě, třebas zpozdile uplatňující. Což byl, což je: říkám znovu - především můj Hřích.

A teď druhý, banálnější, ale zlověstnější případ majora Zemana. Tentokrát se bude týkat kolegů z Tvaru. Opět: reaguji pozdě: mea culpa, a chápejte prosím, hlavně vy, kolegové básníci, tuhle alokuci jako mou "sebekritiku", jako především mou zpověď veřejnou - a žádost o odpuštění. Žádost Poesie o odpuštění! Když svého času vyšel v Hostu rozhovor se mnou Nad Krví Ve Víno, návazně nyní přetištěný v mé Paní Na Duze, kde se (na str. 544) nanovo může každý přesvědčit o pravé povaze věcí v mé odpovědi na otázku č. 4, vyptávající se, jak je to u mne s humorem, odpověděl jsem tak, že "jsem asi spíš člověk veselý, když se v mé přítomnosti stále někdo dává do smíchu". Hned následně jsem ale dodal: "Samozřejmě i proto, že člověk sám je někdy komický", a pak dál, pro jistotu: "Spíš ale cítím, že se lidé radují z jakési mé živé, nezvyklé obraznosti, z náhle vytrysklých, nečekaných, ale nejspíš přiléhavých metafor, které se objevují v mé mluvě."
Tyhle hned následující dvě zásadní věty, tvořící teprv ne snad kontext, ale výpověď teprve jimi náležitě celou, milí přátelé Lubore Kasale a Boženko Správcová, však samozřejmě Tvar při nejbližší příležitosti vznešeně pominul, a zcela proti i jen obyčejnému novinářskému ethosu ocitoval klamně - v rubrice věnované jakémusi přitroublému brontosaurovi (to jsem měl být pro tu chvíli asi já) jen tu první větu - čímž se ze mě snažil pochopitelně udělat - a snad i udělal - blba, blbečka podle své vůle a gusta: že zhola proti pravdě, že za cenu brutálního zkreslení citátu, je asi v Čechách a v Praze na Florenci - Tvar-Netvar - jedno: kdyžtě legrace, sranda prostě musí bejt. I kdyby na sůl nebylo. A ono opravdu - na sůl, na tohoto Ducha země - jaksi není. Byť ho samozřejmě prvořadě potřeboval právě Tvar - jakýkoliv Tvar, ale ne patvar - ne k vyhynutí určená pravěká potvora - kdekoliv na této zemi.
Jen na okraj: na tomto - jistě záměrném a vědomém - shozu - leda by byl v tom bohulibém jurském parku uprostřed rajské zahrádky Tvaru dílem chovatele a krmiče brontosaurů na obě oči slepého - nic nemění skutečnost, že redakce - pěkně do ztracena a jak náleží petitem - dala někde k té smradlavé věci otisknout dementi J. E. Friče, který se mne rytířsky zastal, a uvedl věci na pravou míru. Jak už to bývá: účelu bylo dosaženo - a vychrstnutý kal zůstává kalem i přes nějaké to dání do čistírny a vykartáčování. Kdyby aspoň z podnětu či s omluvou provinilce: ale to toho chceme po Brontosauru trochu moc: pravěk je přece pravěk, a kde že si kolegové básníci a poeti myslíte, že to vlastně jsme?! A není vůbec směšné si o sobě tolik myslet?!
Sranda prostě, i kdyby situace byla naopak krutě vážná, a pozor, hlavně i za cenu toho, že můj smeč bude nefér, že bude ranou jednoduše pod pás - sranda prostě musí být, hlavně když shodíme ten pro nás Staropražany - pro nás, svůj flekovský pivní humor a pach tvarůžků nade vše milující Tvaropražany - ten tak nesnesitelný, sebou samým se nadchýnající Pathos. Ale nejde, nešlo a nesmí jít - v díle a žádném projevu básníka - nikdy o pathos jeho: jen osobně jeho - pozor! Ó právě naopak: Pathos stejně jako Mélos (pozor: skutečný pathos a skutečný mélos, to jest samozřejmě žádný pseudomélos a pseudopathos!) je neodčinitelné a neklamné a podle mne - i podle zkušenosti prakticky celé historie lidstva - svátostné čili nesmazatelné znamení každé pravé - to jest své božské poslání plnící Poesie.
Což ovšem právě zřejmě nechce akceptovat - jinak přece jen snad - i při svém výmluvném a vymlouvajícím se (doba je těžká) a hlavně ach, tak pohodlném, relativismu a civilismu - po zdravém vzduchu, tj. po pravdě, pravém stavu věcí, číslo od čísla s námahou lapající - Tvar: ale jaký jiný by pak měl být na světě Tvar, když ne ten Božský, když ne ten z Ducha? A ještě: realita, přátelé z Tvaru, což se odjakživa vědělo, alespoň tvůrčí, poetická realita, realita Básně není to, co právě a zrovna - existuje, co nízce je - ale to a jen to, co teprve do řádu bytí musí se stvořit! Co jen jak péříčko lehkým závanem větříku tichého, démantovým Mečem Ducha, je schopno dát věcem Milost, Krásu a Pravdu, Pravdu a nikdy lež - nikdy schválnost a prázdný škleb - zkrátka Tvar!
Ale ještě k tomu Tvaru, ještě jednu omluvu, tentokrát ve věci integrálnější, a k ní hrst žhavého popele už jen výhradně na mou hlavu cílenou: když vyšla, však právě v Tvaru - i má už předloňská, v pořadí druhá, značně přetížená řeč, řeč stavějící proti sobě - musím opravdu říci - s výjimkou oněch závěrečných deseti bodů - dost zastřeně a nejasně - dvojí zcela rozdílné pojetí poesie, redakce Tvaru vyzvala mne, celkem právem, nejdříve nepřímo - otisknutými reakcemi - a pak i přímo, konkrétními otázkami k jakési diskusi.
A je nejspíš Hřích, můj hřích, obávám se, proti Poesii, i když nejspíš ne rovnou proti Duchu svatému, že jsem na tyto otázky dosud neodpověděl. A slibuji, Lubore i Boženo, že - pokud nebude tato dnešní má - značně zpožděná reakce dostatečná - že tak nejspíš nakonec - až teprv dnes - učiním přece.
Ale o této věci tu dál hovořit nechci. Hovořím spíš o tom, a dejme tomu, že se i kaju z toho, že jsem v tomto případě nereagoval na onu - mnou vyvolanou - veřejnou diskusi. Přesto však zde musím říci nahlas, že Polemisovat - polemisovat permanentně a ze zásady - není a nemůže být, mí bratři básníci, posláním naším, posláním básníků, naším posláním je zpívat, je vytvářet věci božské, je slavit, a ne dohadovat se kolem toho. A to jest - řeknu to raději s jistým klasikem (s oním básníkem občas vhodně negerským, naštěstí pro nás už dávno mrtvým! - Púškina znáješ?): držet se svého kopyta - "a s hlupáky se nehádat". Co tedy je tahle moje alokuce: ne-li polemika?! Ale právě tohle není žádná polemika, není vůbec žádná polemika - to co tu říkám, je jen Proklamací starodávného, možná ne Lidského, ale určitě básnického Práva, Práva Básníka Na jeho Hlas a na jeho Způsob, na jeho "zaujetí pro svůj způsob" (jak říkával vidoucně Vítězslav Nezval!), na způsob jeho zcela specifického a nezaměnitelného, ze své podstaty vždy nějak - ovšemže omylného a na trh kůži nesoucího, zajisté apodiktického, ale vždy nejvýš osobního projevu - protože ten nám může a má dát Básník a Jen Básník. Ale já se tady před vámi podvakrát bál, podlehl obavě být příliš osobní - já možná dobrý stratég, ale špatný taktik, taktisoval - a jako každý slušňák zplakal pak nad výdělkem: protože jsem si nechal vnutit rozhodující zbraň protivníka, jeho jazyk: jazyk analysy, skepse, nedůvěry a opatrnosti - jazyk Vědy: namísto abych jako Samson, který třeba i sám přitom zahyne, výhružně otřásl stěžejemi pustošeného a kdoví jakým vším neřádstvem zanešvařovaného chrámu, o nějž tu jedině jde; toho chrámu, o nějž tam nejhlouběji jde jistě nám všem - chrámu Poesie.

A na úplný závěr skočíte se mnou laskavě tentokrát asi o půl roku zpět, na stránky rubriky Kultura deníku Mladé Fronty Dnes z 22. února t. r. 1999, a to ke kritice mé právě vyšedší knihy statí, Paní Na Duze, z pera Martina C. Putny. Martin C. Putna se sice omlouvá, že tyto vymezené řádky nemohou seriosní analysu suplovat, ale tak je to vždycky, vždycky je málo místa v hospodě: ale dejme tomu, že aspoň vůle zůstává dobrá. Přes závěrečnou "chválu vhledů" a tak trochu Ameriku objevujícího, ale u nás vzácného pochopení, že Kuběnova - tj. Básníkova - síla není v analýze, nýbrž ve vhledu, intuici, záblesku pochopení (tak se článek jmenuje), dopustí se docent Putna, který je přece dobře vyučen v jazyku vědy, v jazyku trpělivosti a solidního důkazu - vedle svých ostrovidných chval najednou uprostřed textu nemístného faux pas: tento jindy břitký analytik najednou skočí do metody a jazyka, nástroje vlastního básníkům a poesii - a podává soudy, soudy stále o básníku, byť bez koně a křídel, byť jdoucím pěšky a bez Pegasa, a jsou to dle mého názoru závažné soudy - na poli kritického článku - soudy, které nicméně vytřepává bez nejmenších zábran z rukávu jen tak apodikticky, a snad i - po básnicku - intuitivně: zato bez argumentace.
Ono by totiž jinak dalo dost práce logicky zdůvodnit onu neuralgickou reakci na mnou představovaný heroický fenomén arcibiskupa Marcela Lefebvra, Římem možná platně exkomunikovaného, možná neexkomunikovaného, ale vyjasnit tohle, a rozptýlit mlžení kolem toho, není naštěstí věcí mojí a už vůbec ne záležitostí mého svědomí a zodpovědnosti. Jisto je jen jedno: při skutečné znalosti faktů a nic než faktů by nebylo tak snadné šmahem zlehčit skutečnost, že tento očividný martyr pravověří, oproti všeobecně rozšiřovaným chýrám nikdy neporušil poslušnost Kristovu učení a faktickou loyalitu k papeži. A také by nebylo lehké vyvrátit, že tento vzorný kněz a paradoxně právě apoštolské Tradici až k smrti oddaný arcibiskup nikdy nepřestal uznávat Jana Pavla II. jako svou, třebas chybující, vrcholnou autoritu: autoritu zajisté neomylnou ve věcech víry a mravů, autoritu nenásledovatelnou však v jím preferovaných sekularisačních trendech, šířených pod egidou jednostranně vykládaných, často překrucovaných koncilních usnesení. A už vůbec by při troše soudnosti bylo nemožno zesměšnit kupříkladu jen to, že tento héros, v celé hierarchii prakticky jediný, se postavil neporovnatelně statečně proti mocenské a početní, ale ne mravní přesile - onoho osudného, svým vlastním pochybným ovocem, to jest stále zřejmější autodestrukcí Církve (Vatikánem samým nejnověji stále častěji přiznávanou!) nejlépe před Bohem i dějinami usvědčovaného - Druhého - ve svých usneseních naštěstí nikoliv neomylného, protože pouze pastorálního - koncilu Vatikánského.
A při opravdové znalosti faktů by také nikomu nepředpojatému a soudnému, ani M. C. Putnovi, prostě nebylo možno jednoduše neuvidět onoho Lefebvra, který se proti současnému Římu i světu spolu se svým mezitím utěšeně se rozrůstajícím, Vatikánem samým pro jistotu nikdy jednoznačně nezrušeným ani nezakázaným kněžským bratrstvem sv. Pia X., postavil v duchu dávného hesla lex orandi, lex credendi, tj. že zákon modlitby je zákonem víry - na obranu nejen proklamované, ale i formově žité víry, Posvátné Liturgie a Tradice, tedy něčeho tak křehkého a elementárně zranitelného, jako je Krása. Krása, čili z jedné strany nepochybně i Poesie.
Tohle - u nás jistě odvážné, a dále explikované tvrzení - otištěné v samostatném článku mého ineditního BOXu mimochodem už v r. 1988 (nyní daleko vydatněji a fundovaněji doložené v - jinak hlavně romantismu věnovaném, tzv. romantickém - 7. čísle BOXu - právě vydala Vetus Via, čerstvě k dostání i u nás vedle v pokladně! -, a to ve zvláštním bloku věnovaném fenoménu Lefebvre, Spe(cta)culum Orthodoxiae, Zrcadlo /a Drama/ Pravověrnosti), tohle tvrzení však bez jakékoliv oponentury a nad jakékoliv argumenty povýšený docent M. C. Putna napadá jako Blábol, jako něco, co už není ani k smíchu: Ano, Martine, opravdu není, a uvidíme, kdo se v této cause bude smát naposled.
A už vůbec nelze ospravedlnit hloupou - hloupou, protože neuvěřitelně krátkozrakou a zaslepenou - aroganci, s jakou mluví MCP o mém - a ovšem ne jen mém - právu básníka, právu na Hlas - v tomto případě na hlas Krve - hlas roduvěrně moravský (hlas mimochodem onoho 1 3/4 - slovy jednoho a tři čtvrtě - milionu Moravanů, kteří svou národnost výslovně potvrdili v příslušné kolonce, dotazující se na národnost v dotazníku sčítání obyvatel už z počátku devadesátých let: a kteří ji vyplnili, i když zde vůbec nebyla jako i jen pouhá možnost tato druhá naše největší národnost moravská předtištěna, ač ovšem zde byla uvedena - a plným právem - každá jiná - ta opravdu a skutečně menšinová národnost u nás - německá, maďarská, polská a ovšem i romská). Nebudu tu přetřásat vykřičená práva lidská i nelidská: jde mi o - tentokrát zásadnější, než právo na Hlas, právo na Vlast. Já jsem Moravan: Martine, Moravan, a to není blábol. A najdi mi místo, kde jsem se snad přimlouval za odtržení Moravy, kde jsem nízce politisoval (velmi dobře vím, proč nechci mít nic s mocí a jejími řečništi a katedrami). Já Jsem Moravan, Martine Putno - a kdo jsi Ty?
Ano, udělal jsi pro mé dílo dost - v dobrém i zlém - jako ten příslovečný Ábel i Bábel - jednou's ho vychválil do nebe, jako jeden z vůbec prvních, podruhé jsi zas presentoval jednu z mých básní - podle mne - nábožensko-erotických básní erbovních - bez jakéhokoliv řádného důkazu či zdůvodnění (to my, znalí souvislostí, přece nepotřebujeme, však si rozumíme i bez důkazů, mrk, mrk) jako Kýč (samozřejmě bez pokusu o definici toho pojmu, nejvýš choulostivého: co je kýč, to přece všichni víme!), jako katolický Kýč; a šlo přitom navíc o nikdy nezveřejněnou báseň, kterou jsi ode mne kdysi dávno dřív vyloudil a pak - v této hanopisné rubrice - bez svolení autora i jen sebemenšího upozornění - bez nejmenších zábran otiskl: samozřejmě bez uzardění.
A já nekřičel: teď řvu, teď stojím ve dveřích jako lev řvoucí, leo rugiens. Ovšem, opožděně, ale ne zpozdile, a není to blábol. Promiň, Martine. Ač jsem jen ubohý básník, přece mám ale v rukou argumentaci. A důkazy - nefér přístupu a postupu právě těch, kteří se korektnosti dovolávají: strážců a pěstitelů jazyka vědy, jazyka pochyby, nedůvěry - a s druhé strany ovšem rovnostejně i důkazy nestatečnosti nás básníků, nestatečnosti mé.

Drazí přátelé!
Naříkal jsem tu a křičel nahlas, bičoval se tu sám, ale s bičem v ruce obrátil se i na stánkaře v chrámě a předchrámí poesie, a hlavně na naše stánkařské manýry, pozvedl jsem svůj hlas před definitivním zapraštěním dveří už druhého tisíciletí, a to v tomto i pro naši poesii dosud panujícím tisíciletí, při posledním setkání moravských a českých Básníků na Bítově '99 v tomto odcházejícím století dvacátém, a jakkoliv jsem mohl přednést nahlas jen menší část svého, jak se domnívám až v celku a teprv po úhrnném zveřejnění jak náleží správně pochopitelného projevu, domnívám se a doufám, že ten hlas bude slyšán, že přijde redakce některého periodika a požádá o otištění mého projevu v plném znění. A i když nikdo nepožádá - jako Martin Luther druhdy na dveře katedrály ve Würtemberce - přibiju tyto své these veřejně na vrata hradu Bítova, tohoto sídelního Hradu Básníků a domovského hradu Poesie, aby Právo Na Hlas Básníků volně zaznělo i přes práh III. tisíciletí.
Neboť Právo Básníka Na Hlas, a to protože není ničím jiným, než Královským Nárokem, Královským Apelem Slova Na Svůj Hlas - Právo Básníka Na Hlas - na sám závěr sice bezpochyby znamená i dnes především Zpívat - s pomocí Boží a nikdy bez Vnuknutí Ducha, a nikdy bez In-spirace Zpívat: nicméně Nejen Zpívat. Právo Básníka Na Hlas - před Bohem i lidmi, v tomto a ne jiném našem společném jazyce, který nám byl svěřen, v této mé i Tvé zemi, jediné rodné mezi všemi, ach, zemi krásné, zemi milované: Právo Básníka Na Hlas však úhrnem znamená - quod erat demonstrandum - nejen Zpívat, nejen Básnit, ale před svým Bohem, i svým Národem - podle požadavku Času - a Věčnosti! - i Mluvit, Promluvit - a je-li nutno, i Mlčet - NAHLAS.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz