Urmedvěd /

Ukázka z knihy

O několik dní později ležím starostlivě ve svém staromládeneckém výtahu (což je ve skutečnosti celkem pohodlný byt v nejvyšším poschodí obskurního činžáku, byt jen vzdáleně imitující výtahovou kabinu) a pomalu se plním Aladinovými roskoumáčky, zapíjím intimou, ale něco mě přitom znepokojuje na jedné z těch, však víš, vysokých střech naproti a sáhnu proto po divadelním kukátku a uvidím kohosi, jak tam sedí naproti opřený zády o komín a s papírovou maskou rozzuřené opice. Je studený únorový podvečer a odběhnu ke kamnům a všelijak se nad nima kroutím a šklebím, a když se znova vrátím k oknu, opice už není sama: sedí s vlkem a kohoutem. Dále jsem uviděl někoho přestrojeného za smrtku, za žida a za kocúra a kohosi klečícího tam s obrovskou maskou krocana a jiného oblečeného jak monacké kníže a dalšího v žebráckých hadrech a s rozkvetlým hrbem. A zlověstnou dvojici: objemnou a napuchlou ženskou, zavěšenou v berlách jak pestrobarevnej papoušek (dostal jsem chuť vyklonit se z okna a pozdravit ji amazonským pokřikem), kterou však podpírala dívenka,celá v černém a pod závojem. A kolem se rychle zvedaly další maškary. V naruby obrácených beraních kožiších, ve slámě, v hrachovině (rýpaly do zapadajícího slunce dřevěnými šavlemi), v peří a v povřislech. A teprve teď jsem si všiml, že jsou na všech protějších střechách. Zřejmě tu chcípáci odpočívali, než se znovu dají do pohybu. Ale ani jsem si je pořádně neprohlídl a už pokračovali v obchůzce. A musím ti říct, že jsem mezi nimi poznal i Viknu-Malifik-Lenojovou, dokolečka už obsypanou ňadrama jako nějakou roztomilou vyrážkou. Pohybovali se po ojíněné střeše s lehkovážnou snadností a vstupovali do počínající tmy jako do dobře vytopeného hostinského pokoje. Díval jsem se na ně jako na zjevení a levou rukou si přitom upřímně třel koleno, které jsem si narazil, když jsem spěchal od kamen k oknu. A ptáš se, odkud a kam se pohybovali? No řek bych nejspíš, že se jen tak motali. Přelézali z jednoho domu na druhý, strkali se mezi televizními anténami, sunuli se překvapivě rychle a z toho zas netečně pomalu, valili se po hřebenech střech, po hřebenáči, motali se vysoko nad městem jak berani láskou střelení, a ještě abych nezapomněl, každý z nich byl opatřen nějakým hudebním nástrojem. Opice si narazila pod bradu housle, kocúr drásal basu a ti další, co se vynořovali a zas zapadali, taky na něco hudli, drnkali nebo foukali a opuchlá ženská s berlemi držela v zubech něco podobného kosti nebo flétně. A ty bys možná řekl, že to byl takovej fašank-band. Napřed jsem teda nic neslyšel, napřed jsem neslyšel nic, ale pak, jako by najednou někdo zapnul zvuk. Anebo se už přiblížili na doslech, napadlo mě. A napadlo a hned zas odpadlo. Copak se nějak přepravili přes široký příkop ulice a hýkají mi teď přímo nad hlavou? A pak jsem pochopil, kdepak přiblížili! Ti šli pořád svou cestou, ale zato já jsem se, nevím jak, octl uprostřed nich. Nejednou jsem šel s nimi. Šel jsem s nimi, zpíval jsem tu jejich písničku
vlk s kozú tancuje
húser jim bubnuje
baran pivo vaří
kocúr hospodaří
a strkal jsem se v tom jejich mumraji, ale nebyl jsem přitom vybaven tím jejich janičářským výcvikem: jít po zledovatělých střechách a neuklouznout. Naopak, nohy se mi každou chvíli darebácky podsmekly, mlel jsem sebou a stepoval jak Frigo na naleštěných parketách (a chtěl jsem někoho na ten omyl laskavě upozornit, ale přestože nás bylo na střechách nasráno, nikde nikoho, kdo by mi dopřál sluchu). Ale kdykoliv jsem měl už už uklouznout a vypadalo to, že už to nezvládnu, chytli mě ti nejbližší pod paži a táhli vzduchem jak maminčina andělíčka. A byl jsem samozřejmě (ale cožpak jsem to už neřekl?) v medvědí masce a v kožuchu a s kravským zvoncem mezi nohama, takže když mě táhli vzduchem, zvonec andělsky vyzváněl a to byl můj hudební nástroj.
Vzdalovali jsme se o překot do vzdálených končin Mněsta, které pod námi zářilo jak Rosa mystica et epidemica, mrskali jsme sebou a hemžili se, funěli si do zaplivaných masek a do zátylků a nesli svůj hýkavý kříž (letěli jsme vysoko nad městem jak načepýření beránci rentgenovaní světlem hvězd) a došlo vlastně jen k jednomu menšímu zádrhelu, a chceš-li to už vědět, tak ta barevná ropucha o berlách zůstala na okamžik viset ve spleti televizních antén a krocan s vlkem s ní chvíli casnovali a škubali, zatímco dívenka v závoji čekala pokorně opodál. A do toho se začaly sypat sněhové vločky. S křikem se vynořovaly ze tmy, hnaly se do ulic a mávaly maličkými praporky. No jo zase smích - směješ se - ten si neodpustíš. A já samozřejmě nic nepopírám.
A když jsem se pak posadil na okraj střechy a sundal medvědí masku, abych se zhluboka nedechl, seděl už prezident vedle mě: převlečený za medvědáře.
Chvíli jsme se dívali na tu zasněženou parádu, až jsem se konečně osmělil a zavrtěl jsem se.
Smím se tě na něco zeptat, Savo? Je tohleto má svatba?
A co by nebyla? podivil se.
A nevěsta je to děvče pod závojem, co podpírá ropuchu na berlách?
Nešťastný Ure, pokáral mě, copak jsi opravdu nepoznal Pumu, sladkou tvou kundulénku, co vzala tě za srdéčko?!
A dobrou ropuchu, její mátinku, co vezme tě pod křidýlko?
Znova jsem se zavrtěl.
Po-po-podívej, Savo, mu-mu-můžu třeba hádat, po-po-proč máš takovej zájem na mý svatbě?
Nehraj na mě Vaška, ty šašku, zašklebil se.
Seděli jsme na kraji střechy, pod námi město rozsvícený jak Rosa mystica et epidemica a prezidentova slina běžela o zlomek rychleji, protože byla zatížena státnickou moudrostí. Ticho tam, ptákové! Křikl dozadu a ihned zmlkl fašank-band a plesk! plesk! uslyšeli jsme tesklé naše sliny. (No a vidíš, z toho právě soudím, že padal jen mokrý sníh, který hned roztál na dlažbě, protože jinak by přece ztlumil ten zdvojený náraz!)
Jaký mám zájem na tvý svatbě? Tak poslouchej, Ure, když už to chceš teda slyšet: žením tě, šohaju, žením, protože nějakou svatbu prostě potřebuju na šťastný zakončení románu.
Jo, chtěl jsem napsat román s dobrým a šťastným koncem.
Koncem? polekal jsem se. Promiň, Savo, ale mám tomu rozumět tak, že tohle už je teda konec?
Konec, kývl prezident a vytáhl ze svých medvědářských hader balíček sladkých leopardek, nabídl mi, a když škrtl sirkou, podíval se na mě pobaveně. Co jančíš, Ure, vždyť se nic neděje.
Počkej, a no počkej přece. Rád bych ti ještě něco řekl. A obrátil se dozadu a zakňoural něco protivným gorilým jazykem a nevěsta a svatební hosti se rozesadili kolem teplých komínů.

 

 

 


Formátuj pro tisk
Návrat na homepage