Houština /

Jedu do města. Jedu s mamkou navštívit starou tetu. Jedeme tramvají. Posouvám se po dřevěných lavicích, pozoruji kymácející se kožená držadla. Objímám železnou krabici stroje na jízdenky. Jeho ohmatané páky, vyleštěné nepřestajným zástupem dlaní. Za okny dopolední svět.
Každý den vstupuji do nových měst. Každého jitra přetočí se země. Neznámý vesmír, bleděmodré tělo světa v něm. Pokaždé když navštívím města střed. Vstoupím do jiných ulic, do jiných měst. A jméno Praha značí snad nějaký stav duše. Nebo způsob, jakým se dotýkám té utíkající, řítící se skutečnosti, jež okolo uhání jako obrovitý vlak. Chvíli běžím vedle něj, nestačím naskočit, a tak ho alespoň zpovzdálí sleduji, jak mizí v rozkrývajících se vlnách obzorů. Sleduji ho, dokud se neztratí v temném tunelu noci.
A každá noc je rozlehlé nádraží. Každé noci, v tom podzemí dne, kdy srdce se toulají povětřím jak rudí ptáci. V té času hlubině odehrávají se přesuny kulis a praktikáblů. Staví se celé scény budoucího dne. Do tmy svítí barevná světla signálů, vysoko v ochozech a provazištích blikají matné žárovky nouzového osvětlení. Mechanismy, železná tělesa, se pohybují ve tmě, v nelidských strojovnách.
Blankytný kalich dne rozkvétá navečer, když rudé slunce klesne za obzor, rozevře se modrý květ a mohutně rozkvete do noci. Obnaží ježatou, štětinatou bliznu každodennosti před zírajícím okem vesmíru. Zmizí útulná dutina dne a chladný dech širých prostorů, celé to zajiskří, rozklenuté nekonečno pozorně se na zem zahledí.
Jedu do města, do jednoho z těch mnoha měst, jež mají jméno Praha. Jedeme navštívit starou tetu. Tam někam do Radlic, na Smíchov. Tam někam do čtvrti za řekou.
Tetička nás čeká v šerém pokoji. V garsoniéře vonící starobou a vanilkovým cukrem. Jediné velké okno hledí do svahu. Občas v křoví vzkřiknou bažanti. Barevný kohout si peří načechrá. Teta je stará panna, nikdy se nevdala, tato předválečná prvorepubliková úřednice. Na zdi visí fotografie její matky, drobné stařenky s velikýma plachtovitýma ušima. Jakési vybledlé hotentotství bylo v těch povadlých velkolepých boltcích. Které nadto ve vytahaných dírkách tížily těžké, mastně lesklé náušnice.
Stará panna Věra se zastavila u portrétu a mazlivě, něžně jak pokroutku v drobných zubech cucajíc, řekla: "...Mamička, ...mamička byla s tatičkem ve dvacátém v lázních Poděbradech. Tatiček potom prodal mlýn. Tato truhla byla plná dukátů..."
Hodně fotografií ze starých časů bylo v krabicích a albech. Samé výlety někam na travnatý pahorek se skupinou borovic. Vždy někdo sedí na zemi, ostatní stojí. Všichni mají hole, výletnické sukovice pobité oválnými plíšky - odznaky navštívených měst. Ženské jsou v bílých kloboucích, mužští přes to letní vedro mají pomuchlaná výletnická saka. Jen tu a tam nějaký ten mladší má košili rozhalenku a vyhrnuté rukávy na opálených pažích.
Hodně fotografií z nějakých vesnických zápraží. Na židli sedí dědeček s fajfkou, velké bílé dítě se dívá z peřinek do objektivu. Zírá z minulosti, z nějakého toho dne na konci minulého století. Zírá do lesklého černého oka nelítostné budoucnosti.
Teta se šourá ztěžka pokojem. Vyndavá z kredence sněhové pusinky. To ona uměla - pusinky, kdy při kousnutí se roztaví ten upečený sníh a cukr obalí zuby slastným trnutím. Neměl jsem je rád, ale nikdy je neodmítl. Tu vonnou věc, ten substrát staropanenství. Tu zhmotnělou substanci starých dívek, to babičkovství karamelizované žárem let.
Stolek zkrouceného kadeřavého rakousko-uherského železa nese černý těžký telefon. Vždy jsem se nenápadně přitočil, zvedl sluchátko a za toho tlumeného smutného tónu strojové samoty pozoroval neuvěřitelně poprskané mluvítko. Žebrování zalepené žmolky a plivanci za těch dlouhých hodinových rozhovorů, které mívala s příbuzenstvem tedy ale opravdu rozvětveným. A ve svých stárnoucích spojích, ve své pomalu se rozpojující semknutosti tetou neustále udržovaných. Štítivě jsem nasál pach zkamenělých slin a otřásaje se hnusem zavěsil.
Zde, v této místnosti jsem se setkával s odlehlou, neznámou stranou příbuzenstva. Nějaké tety z vesnic přijíždějící párkrát do roka a přivážející s sebou žloutkový dort. Ta věta, že je z "...třiceti vajec...", ta přemohla vše, celé ty televizní noviny a předpovědi počasí. Někdy v těch letech, nebo snad později, počal se ve zprávách o počasí objevovat takový nenápadný okatý meteorolog, jenž přednášel zprávy, jako by se styděl. Jako by na sebe něco blaženě, ale zahalen studem, prozrazoval. Svěřoval se republice s něžným tajemstvím, že zítra bude slunečno a že v nížinách mohou nastat, špitnul, ...přízemní mrazíky. Ať říkal cokoli, každý strnul a s jakousi prázdnou zvědavostí se staral, jaké byly odpolední teploty v Madridu a Ženevě.
Pokaždé když tetička byla zabrána hovorem, srkáním kávy a celou tou svojí situací. Vstupoval jsem nenápadně do koupelny. Zavřel za sebou dveře s velkým zrcadlem a prsty jsem se letmo dotkl teplovodních rour. V oprýskaných stoupačkách chvílemi tloukla kladívka vřelé páry. Stoupl jsem si na záchodovou mísu a otevřel okenní křídlo z matného skla. Tetička zde měla malou spíž. Na poličkách mezi okny byly kastrůlky s týden starým jídlem. Mastné balíčky, máslo v igelitu. Nic ale nebylo zkažené. Vše se řídilo zvláštními zákony rozkladu a mumifikace. Bylo zde unikátní, samo ze sebe pramenící ovzduší, kdy vše poživatelné a čerstvé rychle zestárlo, aby se pak zastavilo na té hranici mezi ještě poživatelným a už shnilým. A na té hranici bylo ochotné setrvat týdny, aby pak, případně nespotřebováno, tiše zkamenělo a vydávalo chudičký soubor uvadlých suchých vůní.
Vyndal jsem několik sklenic z řady kompotů a zavařenin. A pohlédl jsem skrz opršelé, zašlé sklo dolů, do dvora. Ta strmá kotlina, vytvořená na jedné straně bokem domů a z druhé strany betonovou stěnou zpevněného kopce vypadala jak dno nějakého hrnce či džbánu.
Na dně té podivné obrovité nádoby byl důvod mých výprav na záchodovou spíž. Za podzimních brzkých večerů, kdy šeřilo se do mraků a řídký, ale nekonečný déšť vyšíval šedivý soumrak matným jiskřením. Když šňůry kapek míjely rozsvícená okna kuchyní. Za těchto chvil, za těchto setmělých předvánočních návštěv vstupoval jsem na nakloněnou plochu svých přání. Díval se na dno dvora, kde byly v potérovaném betonu zapuštěny skleněné cihly. Ten průsvitný strop z čtverců pancéřového skla svítil do noci. Pod stékající vodou a černými chuchvalci spadaného listí byl znát jakýsi záhadný život. Cosi se odehrávalo v tom tajemném, žlutě planoucím sklepení. Občasná hnutí barevných stínů. V rachocení okapů jsem nahlížel zvenčí neznámé němé příběhy. Byl jsem svědkem nějakých cizích nerozluštitelných detektivek. Tajil se mi dech, jako by tam dole pod skleněným stropem se odehrávaly poslední dozvuky války. Jako by až teprve teď, na začátku sedmdesátých let, dozrály konspirační plány konfidentů. A nyní samovolně, bez přispění původních aktérů a strůjců, se plevelně a nečekaně zrodily do světa. Jako by někde v koutě, ve vlhkém šeru mokvajících zdí a plesnivých almar. Jako by po letech zkondenzovala ozvěna gestapáctví a odbojářstva, vyleptaná do těchto podzemních hal a kobek. Jako by vykvetl květ přeludů na hromádce modloslužebních předmětů, na bedničce s náboji, speklými v chuchvalcích sanitru. Na rezavém samopalu, jenž se drolí pod pouhým pohledem. Na okované botě, jež zdřevěněla stářím a nudou. Na tom shromaždišti věcí, jež pomalu rozpouští se do minulosti, ale která za jistých chvil dosahuje nadkritické hodnoty a počne se sama štěpit a vyvolá do deštivého večera trouchnivějící zástupy úkazů a halucinací. Jež teprve teď dosahují konečného vyřešení svých krevnatých přání a úmyslů, aby se pak blaženě mohly rozplynout do nicoty.
Vykloněn do noci nechávám světelné útroby minulosti svému osudu. Naplněn chvějivým tajemstvím pozvedám hlavu k setmělým oblakům. K větrem rozvichřeným těžkým stropům a podlažím nebes. Pozoruji pomalu se do sebe zavíjející jezera různých šedí. Nekonečná škála tmy se přelévá ve větrem vyhlodaných klenbách. Ve vypršelých, vyleptaných děrách do těla mraků.
Zavírám okno a rozsvěcím. Poklekám k záchodové míse a opatrně zvedám kus zpuchřelé jelenice, jež spadla za rouru a léta zde spokojeně tlí. Beru cípek do štipců a uctivě zvedám speklou krustu. Hledím na překvapením strnulý národ rybenek. Jejich hemžící se šedivá těla. Mám je v přátelské pozornosti už několik let. Celé to mraveniště vlhka a prachu. Nad tím se tyčí rozšklebená kameninová tlama záchodu a vydává ztuchlý vzdálený pach, celá desetiletí pracujících útrob.
Vracím se proměněn do hovorem zaplněného pokoje. Do žlutého světla lustru, pod nímž se hemží věty jak zpola oškubané bledé slepice. V tom zahovořeném přítmí a teple vržou péra v pohovkách. Lahev s prastarým cukernatým likérem háže pomalý odlesk na fotografii "Mamičky..." se sloníma ušima a drdůlkem malým jak tenisák.

Za dopoledních návštěv poznávám neznámé pláně a výšky. Stoupáme po betonových schůdcích z rokliny dvora, jdeme po úbočí kopce. Na vrcholu jsou ocelové konstrukce nějaké staré vysílačky. Otvírají se mi průhledy na město.
Jindy zas stoupáme na Santošku. V strmých ulicích je ticho, zmatečný ruch podvědomí však slyším dobře. Jdeme na návštěvu k nějakým vzdáleným známým. Je to nějaká teta, snad sestřenice mé babičky. Vůbec nevím, co si mám myslet, nepřehledná je síť vztahů. V prázdnotě se ztrácí zástup příbuzných. Pavučiny známostí a přízně se navazují do vzdálených krajů a spletitě překrývají. Všichni jsou mi cizí, jsem kosmonaut u nějakých domorodých kmenů. Masajové z Mladé Boleslavi. Zulukafři z Mělníka a Eskymáci z Kostelce nad Černými lesy. Přízračné národy u Strakonic a Mšena!
Pouze k jednomu jsem cítil němou blízkost. Tam na vesnici žil postarší mlčenlivý člověk. Byl to nějaký můj vzdálený, řídký strýc. Chodil na pole dřít. Na čele se mu třásl černofialový nádor, velký jak karfiol. Měl do toho ne mateřského, ale světového znamení, měl do něj neustále zaříznutou propocenou kšiltovku. Díval jsem se na něj, jak škobrtá po cestách v polích. Se svěšenou hlavou hledí na zaprášené těžké boty. Podél těla se kymácí velké upracované ruce. Jenom jsem se vždy na vteřinu zastavil uprostřed dětských her, na okamžik se zadíval, pocítil v sobě vzdouvající se vlnu pochopení, ochutnal jsem nechtěně ten prosluněný zmar. Léty mlčky procházel návsí a mizel ve vratech. Jednou upadl, nádor, jenž prorostl skrz lebku, puknul, a prudká krev zamíchala mozek. Zemřel, jako když kýchneš. Jako nit se protáhne látkou. Mlčení umíralo snad týden. Neuchopitelné.
Tato teta na Santošce má ruce zkřivené revmatismem. Těmito zkroucenými pařátky nám nalévá čaj. Je tichá a hodná. Pořád se zde říká: "...Tomáš je šikovný, spravil televizi...Tomáš...Tomáš..." Během let, ač jsem ho nikdy dříve neviděl, byl tento Tomáš v kruhu tet slaven velmi mohutně. Když letmo jsem ho potkal na jakési pohřební kondolenci, uviděl jsem jakéhosi dospělého mladíka v drobném těle desetiletého chlapce. Měl jsem dojatou úzkost z toho poznamenaného hocha. Byl to předčasně zestárlý elektrotechnik, nebo nikdy nezestárnuvší mechanik. Jako by pořád stavěl stavebnici Merkura. Tak nějak pořád montoval budík. Jaksi vždy jste ho přistihli, jak se hrabe v zaprášených střevech staré televize. Slyšel jsem vždy o něm v nějakých souvislostech, jako že něco opravil, že opět oživil zaplivaný staropanenský telefon. Myslím, že svou kariéru završil jako opravář v metru. Za nocí, když nejezdí vlaky, prochází pod městem a spojuje jiskřící dráty v mokrých krápnících prosakující kanalizace. Byl to takový černovlasý šikula a tak nějak jsem ho měl pořád na talíři. Na tetině talíři, pravda. Spolu se sněhovými pusinkami, k nimž na Vánoce přibyly zázvorky a milosti.

Za těch cest za tetou poznal jsem odlehlé tváře města. Když vyšli jsme na procházku. Po těch ulicích, co vedou na hřebenech pahorků. Když otec vezl tetu někam na návštěvu do města. Za těch hovorů o příbuzných, o emigracích nadaných hvězdářů, o tom, jak se ve Švýcarsku mají. Za těchto řečí díval jsem se z oken auta a viděl neznámé ulice. Nikdy neviděná nároží a křižovatky. Místa, která jsem pak už nikdy nespatřil. A když, tak někde v Budapešti nebo v Berlíně. Praha se rozrůstala do podoby gigantické metropole, jež bez zábran rodila ze své podstaty do skutečnosti prorůstající ulice a celé čtvrti. Vilami zastavěné kopce, rozsáhlé parky a krematoria. Hřbitovy, které detailně poznat a zařadit do mapy města nebylo v lidských silách.
Zvláště když jsme jeli za jakousi paní Švestkovou, rozrůstala se Praha do neuvěřitelných čtvrtí a celých měst. Pod slupkou všednosti a obyčejnosti bylo znát tajemná, zvířecky neochvějná a samozřejmá hnutí.
Jaké pohnutky vedly k tomu, aby Holešovice rozbujely a prorostly do nesnesitelně zmnožených Vinohrad? Kdy Smíchov se přidružil k nějakým čtvrtím z Bukurešti a Paříže? Všechna ta místa se násobila a v mocninách řadila do nepředstavitelných utopických aglomerací. Kdy cesta z Anděla na Malou Stranu by trvala léta. A člověk by zapomněl po létech putování účel své cesty. Kdy na začátku byla určitě obyčejná myšlenka na kakao a dlouhé rohlíky v mléčném automatu.
Jezdily v těch cizích čtvrtích tramvaje neznámých čísel. A linky autobusů odkazovaly již do čiré nesmyslnosti, do vysněné, v deliriu vyhulákané krajiny příměstských vesnic.
Ještě dnes se třesu hrůzou a nadšením, že Malvazinky navazují bezprostředně na Letenskou pláň.
Ty široké ulice a rozlehlá větrná náměstí. Pleskání praporů na stožárech. Nikdy jsem je už nenašel. Odpluly do daleka. Neznámé cizí čtvrti.