Zpěv motýlů / Recenze /

Jiří Staněk, Tvar 14/1999

Básník Petr Odillo Stradický ze Strdic přednesl své příspěvky na dvou básnických sletech, totiž na Bítově 97 i 98, a dozajista nebyly pouhými mystifikačními texty, eruptujícími sršaté snopce metafor. Autor se v nich vyslovoval - a zvláště v tom druhém - k problematickému postavení poezie v dnešním světě. A také ke vztahu poezie k internetové komunikační síti. A ke svému vztahu k internetové síti a k postavení své poezie v tomto médiu. Petr Odillo Stradický se přimlouval za to, aby básníci překonali svůj ostych, odpor a staromilství a nalezli k médiu budoucnosti vřelejší vztah.
Proč ten úvod?
Nakladatelství Petrov uvádí v roce 1999 novou autorovu sbírku Zpěv motýlů. Uvádí ji v podobě knižní, tedy tištěného textu na papíře, nikoli v podobě CD ROMu. Je docela možné, že výsledný vizuální a hmatový efekt nelze jednoznačně přičíst na vrub autorův, ale že šéf Petrova dává naprosto volnou ruku svým spolupracovníkům Miloši Voráčovi a Bedřichu Vémolovi. Přesto pochybuji, že by Petru Odillovi bylo lhostejné, že kniha se obloukem vrací zpět k produkci krásných tisků. Že papír je slonová kost a v tiráži uvedena sazba z písma Týfovy antikvy i náklad 400 kusů. Předpokládám spíše pravý opak, že Stradický ze Strdic jako aristokrat je tímto i nadšen.
Už zde spatřuji první protimluv: čekal bych, že bez techniky nebude možno se ke Zpěvu motýlů propracovat. A že k nákupu techniky budou případní zájemci o Odillovu poezii patřičně stimulováni, ba cepováni.
Druhý protimluv je závažnější a zdaleka nespočívá v otázce, zda papír a kniha nebo CD ROM. Jde o formální a jazykové prostředky, s nimiž je nakládáno a jimiž je komunikováno o světě a se světem. Domnívám se, že novátorským počinem v české poezii, který směřuje k jinému, modernímu a odlišnému - počítačovému - nazírání reality, je kupříkladu sbírka Wrong! Jiřího Dynky, a přiznám se, že další paralelní jméno mě nenapadá. Po začtení se do Stradického dospívám k přesvědčení, že tradiční a klasický je nejen zevně, ale i niterně.
Což třeba pro mne neznamená v žádném případě umenšení básnické hodnoty Zpěvu motýlů a snad i naopak jako tradičnímu a konzervativnímu (?) čtenáři výrazný posun směrem k estetickému prožitku z přečteného.
Zpěv motýlů (za název vzat český překlad latinského titulu závěrečné básně Cantus papilionum) na 112 stranách shrnuje 49 opusů, doplněných vysvětlivkami z oblasti počítačové terminologie k oratoriu Job pro Joba zabírajících čtyři a kousíček stránky.
Vcelku jsou bravurně rozehrány ukázky a náznaky neomezených možností a rozsah stupnice je nebývale široký, proto Zpěv motýlů vyznívá jako fuga. Je to ovšem - dejme tomu - fuga bez kanonických pravidel a stavební nádhera katedrálních rozměrů ve svém celku sklene podobu a poctu chaosu.
V zcela nejkratší básni Pohled do zrcadla postačují dva verše o počtu šesti slov (oči pohled zrcadlo / oči odraz zrcadlo), ale spočítáno neopakovaně, nezrcadleně a nezdvojeně, jsou to vlastně jenom slova čtyři: oči, pohled zrcadlo a odraz. Oči opakují oči, zrcadlo opakuje zrcadlo, počátek rovná se konci, jenom střed je naplněn skutečným zvratem. Rafinované, ne hříčkovité, ale naplněné čímsi fyzikálně pravdivým a podstatným, hodným u v ě ř e n í.


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz