K největším přednostem Ohniskova stylu určitě patří schopnost zkratky, napětí mezi konkrétním, přesným záznamem viděného a slovní hravostí. Lavírování mezi střízlivou věcností a lyrickým, byť často ironizovaným povzdechem. Ve sbírce převažují krátké hříčky a perzifláže, z nichž některé mohou sarkastickou strohostí připomenout poetiku Gellnerovu, J. H. Krchovského či určité polohy Hejdových básní. Přesto Ohnisko zůstává svůj a původní.
Z kompozice nakonec vyplývá, že i z té sebepitomější říkačky, rýmových karamboláží či travestií trčí cosi "za". Cosi, co ze zdánlivě infantilních, či naopak chladně vykalkulovaných textů vytváří to, co přesahuje a jaksi mimoděk přechází v poezii. Někdy až s dojemnou něhou sledujeme básníka, který se poctivě snaží zůstat za každou cenu oním racionálním "antimystikem" a zadrhává pak, zamlčuje, ačkoliv si tak sveřepě vypomáhá humorem, případně zcizující pointou: například milostné básně Borsalino, Pale Blue Eyes, Strachoňovice.
Ohnisko zve čtenáře do světa, v němž si mrzutě a požitkářsky hoví. Trpí a utrpení se sám vysmívá. Je k sobě ironicky vážný i vážně ironický. V knize tak před čtenáři defiluje obraz člověka, jakéhosi invalidně šťastného desperáta, jenž v logice svých textů sám sebe označí za "denotát": Hledaje rým / o naší lásce / našel jsem rým / o sobě samém: / blbec / Našel jsem rým / o sobě samém: / sám sobě denotátem.
Co dodat? Někdy se zřejmě vyplatí čekat v ústraní a netrousit sbírku za sbírkou jako nepatrné srnčí bobky, které v mžiku vyčpí, neboť jim chybí bohatost pozřeného. V případě této knihy, důvěryhodné právě svou přesnou architekturou celku a svébytným osobitým prostorem, se takové čekání rozhodně vyplatilo.
