Velký strážce / Recenze /

Pavel Švanda, Lidové noviny, 21. 6. 1995

Aforismus, který prožil krátkou, ale významnou konjunkturu v 2. polovině 60. let, se zřetelně vrací na českou literární scénu. Což asi souvisí s živým zájmem o deníkové výpovědi. Říci něco dobře, znamená říci to stručně a jasně. Říci něco stručně, jasně a s odstínem zlomyslnosti, znamená říci to aforismem. Tak jako Jiří Olič ve své nové knize Velký strážce.
Jistá míra odmítavosti patří jak ke způsobu wernischovskému, tak i oličovskému. Wernisch koketně korzuje v prostoru literárních konvencí z přelomu století, kde si vybírá anekdotické podklady pro aforistické mikropříběhy. Jiří Olič pěstuje naopak pádné jednověté výroky. Seřadil své nápady do několika oddílů (např. o domorodcích, o indiánech, o ženách a o smrti). Některé (o policajtech, o hasičích, o hercích) nepřesahují horizont a ctižádost kratochvilné četby, která asi vždy tvořila většinu aforistické produkce. Nejzajímavější postřehy nacházíme pod staromilným titulkem "rozmanitá pozorování". Tu se dočteme výroků, jež nás zahřejí u srdce: "Baroko je rokoko, kterému něco chybí." Nebo: "Ani v demokratických zemích není každý vagón lokomotivou, ale každý má šanci stát se jí." "Je pravda, že mramor si nic nepamatuje, ale hlína nic neví."
Kromě Oliče básníka je v útlé knížce ilustrované Františkem Skálou jr. zřejmě přítomen i Olič novinář, výtvarný kritik a hlavně Olič melancholický polemik s realitou, která si ne a nedá říct. K podstatným složkám jeho aforistiky patří cosi jako hoře z rozumu, zároveň však i hoře z nezvladatelné vitality banálního průměru. Kromě toho Olič ví, že "ornamentální část tvé bytosti tká koberce". Neboť psát aforismy jev podstatě příjemné. Naštěstí je také většinou příjemné je číst.


Formátuj pro tisk
Návrat na homepage