Velký strážce / Recenze /

Aforismus, který prožil krátkou, ale významnou konjunkturu v 2. polovině 60. let, se zřetelně vrací na českou literární scénu. Což asi souvisí s živým zájmem o deníkové výpovědi. Říci něco dobře, znamená říci to stručně a jasně. Říci něco stručně, jasně a s odstínem zlomyslnosti, znamená říci to aforismem. Tak jako Jiří Olič ve své nové knize Velký strážce.
Jistá míra odmítavosti patří jak ke způsobu wernischovskému, tak i oličovskému. Wernisch koketně korzuje v prostoru literárních konvencí z přelomu století, kde si vybírá anekdotické podklady pro aforistické mikropříběhy. Jiří Olič pěstuje naopak pádné jednověté výroky. Seřadil své nápady do několika oddílů (např. o domorodcích, o indiánech, o ženách a o smrti). Některé (o policajtech, o hasičích, o hercích) nepřesahují horizont a ctižádost kratochvilné četby, která asi vždy tvořila většinu aforistické produkce. Nejzajímavější postřehy nacházíme pod staromilným titulkem "rozmanitá pozorování". Tu se dočteme výroků, jež nás zahřejí u srdce: "Baroko je rokoko, kterému něco chybí." Nebo: "Ani v demokratických zemích není každý vagón lokomotivou, ale každý má šanci stát se jí." "Je pravda, že mramor si nic nepamatuje, ale hlína nic neví."
Kromě Oliče básníka je v útlé knížce ilustrované Františkem Skálou jr. zřejmě přítomen i Olič novinář, výtvarný kritik a hlavně Olič melancholický polemik s realitou, která si ne a nedá říct. K podstatným složkám jeho aforistiky patří cosi jako hoře z rozumu, zároveň však i hoře z nezvladatelné vitality banálního průměru. Kromě toho Olič ví, že "ornamentální část tvé bytosti tká koberce". Neboť psát aforismy jev podstatě příjemné. Naštěstí je také většinou příjemné je číst.