Jistě s potěšením zařadil Ivan Wernisch do knižního vydání Doupěte latinářů dvě čtenářské reakce na časopisecké zveřejnění svých "rouhavých" textů o mecenáši Hlávkovi, které kniha také obsahuje. Způsobil opět jedno z "nedorozumění", v nichž si tak libuje, neboť dodávají jeho poezii další rozměr.
Ale jde opravdu o nedorozumění? A pokud ano, v jakém smyslu? Někdy dvě náhodně vedle sebe postavené skutečnosti zdají se osvětlovat jedna druhou: mne tyto otázky napadly nad harvardskými přednáškami Czeslawa Milosze z roku 1982, které v překladu Václava Buriana pod názvem Svědectví poezie vydala Mladá fronta a které jsem četl souběžně s Wernischovým Doupětem. Jádro Miloszových esejů tvoří úvahy nad vztahem poezie ke skutečnosti, věčný básníkův boj o rovnováhu slova a světa, který ovšem někteří vzdávají už předem, když se přikloní na jednu z obou stran.
Jak je to tedy s Wernischovým vztahem ke skutečnosti? Opravdu si myslí, že zasloužilý mecenáš Hlávka byl prznitel nevinných dívek a člověk necitelně přihlížející cizímu zápasu o život? Nebo nemá ani potuchy o tom, kdo to byl? Odpověď na dvě poslední otázky je věru nasnadě a těžko uvěřit tomu, že tak vzdělaný člověk jako Bohuš Balajka mohl básníkovi nehorázně naletět. Neboť není pochyby o tom, že Ivan Wernisch - podobně jako Antonín Brousek ve svých umělecky mnohem méně vydařených veršovaných erotických "dějinách české literatury" otištěných v Literárkách - nechtěl "opravovat" historii, ale učinil vžitou představu objektem estetické hry. V tomto smyslu je jeho blasfémie pouze zdánlivá.
Ivan Wernisch ovšem s potutelností dítěte, vlastní tolika avantgardistům 20. století, čeká "co to udělá". A to už je vážnější, neboť to dosvědčuje cosi o vztahu autora k jeho publiku, cosi, co je třeba dál zkoumat nejen proto, že se jedná o představitele současné básnické "špičky", ale také proto, že jde o přístup značně se dnešní českou (zejména mladou) poezií šířící.
Při tomto zkoumání vztahu současného českého autora k publiku nám ovšem těžko pomůže sociologie, mnohem užitečnější budou právě Miloszovy úvahy o rozchodu básníka s "velkou lidskou rodinou", který chápe jako tíživé dědictví vývoje moderní poezie, u jejíhož zrodu stála kdysi pařížská bohéma odmítající mnohdy nikoliv jen buržoazní skutečnost, ale skutečnost jako buržoazní. Pro Miloszův náhled na věc je ovšem odevždy určující mínění jeho vzdáleného bratrance, francouzského básníka Oskara Milosze, který právě v době druhé vlny symbolismu, k níž byl počítán a jejímž základem byl estetismus, prohlašoval za vlastní poslání poezie "vášnivou honbu za skutečností", zdůrazňoval mimetickou funkci umění.
