Další aktivity / Bítov / Obecně o básnickém Bítově /

Martin Pluháček - Na břehu Želetavky

Koncem srpna roku 1989 jsem po svém návratu z Řecka seděl na břehu Želetavky a povídal si s Jiřím Kuběnou o poezii. Na maličké molo před námi i na dřevěnou chatku za našimi zády vrhal odpolední stín hrad Bítov, který strměl do výše na protějším břehu. Byl to jeden z těch krásných hovorů, jaké mohou vést jen blízcí přátelé, když se už léto sklání k podzimu, ptactvo pilně debatuje o stále bližším odletu do zemí, kde slunce téměř nezapadá, a po říční hladině prohání teplý vítr umolousané chmýří babího léta. Chtěl jsem říct, že téma hovoru bylo méně důležité, než chuť hledat a nacházet shodu, než se tichým akordem myšlenek připojit k tomu zdálky znějícímu podletnímu šramlu.
A tak jsme společně oslavili Jeřabiny lyrika Miroslava Floriana, který - tehdy ještě komunistický prominent - v tutéž chvíli netušil, že stojí na prahu svých příštích infarktů, z nichž ten poslední ho srazí přímo uprostřed čtenářské besedy. (Když jsem ho chtěl v roce 1996 osobně pozvat na první bítovské setkání, mluvila se mnou jeho paní jen přes zavřené dveře; to už se vystresovaný básník dávno uklidil do domácího tuscula, na Bítov pochopitelně nepřijel, ale krátce před svou smrtí poslal do Brna lístek s poděkováním.) A v tom velikém objímání jsme vzali na milost i další "režimní" básníky - jak směšné v létě roku 1989: ještě jsme seděli v cele, a už jsme "odpouštěli" našim věznitelům. Kuběna nejspíš skrze své křesťanství, já asi hlavně skrze to léto.
Každopádně jsme tehdy - v čase, kdy už byl Listopad cítit ve vzduchu - nebyli jediní, kdo řešil téma diskontinuity a znovuscelení české slovesné kultury, rozdělené v té době na proud oficiální, samizdatový a exilový.
Potom přišel tušený a očekávaný zlom, a tak jsme v tom divém proudu oba plavali, jak se dalo, nezapomínajíce ovšem těch stále dávnějších a tím ovšem nezapomenutelnějších hovorů z posledního léta "starých časů".
A v roce 1996 - poté, co se stal Jiří Kuběna kastelánem milovaného hradu Bítova a já vydal ve svém nakladatelství Vieweghův bestseller Účastníci zájezdu - jsme uspořádali veliké setkání "všech" českých a moravských básníků.
Slovo na konci milénia, jak se akce jmenovala, se ukázalo být především velikým hlukem a smrští nadávek a kleteb. Poezie při té monstrózní přestřelce stála (chytře) v koutě, čili přežila, a tak jsme se rozhodli další rok pokračovat. Bylo předem jasné, že v podobně kontroverzní sestavě (kdy se hlavních rolí reprezentantů dvou protilehlých táborů vcelku zdárně ujali Karel Sýs a Ivan "Magor" Jirous) se už básníci na Bítově nikdy nesejdou. Divoký první ročník nicméně potvrdil, že co básník, to ostrov - jedno v jakém moři leží! -, a tak se ještě další čtyři roky scházeli na Bítově jednou za rok hluční s tichými, rafinovaní s bezelstnými, dýmkoidní se šlukujícími..., aby vytvořili na pár dní ten absurdní obraz "sjezdu individualit".
Bítov roku 2000 byl poslední.
V roce 2001 se akce transformovala do podoby mezinárodního básnického festivalu a zároveň se přestěhovala blíž k lidem: do města Olomouc. Poslední věta zajímavé knihy byla napsána. Pojďte si ji přečíst ještě jednou společně s námi.



Formátuj pro tisk
Návrat na homepage