Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 /

Ohlasy v tisku

Z úvodního slova M. Pluháčka k bítovskému Sborníku:
Myslím, že poslední Bítov byl co do úrovně přednášek rokem šťastným. Všechny příspěvky (a s nimi dva texty zaslané dodatečně) jsou ve sborníku obsaženy a soudím, že jsou místy strhující. Kupodivu dosud neztenčená je sbírka bítovských ohlasů, mezi nimiž si třeba skvělý text Jana Nejedlého nezadá s tím nejlepším, co loňský Bítov jako takový přinesl. Naopak, čta lehce pohrdavý soud nad Bítovem, jejž s třeskutým šmahem mládí vynesl Petr Cekota, zahlédl jsem cípek svého patrně stárnutí: nebo co je to, když vám kdysi roztomilá nabubřelost univerzitních elévů, kteří "přednášky jedním uchem vyslechli a druhým vypustili", přestane najednou připadat zábavná? Zase je fajn, že i takový nóbl host si najde na Bítově to své, že se tam - vzdor všemu nechutnému "jezení a blábolení" - tak nějak vrací: a to říkám vlastně celkem bez ironie.
Básnický Bítov je už dnes totiž docela pestrý: komu nevoní přednášky, spraví si chuť na divadle, komu se zajedla Želetavka obklíčená lesy, opije se skvělým vínem v hradním sklípku a bude se mu pak zdát o krásné a tajemné sklepmistrové Vlaďce, koho znudil kulečník, ten se odsune po několika schodech přímo do virtuální reality... To předbíhám, ale už tento rok doufám přibude ke všem atrakcím na Bítově i internetová kavárna, v níž si pod laskavým dohledem odborníka budete moci (ale nebudete muset!) sáhnout na pekelný stroj holou rukou.


--------------------------------------------------------------------------------------------------
Nové knihy, 7. října 1998 Jan Nejedlý - Samostříl pro kamzíka

Když jsem před dvěma lety referoval o setkání tuzemských básníků na hradě Bítov, které se odehrálo v kaskádě přepůvabných skandálů, osočil mne jistý poeta, že jsem článek napsal "jak Babičku". Cítil jsem se nevinen: popsal jsem prostě to, co se tam tehdy dělo, co říkalo i co šuškalo. Leč chyba lávky: měl jsem prý hledat vnitřní smysl tohoto rendez-vous a zamyslet se nad jeho univerzálním posláním! A tak - nechca opakovat někdejší pochybení - upínám letos svou pozornost do duchovního srdce Bítova, ačkoli bych raději mluvil o teplickém básníkovi Patriku Linhartovi, který měl v úmyslu dojít na Bítov pěšky - a dorazit tam na chlup přesně po skončení celé akce...

Potůček v pěsti
Bítovský lunapark poezie, jak zdůrazňují jeho duchovní otcové a organizátoři Jiří Kuběna a Martin Pluháček, je "samoobslužné setkání", tzn. že ačkoli základní program vytyčují přednášky, záleží především na účastnících samotných, co si z Bítova udělají. A jestliže se první ročník rovnal výbuchu (rozbuška vzor Jirousýs) a na druhém turnusu se někteří lišáci vytasili s manifesty a vizemi, letos se kroužilo kolem zajímavých témat, jenže bylo to kroužení "svědící jak uhry pod mýdlem".
Za největší událost celé akce proto považuji účast zapomenutého básníka Ostrochina Vrábela, autora mimo jiné dnes již klasických veršů: "hloubky tvých největších myšlenek /dosáhla hovénka jež pouštěl jsi do trenek". (A jen tak na okraj: Vrábel pobyl v bítovském úle od čtvrtka do neděle, aniž by ho kdokoli poznal!) Na druhém místě mého privátního špekoměru se ocitla stále očividnější a prohlubující se (finanční) bída zúčastněných básníků. Prodřené lokty sak, odchlíplé podešve bot či vyrvaný kalhot šev už nejsou výrazem rozdováděného bohémství, ale očividného zchudnutí básnictva, které se houfně vrací do kotelen. Za třetí: opět se naplnily obavy polotajného veršotepce a pojídače dogmatilů Bohuslava Vaňka, který se hrozil, že si "budeme matlat po zádech svoje ega", probírat entity, identity, Magorovy trenky a jiné hlubinné kaňky, ale na fatální padrť distribuce knížek s poezií zase nedojde.

Gazelí zelí
Zajímavé je, že mladší básníci oficiální přednášky a debaty vesměs nenavštěvovali, což však neznamená, že pouze vyspávali následky stolového pobavení. Pravda, nemuseli o tom psát referáty do novin (koho to v kotelně zajímá), ale spíše se mi zdá, že jejich intuitivní flusbroky sledovaly jiné, vyšší cíle.
Ti, kdož se přednášek z jakýchkoli důvodů zúčastňovali, zase nemohli nepostřehnout, že ačkoli je Bítov vždy plný roztodivných poetů, v referátech zaznívají pořád tatáž jména. Základ tamního buřtguláše tvoří nálev z autorů kolem časopisů Host a Tvar, k nimž se jako ingredience přidávají spřátelení solitéři ze samot a pousteven; starší generace se opírá zas o své jisté a prověřené kroužky. S jakým zvláštním švuňkem tu z úst Ludvíka Kundery zaznělo jméno Oldřicha Wenzla (s nímž už snad nikdo nepočítal) - a hle, jako by se v tu chvíli začala hroutit iluze o kompaktním mapování mikrochlívku české poezie; iluze, jež sice nebyla vyslovena, ale visela ve vzduchu.
Tím ovšem nechci říci, že sdílím odpor redaktorů Revolver revue k tomuto podniku, odpor zrozený z nepochopení dadaistického rauše prvního ročníku. Stejnou míru nechápavosti (byť z jiného soudku) projevila i jistá část účastníků letošního bít-festu při divadelním představení wrong!, které na motivy poezie Jiřího Dynky zosnovali Zdenek Plachý a Josef Daněk. Ohromeni oživlou panenkou Barbie a jejím plně kloubovým hašašírou Kenem soptili o neúctě k poezii a slovu, o protestu proti buhvíčemu, či snad celou performanci dokonce chápali coby útok na své tradiční poetiky, a nikoli jako hlubinnou básnickou sondu do současného světa.
Ale to jen tak mezi námi - abychom si věci nemalovali příliš kuním štětcem, jak říká Bogdan Trojak, horký kandidát Ceny Jiřího Ortena.

Záblesky letlampy
Tak jako se většina lidí domnívá, že příroda se bez nich neobejde, a proto ji všemožně buldozerují, osekávají a odvšivují, také básníci si myslí, že se bez nich neobejde Poézie, což je stejná hloupost jako poplést si Heideggera s Heidi Janků (nechápeme-li poezii coby papírovou skluzavku pro chronické deprese a komplexy). Když si však kladu otázku, co mne na podobných básnických sjezdech mučí, nedocházím k jednoznačnému závěru. Buď se s ostatními neshoduji v tom, co to poezie je, nebo jí nepřikládám takový význam, nebo nebo nebo. Ale vždyť všude jinde než na srazu básníků poezii obhajuji!
To, co mi zřejmě vadí, je podivná samozřejmost, s níž tady lze býti básníkem (a přitom tento kuriózní přídomek - použit v nehumorném slova smyslu - se hodí jen na málokoho). To, co mi zřejmě vadí, je, že někdo vydrží po bambilionté rokovat o tom, zda přežije kniha rok 2000, že někdo může "dopisovat sbírku", že někoho baví žít navěky v pseudosvětě. Poezie totiž nemůže existovat bez kontrastu. Proto se jí tolik daří v nádražních restauracích a krematoriích, v cirkusech či omnibusech, ale nikoli na hradě plném básníků. Poezie potřebuje tělo, prostor, rozpor. Poezie potřebuje prózu. Marná sláva: návštěva Bítova z vás neudělá básníka o nic více, než z vás návštěva garáže udělá auto. Ale přesto se tu dýchá ještě bambilionkrát lépe než na srazu dealerů Eurotelu. Howg.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz