Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 / Přednášky /

Petr Hrbáč - Básníci jako zajatci normálnosti

Můžeme uvažovat jakousi duševní normálnost, předpokládejme, že existuje. Básníky lze podle zmíněné šablonky, zrovna tak chaoticky zaplňované jako de facto prázdné, dělit na lidsky velmi normální, do této skupiny bychom mohli zařadit třeba mírumilovně působícího Jaroslava Seiferta, a velmi nenormální, tam lze dát kupříkladu Hölderlina. Mezi těmito pomyslnými krajnostmi kovaného normála a slavného blázna, takzvaně úplného, lze pochopitelně najít mnoho nezařaditelných podivínů, výstředníků, patrně víc mezi lidmi, kteří se ničím neproslavili, než mezi básníky.
Známe básníky nápadné již pestrou výbavou talentu (skvělý klavírista a homosexuál Lorca) či misantropickou uzavřeností (Holan), nezvladatelným sklonem k vyvolávání nechutných rozmíšek (Jakub Deml) či předčasnou sebevraždou (Sergej Jesenin, Konstantin Biebl a vícero básnířek).
Tímto schematickým a krajně neúplným výčtem se snažím trochu vykolíkovat území problematického zápasu o porozumění sobě a životu. Básníci jsou totiž nesporně přecitlivělí lidé a vrhají své síly na zdolávání zvláštních úkolů, takže v některých případech jim potom nezbývají na vlastní sociální kormidlování. Společnost nemá ráda odlišnost; to je podle mého názoru vidět lépe na alkoholicích než na jiných lidech včetně básníků: myslím si totiž, že alkoholik chátrá hlavně proto, že cítí opovržení společnosti, ne kvůli nějakým játrům a atrofii mozku.
Jako člověk s lékařským vzděláním se v tomto směru dopouštím úmyslného zjednodušení, ale ono sociální kormidlování, braní ohledů na všechny ty konvence a zákeřně vytvářené vazby, je asi náramně důležité. Nejsme sice mravenci, ale nemilosrdné zákony opičí tlupy či hnízda potkanů jsou nám v něčem docela blízké. Jakmile odlišně páchneš, odlišně vypadáš, odlišně se divíš, odlišně miluješ, sklidíš opovržení a odsouzení. Chtějí tě izolovat, ale ty jim vycházíš jakoby vstříc už dávno předtím, protože zvláštní druh soukromí vyhledáváš odmala. Existují samozřejmě samotáři, kterým izolace dělá dokonce dobře, ale je realistické domnívat se, že veliká, hluboká samota si vybírá daň v podobě ztráty různých drobných schopností, dovedností a sociálních fines, které jsou důležité k tomu, aby ostřelovači nezaměřili svá hledí. Samota může v něčem prospět, v něčem uškodit, neschopnost konvenčně myslet a jednat přivádí jedince určitě do neštěstí, samota není dobrým prostředkem pro získání zdatnosti v konvencích. Také vidět a cítit cosi, co ostatním zůstává když ne skryto, tedy alespoň nepootevřeno, je potenciálně riskantní. Ano, těch dveří a dvířek, včetně padacích! Každý opravdový básník je navštěvován či domněle navštěvován pocity natolik intenzívními a zvláštními, že je zřejmě v tom nejpoetičtějším smyslu nemá za vlastní, a odtud metafora Múzy, dnes již poněkud muzeální. Múza, jak ji kreslí karikaturisté, není jistě hrozivá. Ale božské hrozivé je. Raději bych mluvil o této záležitosti jako o energetickém problému. Jestliže křehký a nevyrovnaný člověk básník ukončí svůj život vlastní rukou nebo zešílí, můžeme to přičíst jakémusi ztroskotání při zmíněném sociálním kormidlování. Může to být dokonce ještě horší, může dojít k explozi pocitu, snad správného, že život nemá žádný smysl. Mohu se mýlit, ale takovou jasnou a v podstatě logickou explozi racionality přičítám lidem s vyšším IQ, než mají básníci. K čemu je vysoké IQ, se přesně neví, protože se neví, nakolik má význam něco takového měřit a převádět na čísla. Nicméně jako pomůcka to ujde.
Básník nepotřebuje být příliš chytrý, měl by ovšem být citlivý a vysoce vnímavý, měl by se zabývat různými těmi stopami, pozůstatky, nápovědními pitvorami a útvarky, tak trochu jako Sherlock; na rozdíl od Sherlocka však svůj případ nikdy nedořeší a kromě toho celkem často a rád propadá hysterii, což není zrovna rozpoložení typické pro pátrače sherlockovského typu. Přesto si nejsem jist, zda básník je více hledač nežli pátrač; zdá se mi ovšem, že kvalitativní rozdíl mezi těmito slovy by měl být rozdílem v míře konkrétnosti představy o tom, co hledá.
Pokud se básník vybrečí do básničky či do celé své poetiky, do toho trapného kolbiště, semeniště a pařeniště, nemusí okolí o básníkově hysterii vědět. Ale i při slušné proslulosti předpokládající všechny důvody ke spokojenosti a vyrovnanosti se může poeta jevit jako špatně vyřezanej svatej, jako příklad bych uvedl Lorku, jemuž černoši při jeho pobytu v Harlemu říkali "sleepy boy", ospalý hochu, v čemž se možná mýlili a možná ne, protože básníci mívají s probuzením určitě problémy. Buď se neprobudí vůbec a zůstávají zanořeni ve snění, anebo se probudí příliš - viz Jesenin či Majakovskij.
Toto přílišné probuzení může být rovněž probuzením do odlišného světa, do světa snad Platónova, Nietzscheho, do světa vodního skřítka, o němž mluvil Lorca ve Vermontu. Zdá se mi, že básníci jsou dobrými a zaujatými experimentátory s možností částečného převtělování či odtělování nebo jak to nazvat. Medicína mluví o schizofrenii či endogenní depresi, ale proč to tak hrubě zarovnávat do přihrádek klinické terminologie a statistiky? A vůbec, provokativní otázka: Je nebezpečné věřit na skřítky? Kdo dnes věří na skřítky? Děti? Možná některé děti ano. Básníci? Kdo z přítomných básníků věří na skřítky, ať zvedne ruku. Kdo opravdu ví něco o skřítcích, ví také, že se mu to nemusí vyplatit. Obecněji, kdo něco ví o nevypočitatelnosti a nezvladatelnosti příliš tajemného a příliš jemného, může spotřebovat hodně energie na to, aby se vypořádal s odlišným viděním světa, jak mu je zprostředkují ony zmíněné navštěvující, vlastně trochu zcizující pocity. Básník je poněkud cizincem ve světě ostatních lidí. Rozhodně klasický lyrik, nechť mi literární vědci odpustí ten vágní termín, proslul jako podivín trápící se s odpuštěním pitomostmi, které obyčejnému člověku nepřijdou na mysl, a pokud ano, diví se, že se na nich básník něčemu diví. U nás tento postoj s úspěchem zkarikoval téměř již klasik J. H. Krchovský.
Můžeme samozřejmě vidět převahu odlišných básnických typů podle období. Zatímco v období klasicismu se vyžadovalo, aby i rozervanec byl rozervaný s věcnou střízlivostí, romantici se nebránili úpadku osobní kázně a prokletí již holdovali vyloženému abúzu a deviacím: viz Baudelaire či Rimbaud.
Ovšem to jednoznačně nevypovídá o tom, jak je básník disponovaný k duševním úrazům. Pokud se na sebevraždy budeme dívat z biologického hlediska, při současném stavu znalostí můžeme dospět k názoru, že nemalá část sebevražd je zaviněna onemocněním zvaným endogenní deprese, velká deprese a tak podobně - psychiatři nedávno přijali novou klasifikaci, jejíž nepřehlednost jen svědčí o tom, jak sami odborníci tápají. Některé nečekané sebevraždy by se snad daly vysvětlit ani ne tak zkratem v bludišti rozumu, jako spíš náhlým vzestupem určitých látek v mozku, který vede k násilnému panickému jednání obrácenému proti sobě samotnému. Týká se to například serotoninu nebo hormonu cholecystokininu, o němž se dlouho nevědělo, že má své "zájmy" i v mozku, a byl donedávna známý jen z traktu zažívacího. Na detaily se jistě časem přijde. Různé, byť zřejmě nepříliš rozmanité druhy básnické inspirace znamenají určitě stavy vytržení, tedy částečného oddělení od všedního světa, snad i jistého odcizení, třebaže pociťovaného přinejmenším příjemně. Je příliš pošetilé předpokládat, že stav inspiračního vytržení je většině lidí kromě umělců cizí? Takový předpoklad lze mít za poněkud staromódní, naposledy snad plně odůvodněný v období romantismu, ale zcela bych jej neodmítal, už proto, že je lákavé zamýšlet se nad ním z hlediska jeho významu pro duševní normálnost. Jednoduše odvodíme, že někteří vytrženci prožívají inspiraci bouřlivě, jiní spíše s mučivou utkvělostí, oba tyto základní typy myslím představují velké protiklady, nejsem si ale jist, zda dělení na známý dionýský a apollinský charakter není příliš zavádějící.
Když se vrátím ke své prosté energetické představě, s člověkem v takovém stavu a především s jeho vyšší mozkovou činností (správně se říká vyšší nervová činnost) se děje něco zajímavého a snad i riskantního. Jde o jakousi analogii maniakálního vrcholu cyklické poruchy. Naproti tomu schopnost nalézat metafory a ozvláštňující obrazy má co do činění s paranoiditou, tedy s trestí nejklasičtější podoby schizofrenie. "Energeticky" vyhlíží i známá skutečnost, že po některých duševních nemocech, zvláště opakují-li se jejich ataky několikrát, dochází ke stavu nazývanému vyhoření, vypálení. Takový člověk pak je, co se duševních schopností týče, nejen poloviční, ale i třetinový, čtvrtinový ve srovnání se svými někdejšími možnostmi. Známé jsou případy vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří po prodělání duševního onemocnění vykonávají s nasazením všech sil práci metařů či jiných pomocných dělníků, a nezdá se, že by si uvědomovali svou degradaci, i když jejich duševní svět je pustinou, ve které se hýbou mátožné imitace někdejších potencí. To jsou tedy případy, kdy psychická porucha zasáhne natolik hluboko do schopností člověka, že těžko můžeme mluvit o nějakém jeho obohacení, přestože výstřednost a podivínství umělců, vědců a podobných inspirátorů a inspirantů bývá často spojováno s mimořádnými tvůrčími dispozicemi. Je to asi tak, že nemoc znamená úpadek, ale odchylka od normy, nestandardnost, spíše výzvu. Zatímco křehce vyvinutá psychika lidí jako Ivan Blatný nebo Konstantin Biebl se nezdá být na první pohled tolik zajímavá, protože její selhání vypadá jako jednoznačný důsledek náporu nepříznivých vnějších okolností, je svým způsobem obranou, byť v Bieblově případě totální, pozoruhodnější mi připadá nepochopitelnost a neuchopitelnost autorů, kteří se opakovaně pokoušeli proniknout do jiných světů, a znovu se vynořovali s nutně pocuchanou vírou v pravděpodobnost všedních událostí. Termín "jiné světy" je snad příliš patetický a vyčpělý, spíše bych měl říkat "jiné úhly pohledu", "jiná optika" a tak podobně, přičemž tyto výrazy naznačují už cestu k výzvě vědeckého a technického přístupu. Někteří již dávno tvrdí, že umělec beznadějně zaostává za determinovanou, determinující a přece jakoby neomezeně se regenerující imaginací vědy, ale postmoderní a postindustriální pocity sugerují, že také názory na vědu (anebo třeba na vraždu, že) jsou dnes podstatně kritičtější než kdykoliv předtím, což nemění nic na skutečnosti, že i ony velmi nekritické zde zůstaly, poněvadž samotná gramotnost je ohrožena explozí své ctižádosti, a tím nekonečně zpochybňována.
Na druhé straně se asi gramotnost proměňuje. Mluví se o počítačové gramotnosti, ale taky o tom, že vyjadřovací schopnosti lidí sledujících často televizi výrazně klesají, takže odhalit u nich případnou duševní poruchu je obtížnější nežli dřív. Lze se tudíž dohadovat, zda nepřístupnost znamená v těchto případech nutně složitost nálezu, cíle, anebo jenom obtížnou cestu ke triviálnímu výsledku. To samozřejmě souvisí s určitým, někdy vysmívaným druhem poezie, označované jako příliš zaumná, komplikovaná, přetížená, arteficiální atd. atd. Možná už dadaisté se cítili být přetížení nadcházející explozí informací a vyjádřili svůj protest jakousi mentální koprolálií, o následnících surreralistech nemluvě. Právě kvůli informačnímu smogu pronikajícímu do neokázalých a nejpotřebnějších intimit je zpochybňována kategorie a kvalita přirozenosti, ale kupodivu i samo šílenství, má-li tento termín ještě vůbec nárok na jinou nežli historickou existenci, také ono ztratilo svou dostatečnou rozpoznatelnost, i když by nebylo šílenstvím, kdyby skutečně dostatečná kdy byla. Není tedy šílenství vlastně kvantovým jevem?
Ale spíše než nesnesitelná lehkost proměny a záměny, jeden z nejvýkonnějších mechanismů paranoidity, nejen postmoderny, mi připadá zajímavá odlišnost. Bývá totiž těžká, tu tak snadno vítr kvantové spekulace neodfoukne. Také olovo, bariéra vůči rentgenovému záření, je těžké. Obtížný je osud odlišných. Homér byl jen slepý, což při tehdejší úrovni hygieny mohlo postihnout kdekoho, na Petrarkovi či Dantovi nenajdeme vcelku odlišného nic, teprve Villon se zdá být jakýmsi předchůdcem beatniků. Až díla Williama Blakea či Laurence Sterna dávají svou mimořádnou osobitostí znamení, že také osobnost těchto autorů nesla výrazně nestandardní rysy, v anglickém prostředí, chápaném tradičně jako inkubátor střízlivosti, typicky pikantní. Co se týče Hölderlina, zmíněného na začátku této řeči, u něho mi připadá dojemné, jak se inspirací v antické vyrovnanosti a v jejím umírněném jasu jako by snažil uniknout pozdějšímu zmatku a zhroucení. Výmluvně, až ironicky vzhledem k básníkově smutnému osudu zní jeho známé výroky či verše: "Pojď do otevřena, příteli" nebo "Až budeš na konci, nalezneš". Michel Foucault chválí dobu osvícenskou, kterou se Hölderlin nechal rovněž inspirovat, takto: "Pro člověka osvícenské éry není šílenství přirozenou podmínkou, lidským, psychologickým pramenem iracionality, jež člověka ohrožuje a široce rámuje všechny formy jeho přirozené existence. Šílenec neupadá do determinismu, ale otvírá se noci. Toto skryté nebezpečí iracionality, tento hrozivý prostor absolutní svobody dokázal osvícenský racionalismus postřehnout a mít se před ním na pozoru spíš než kterákoli jiná doba, a rozhodně lépe než náš dnešní pozitivismus." A na jiném místě své knížky Dějiny šílenství, ze které jsem citoval, připomíná v kapitole Velký strach o problému šílenství a svobody toto: "Určité formy melancholie dlouho platily za specificky anglické; byl to daný fakt pro medicínu, ale také konstanta literární. Montesquieu stavěl sebevraždu římskou jako akt mravní a politický, rozhodnutí dané určitou výchovou, proti sebevraždě anglické, o níž soudil, že je třeba považovat ji za nemoc, protože "Angličané se zabíjejí, aniž si lze představit jakýkoli důvod, který by je k tomu vedl; zabíjejí se v samém lůně štěstí".
Tolik tedy Foucaultova noticka o názorech na duševní selhání zabarvených rozdílným kulturním prostředím; mohli bychom polopatisticky a snad i správně poznamenat, že mlhavé klima britských ostrovů v tom jistě také sehrává svou roli, protože dnes už je známý vztah mezi délkou a intenzitou osvitu a výskytem depresí.
Opět ironicky v takovém či podobném světle vyznívá další Hölderlinův básnický vzkaz: "A nahání-li vám strach Mistr, ptejte se o radu veliké přírody."
Jean Cocteau, ve svých názorech na poezii až odpudivě spekulativní, tvrdil zase tohle: "Každý básník je posmrtný. Proto je mu velmi obtížno žít. Jeho dílo ho nenávidí, užívá, chce se ho zbavit a žít si po svém." A Gottfried Benn připomíná nezbytnost alespoň dočasného kolapsu konvenčního konsenzu: "Lyrický subjekt je dírkovaný subjekt, mřížkový subjekt, se zkušeností útěku a zasvěcený smutku. Stále čeká na svou hodinu, v níž se na několik okamžiků zahřeje, čeká na své jižní komplexy s jejich ,bodem varu?, totiž bodem omámení, ve kterém se může uskutečnit rozbití souvislostí, to znamená zřícení skutečnosti, které vytváří svobodu pro báseň pomocí slov."
Pro mnoho lidí je nesrozumitelná tzv. vážná hudba či jazz, ale pro většinu je dnes také hudba srozumitelnější nežli básnické slovo a oba tyto srovnávané přístupy ke skutečnosti či třeba i neskutečnosti se nemohou srovnávat co do hmatatelné účinnosti s vědou a technikou. Část dnešních umělců proto volí cestu krajně metodického, krok po kroku konstruovaného postupu, který má v prvé řadě dát prožitek smyslu známého orientálního tvrzení, že důležitá je cesta, nikoliv cíl, ale mám podezření, že zanedbatelný tu není ani instinkt výstavby dočasného oppida, sloužícího proti neutuchajícímu datovému spadu jakožto hlavnímu iniciátoru prokleté nejistoty. Zvláště v konceptuálním a příbuzném umění jsou nejčastější přístupy, které právem můžeme nazvat "malými projekty", "neokázalými pokusy", "fragmenty osobních průzkumů" a tak podobně, přičemž určitému procentu těchto aktivit lze bez uzardění vytknout určitou studenost, která je podstatným doprovodným znakem směřování proti nejistotě. Tak i poezie, a zvláště duchaplná, může být studená; ve všech kompilacích a encyklopediích zabývajících se přehledně či na způsob koktejlu básnickým uměním ale najdeme spolehlivě a relativně často výroky básníků o nevyhnutelnosti podstoupit nebezpečí zhroucení, sebezničení, samozřejmě o vášni, přičemž Rilke navíc tvrdil, že umělecká díla jsou dosažitelna nekonečnou samotou, a ničím tak málo jako kritikou. Napsal ovšem také, že umělecké dílo je dobré, vzniklo-li z nutnosti, v čemž může být pro ostatní kromě autora zakopaný pes, neboť nutností je pro každého něco trochu odlišného.
Abych se však vrátil k projektantskému géniu konceptuálních přístupů: je poezie takovým přístupem vynucovaným celým vývojem moderní společnosti ohrožena více nežli ostatní druhy umění? Řekl bych, že ano, i když existují autoři, pro které to neplatí. Emoce a jejich poryvy jsou pro básníka určitě velmi důležité, a co se týče srovnávací či vývojové psychologie, nevyhneme se zamyšlení nad některými rysy takzvaně nezralé psychiky dětské. Myslím, že jen málo lidí nějakým způsobem neoslovují dětské kresby a výkresy. Obliba insitních malířů je značná, ovšem především u skutečných dětí můžeme na jejich výtvarných projevech obdivovat ohromnou energii a přiléhavost, s jakou zobrazují svět, přičemž se asi shodneme v tom, že na jedné straně tu máme před sebou velmi nepoučené a nevědomé autory, na straně druhé tvory třímající klíče k otevírání zámků, které v pozdějším věku většině lidí zůstanou uzamčeny.
Zachovaná přímočarost a čerstvost dětských emocí může být u dospělejších jedinců nebezpečná pro ně samotné, a to díky negativním odezvám okolí i díky nárokům, které takové žravé vidění a pojetí světa klade na pokročileji socializovanou psychiku. Pokud jde o jedince mentálně retardované, jejich infantilnost je spolehlivě uklizena do patřičných kotců, neboť nejsou vybaveni kritickým intelektem, který by jim umožňoval bránit se vůči jejich usměrňovatelům, někdy jen o stupeň inteligentnějším. Pokud však je infantilní pouze reaktibilita emocí a intelekt je dostatečně vyspělý, vzniká jiný problém, totiž jak se vypořádat s nechutnostmi příznačnými pro komplikované a vypočítavé mezilidské vztahy, dnes navíc v prostředí stále těsnější manipulace ze strany neosobních či odosobněných mechanismů moci. Podle vývojových biologů je pro náš druh typická neotenie, to jest uchovávání si mláděcích znaků do doby dospělosti, a tuto tendenci nemůžeme jen jednoduše nazvat infantilností, třebaže i té nesporně přibývá v její nejstupidnější podobě. Na druhé straně dnes někteří hořekují nad tím, že vývoj intelektu je dávno jednostranný a příkře asymetrický vůči vývojově starším a nižším emočním substrátům. Nesoulad mezi citovostí a rozumem, dávno bolestně pociťovaný právě básníky, může být jednou z příčin, proč se hroutí u poznamenaných osob schopnost integrovat i méně příjemné vlivy do psychiky. Nemůžeme ale na neotenii pohlížet jako na tendenci působící proti rozporu emocí s intelektem? Dravější infantilní emoce jsou určitě méně náchylné k atrofii pod vlivem příliš vyostřeného intelektu. Ten způsobuje, že emoce jsou pokládány za něco nežádoucího, ale ověřování skutečnosti, myslím, po dlouhá tisíciletí vývoje člověka se bez emocí neobešlo. Proto některým lidem může připadat, že prostředí čistějšího intelektu je odosobněné, neskutečné. Pro řadu schizofrenních stavů je typický pocit odcizení, vytržení ze smyslu, přesněji řečeno pocitu smyslu, významu. A přece zde intelekt rovněž pozbývá na své výkonnosti, jde tedy ve všech směrech o křehké vazby, včetně zpětných, platí staré dobré "všeho moc škodí".
Existují názory, že nejproslulejší vážná duševní choroba schizofrenie vzniká v důsledku biochemických poruch mozkových buněk; jsou však také školy přiklánějící se k názoru, že zde větší význam sehrává souhra vnějších okolností, směřujících myšlení do stále nezvladatelnějšího labyrintu chybného vyhodnocování skutečnosti. Intelekt má emoce držet na uzdě, jestliže však vyschnou, atrofují, odumřou, postižený člověk se jeví jako stroj či alespoň suchar, nezřídka, i když ne vždy, vypočítavý. O mnoho více nežli ty základní počty už mu pak ale nezbývá.
K tomuto problému bych připomněl názor T. S. Eliota: "Většina autorů buď lpí na zkušenosti svého mládí, takže jejich tvorba se stává neupřímnou kamufláží jejich raného díla, nebo zapomenou na vášeň, píší pouze racionálně a jejich práce se pak vyznačuje dutou a zplanělou virtuozitou." Jak vidno, Eliot moc dobře znal utrpení racionalisty odmítajícího milovat své vlastní zážitky z mládí. Podezřívavý k dětinským radostem ale nemusí být jenom kovaný racionalista, ale také každý člověk, pokládající se za zkušeného, životem protřelého. Vladimír Holan, typický básník noci, si uvědomoval kruté i něžné zvláštnosti dětského způsobu vidění, třebaže sám nikdy ve svých básních nepropadal nepromyšlené hravosti, protože by mu nejspíš připadala hazardní, karbanická. Trpěl bez nároku na osvobození v šílenství, neboť si byl vědom jeho krutých dimenzí, a jsa příliš usazeným, nedal se zlákat božskou nezávazností dětské hry, protože už nebyl schopen navázat s ní přímý kontakt. Ale kupříkladu Morgenstern či Lewis Carroll se dali ochotně zvábit bizarními lomy světla v onom světě nespoutané tvořivosti na jedné úrovni ztotožnitelné s některou z úrovní dětského pohledu. V případě autora Alenky v říši za zrcadlem je to tím zajímavější, že šlo o matematicky erudovanou osobu, jejíž emoční přínos do vlastní poetiky je skutečně poněkud mrazivý.
Pověrečný, animistický divoch je ve srovnání s Carrollem plnokrevnější, avšak Lévi-Strauss přesvědčivě dokazoval, že zdaleka ne svobodný. Jestliže tedy divošství je dětstvím lidstva a děti jsou divochy v sebevyspělejší společnosti, chybí jim podobná svoboda jako přírodním národům spoutaným četnými tabu a nevědomostí? Patrně na to nelze odpovědět, protože zmíněné srovnávání dětí a primitivů se prý nemůže opřít o relevantní skutečnosti.
O tom viz například knihu J. S. Goulda "Jak neměřit člověka", jejímž autorem je americký paleontolog erudovaný ve statistické analýze. Slušná část knihy se zabývá zpochybňováním objektivnosti měření takzvaného inteligenčního kvocientu, respektive této kategorie jako takové. Onehdy jsem si při poslechu jazzové hudby resp. barově znějícího klavíru připomněl, že profesionál musí být omezený. To je velmi typické pro naši dobu. Básník však je od přírody neomezený. Zatímco omezený profesionál svou omezenost využívá k účinku když ne přesně definovanému, tedy alespoň uspokojivě odzkoušenému, básník by ve svém amatérství a diletantismu měl dojímat neopatrným zacházením s břitvou pohybující se v nebezpečné blízkosti jeho krkavic. Samozřejmě, kdo už dnes používá břitvu! Podivínští starci? Je pravděpodobné, že v básníkovi vždycky musí zůstávat jakási vášeň pro mládí, byť by mu bylo devadesát let, ale s dětstvím je to jiné, jeho strašná energie, kterou jsme mohli otevřeně začít vzývat až v posledních desetiletích, kdy kult neotenie posedl i spotřební průmysl a vyštěpil z něho zábavní velkovýrobu, působí na většinu lidí úsměvně, protože ji správně nechápou, přesněji řečeno netuší, do jakých obludných souvislostí nás může zavést.
Zatímco básník strádá stále větším počtem hemžících se profesionálů, zavádějí tito stále tvrzenější terminologii, která proniká do médií, do veřejného prostoru, a vzrůstá riziko, že její zdánlivá prázdnota je ve skutečnosti polymerem, makromolekulou komplexu. Dobrých důvodů k šílenství tedy máme dost, nejen ze vrozené přecitlivělosti, ale i z objektivně zoufalé situace stále manipulovanějších položek. Tohle klima mi něčím připomíná dalšího slavného literárního šílence, totiž Gogola. A Guy de Maupassant, vzhledem ke svému skvělému talentu možná zbytečně heterosexuální, předvídal příchod Horly, jakéhosi mutanta, který mu pije v noci vodu z karafy stojící nevinně na stole. Budoucnost musí být vždy strašná, tady cítím jednu z příčin šílenství Hölderlina a Nietzscheho, kteří si to uvědomili.
Barokní myslitel Giovanni Battista Vico se domníval, že "když byl svět v dětském věku, všecky národy byly národy básníků, neboť poezie není ničím jiným než nápodobou". A taky soudil, když srovnával básnictví s filozofií, že "básnické figury jsou tím jistější, čím víc sestupují k podrobnostem, k jednotlivostem". Básník se tedy snaží postihovat svět, popisovat ne deskriptivně, ale přece výstižně, přičemž v etymologii slovesa vystihnout je patrně obsažen už dosti dlouho aspekt rychlosti, ale podle Machka ve "stíhati" také "stačiti na něco" a "stačiti s prací", teprve později "spěchati", i když irské "tíagu" má znamenat prostě "kráčeti", což je určitě jeden ze starších základů, neboť kráčení je dnes už všude v menšině proti ježdění, které je ovšem vožením. Všechna tato slovesa, včetně odvozeného významu "převézt někoho", souvisejí s mobilitou, rychlostí, zastihováním atp. Zkrátka básník nemá stíhat, má však vystihovat. Dnes je ale nucen stíhat stejně jako všichni ostatní; výstižně stíhat zní ovšem směšně a směšné by to také bylo, pokud by nešlo o krutě pravdivý požadavek.
Co z nahromaděných indicií tedy lze vyvodit? Tak za prvé, někteří básníci by se mohli zbláznit z toho, že bilancovali svůj skutečný nebo domnělý neúspěch při vystihování stále rozmanitější a roztříštěnější skutečnosti. Teoreticky by se toto mělo týkat pouze anebo především autorů bažících po úplném vystihování a současně sebemrskačsky ambiciózních. Jenže tento model šílenství z přetížení je asi nedostatečný a v řadě případů zjednodušující. Nicméně umožňuje dost pravděpodobné pokrytí některých povahových rysů takového Nietzscheho či Hölderlina. Zbláznit se však neznamená jen zkolabovat, může jít taky o propuknutí mimořádných tvůrčích sil, které strhnou k onomu následnému kolapsu. Tady je klasickým případem Vincent van Gogh. Jeho ovšem nepodezíráme z takové morální ambivalence, jaká možná přispěla k ohrožení integrity Nietzscheho, který napsal: "Kde jsem našel něco živého, tam jsem našel vůli k moci; a ještě ve vůli sloužit jsem našel vůli být pánem." Každý ví, že Nietzsche byl především filozof a ne básník, jenže jeho potřeba vyjadřovat se ke vznešeným věcem se nemohla míjet s nezbytností používat krásný jazyk. Gottfried Benn jej dokonce nazval největším jazykovým géniem od dob Luthera. A co už je básník jiného nežli správce jazyka? A co už je duševní porucha jiného nežli jazykový hurikán, když trochu nadsadím? Nadměrně vzato, jazyk dnes upadl natolik, že by zřejmě kdekdo snadno mohl zaměnit duševní poruchu a jazykovou poušť, nikoliv uragán, ale já se domnívám, přinejhorším s ohledem na Wittgensteina, že co není v jazyce, není v myšlení. Asi to bude složitější, ale stále potřebujeme jazyk, i když se mladiství v amerických pouličních ganzích charakteristicky dorozumívají posunky velmi připomínajícími komunikaci opičí tlupy. O vzezření dotyčných ostatně nemluvě.
Skrjabin či van Gogh mohli tedy bláznit z různých příčin, ale primárně jazykové "závazky" u nich hledat nebudeme. U Nietzscheho, vybásňujícího svou filozofii, jde zřetelně o problém zneužívání jazyka a na oplátku zneužívání jazykem. Zacházet s abstraktní věcí, kterou do určité míry jazyk je, znamená v tomto případě podstupovat riziko netušené, byť nesčetněkrát zakoušené reciprocity. Zaradoval jsem se ostatně onehdy, když jsem spatřil v jednom polovědeckém časopise titul článku lákající na probírání vztahu mezi řečí a schizofrenií. Autor článku, poměrně proslulý docent a psychofarmakolog, se ale jako poctivý vědec dotkl onoho problému jen okrajově, protože je zatím známo pouze pár nejednoznačně ověřených skutečností, spíše pozorování. Mozkové hemisféry jsou u člověka běžně asymetrické, nerovnoměrně vyvinuté, což má prý na svědomí právě schopnost řeči. Hemisféra řídící řečové funkce je vyvinutější nežli ta druhá.
U schizofreniků ale bylo pozorováno, že tento rozdíl mezi vývinem hemisfér neexistuje, nebo alespoň není tak nápadný. Podobně lidé s nevyhraněnou lateralitou, to jest stejně zdatní praváci jako zároveň leváci, jsou podle solidních výzkumů náchylnější k onemocnění schizofrenií.
O bisexualitě se v článku nepraví nic; připomíná se tam ale, co už jsem četl v jednom lékařském časopise, že totiž budoucí schizofrenici už od mládí mívají problémy s výmluvností, s výstižným slovním popisem a snad i s pamětí tohoto druhu. Závěry vyznívají pro vývojovou příčinu schizofrenie. Vzhledem k výše spekulované klesající srozumitelnosti básnického slova a slova vůbec, vytlačovaného vizuálními symboly, můžeme vyvodit poněkud legrační hypotézu, že se všichni stáváme víc a více schizofreniky, neboť multimediální komunikace jistě zrovnoprávňuje obě hemisféry. Takže soustavným sledováním televize neblbnu, nýbrž zrovnoprávňuju hemisféry, čehož vedlejším, ale nedůležitým doplňkem je ochuzování aktivního slovníku, a to nejen u techniků, suplovaného úzce použitelnou odbornickou terminologií, která stejně bez hlubšího kontaktu s příslušnou problematikou permutuje v atrofický déšť povědomě odpudivých zvuků. To, co teď bylo řečeno, ovšem na zbláznivší se básníky příliš nesedne, protože co by to bylo za básníky, kdyby měli problémy s výstižným slovním popisem a kdyby nevládli schopností nalézat vhodná slova?
Ale přesto si lze představit, že zmíněný hendikep je ukryt u básníků v nějaké trochu jiné podobě či rovině. Ostatně, co když básníci tvořící těžce a dobývající slova v potu tváře - a víme, že jsou tací - jsou náchylnější ke schizofrenii nežli ti druzí? To už zní jako jednoduchý a ověřitelný předpoklad a v případě výjimek můžeme říci, že potvrzují pravidlo. Lze jít ještě dál a spekulovat, že básník, který tvoří sice snadno, ale je si vědom záludnosti takového přístupu a nebezpečí povrchnosti, si bude úmyslně situaci znesnadňovat a propadne pak schizofrenní roztříštěnosti, protože si nebude vědět rady s hledáním slov, obtížen umělými okovy a umrtvujícími schématy.
Nejelegantnější by ale asi bylo hledat příčinu šílenství literátů v infekci a otravě slovy. Podle Dylana Thomase je poezie neobměkčitelná, devět stop vysoká skřetice se dvěma nosy, kterou nelze polapit, a to už je skutečně schizofrenní rekvizitka, třebaže autor tohoto popisu zhynul deliriem tremens, a nikoliv schizofrenií. Ale i on jako každý poeta musel dobře vědět, jak je slovy otráven, a snažil se z toho vyléčit vizemi. Jiní dokonce idejemi! Ovšem vize a ideje jsou pro schizofreniky, zvláště paranoidní, příznačné, přestože se jim říká pro jejich mimořádnou naléhavost halucinace a bludy. Nebezpečná jsou malá šílenství. Kolektivní, veliká choromyslnost může sice také ničit jedince, kteří jsou jí posedlí, ale spíše bláznivou masu činí stabilnější, což je zajímavý paradox právě ve srovnání s pomateností soukromou.
K jakému tedy dospívám závěru? Celkem prostému. Z charakteru poetiky ční nebo by měla vyčnívat i letora autora. Ale ten se může sám před sebou i před druhými (a ve vlastním zájmu) maskovat. Třeba mu to projde, ale jenom tehdy, když se nepokusí dopočítat všech zpětných vazeb. Takové počty jsou spolehlivou cestou do blázince nebo k bezbřehému cynismu, k šílenství soukromému nebo kolektivnímu.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage