Další aktivity / Bítov / Bítov 1998 / Přednášky /
Ludvík Kundera - Genius loci?
V roce 1969 sjelo se v městě Gorici na hranicích jugoslávsko-italských víc než padesát básníků ze zemí bývalé c. a k. monarchie. Nevím už, kdo to svolal a kdo to platil, cílem snad bylo porovnat soudobý stav poezie ve střední Evropě, ten terminus se tam zhusta ozýval; seděli jsme skoro týden na starém hradě, na vysokých rytířských stolicích, hodně nepohodlných, takže nikdo moc neklímal, rokovalo se o poezii, připraveně i nepřipraveně, já tam německy přečetl Halasovu báseň A co básník, přijížděli hosté, například Giuseppe Ungaretti, vozili nás krajinou, byli jsme v Udine a v Terstu, projeli jsme Duinem, aniž kdo připomněl Rilkovy Elegie z Duina, vypilo se velmi mnoho velmi dobrého vína a v takové utěšené relaxaci obrátil se najednou Jiří Kolář na mne, ale vlastně to mířilo na dva nepřítomné: Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela: "Co vy Moraváci máte pořád s tou trávou?" zvolal. "Vzdyť je to vlastně hnůj!" Řekl jsem pobaveně, že to Oldřichovi a Honzovi v Brně vyřídím, Jiří Kolář mě však neslyšel. Spustil skřípavě krásnou ódu na zdi, stěny, chodníky, cihly, oprýskané fasády, na domy, na město. A cože zmůže proti tomu všemu tráva? Na to odpověděl z našeho československého hloučku jeden ze slovenských básníků, byl to - pokud mě paměť neklame - Milan Rúfus, asi v tom smyslu, že na východ od Prahy je genius loci prostě travnatější...
Když mě Jiří Kuběna a Martin Pluháček, vědouce, že už dvaadvacet roků bydlím na venkově, v Kunštátě, vyzvali, abych na třetím Bítově pronesl řeč na téma genius loci, a já to velmi neprozřetelně přislíbil, vzpomínka z dávné Gorice mě zprvu příjemně podněcovala, pomalu ale uváděla do rozpaků, ba šla na nervy; měl jsem obavu, že se ten pojem nezdravě zužuje a - vůbec. Tím spíše, že načínaje zkusmo hovory na toto téma, dočkal jsem se i reakce la: "Aha, básník a venkov, bohulibé téma!"
Naštěstí patří k mým oblíbeným zábavám zacházení se slovníky, i zabádal jsem.
Hodlal jsem především trochu zpochybnit, zpřesnit samo vznosné slovo genius a vskutku: význam "člověk mimořádného tvůrčího nadání" je až druhotný, za tím prvním významem musíme jít až do římské mythologie, abychom se dozvěděli, že je to "ochranné božstvo, ochranná tajemná síla", slovo "tajemná" jsem si podtrhl, že je to "ochranný, strážný duch" vůbec a že se někdy zpodobuje co okřídlená bytost. Locus má neuvěřitelně mnoho významů, platný je jistě ten první, totiž místo, ale neuškodí kvůli rozpětí vyjmenovat ty další: kraj, bydliště, odstavec, stanoviště, stav, rod, původ, hodnost, situace, příležitost, bod, otázka, téma (dokonce!), obor, nauka. Zůstaneme u místa a genius loci je pak "duch určitého místa, duch spjatý s místem". Rozhodující je pocit neobyčejnosti, mimořádnosti určitého místa; mimořádný citový vztah k místu, identifikace s ním. "Duch místa" je prý častým tématem uměleckých děl, předpokládá nový (dříve se říkalo jitřní) pohled na kraj, město, ves, na stavení, budovu, ale třeba i pouhé zákoutí... Člověka to žene k věcnému popisu toho místa, častokrát "znesvěceného" povrchní deskripcí předchůdců, a popis - je-li nový, ozvláštněný - se přesmyká v poezii. Vzniká pocit, že tam a nejinam patřím.
Jednou ze zárodečných forem genia loci jsou nápisy na hrobech. V tomto století jejich princip oživil americký básník Edgar Lee Masters. Forma náhrobních nápisů je velmi starého data, východiskem jsou starořecké epigramy spojující cit a maximální sevřenost faktografie. V Mastersově Spoonriverské antologii (prvé vydání vyšlo roku 1915) se nápisy (básně) skládají v ságu či román jednoho městečka, jehož název je smyšlený, ale skutečných "modelů" se našlo hned několik. V těch textech přísně věcné, strohé poetiky jako by někdy přímo promlouvali pohřbení, jejich charaktery se pak propírají z mnoha stran, mnohými hlasy. Spoonriverská antologie působí dodnes na celém světě, i u nás. Nevymyšlený, nýbrž skutečný vysočinský Samotín Ladislava Fikara skládá podobu vesnice zcela jiným způsobem: mozaikou básní různorodé formy, všechny však obepíná "tlumená, teplá, vnitřní hudba". Za clonou jinošských lásek i jinošské četby vesnice jenom prosvítá. Nezapírá se rilkovské východisko, ožívá básnický dopis. Název Samotín je už klíč k výkladu. Moravský světový básník Jakub Deml daroval české poezii Tasov, skutečnou, nevymyšlenou vesnici, jenže nutno ji posbírat a složit z dobrých sto padesáti Demlových knih. Někde se Tasov mihne jen cárem věty nebo veršové strofy, jindy historicky, kronikářsky anebo formou divoké koláže, v bohatém zalidnění a v sarkastických charakteristikách, komika a tragika se střetají v bleskových střizích, viditelnosti "švů" se nedbá.
Nedávno se mi snesl na stůl nevelký sešitek autora, o němž nevím pranic. Jmenuje se Michal Filip, titul knížky zní Lyrická kronika (je to už vlastně přesné určení). V toku vlídně starobylé prózy se soustředěně ocitáme pod nebem severomoravské pohraniční vesnice Skřípov; na mapách jsem ji nenašel, ale oceňme to jméno; lhostejno, zdali je vymyšlené či nikoli, je tam však řeč o pravém, nefalšovaném městečku Konice. Portrétuje se, a to z několika úhlů, svérázný vesničan, posléze dostává slovo jeho žena a shlukováním četných takzvaně vnějších faktů modeluje mužovu duši. Trvale přítomná a ve sporých tazích velmi konkrétní je krajina.
I zachtělo se mi potoulat se trochu po vlastech moravskočeských, ne-li po světě, a hledat k té které krajině básníka, jenž postihl jejího genia loci či byl jím aspoň přitahován, a načrtnout si malý místopis. Sluší se začít Prahou, to jsou stohy básní, jak víte, ale budu konzervativní a nebudu se ani stydět za to, že básníkem jejího genia loci je mi od mých šestnácti let pořád Vítězslav Nezval, jeho Praha s prsty deště, básnická kniha o dvou stech stránkách, magické Staré Město z ní vyzařuje nejtrvaleji, okrajovější čtvrti méně, ačkoli, ačkoli --- sotva něco řekneš, už tě to pudí opravovat se, vzpomněl jsem si totiž na fantomatickou báseň Balkony a na Trojský most, jednu ze vskutku velkých elegií české poezie.
Praho naší mladosti svědkové se ztrácejí bude večer...
až po ten konec:
Je zima
A nikoho nenapadne aby nám dal útěchu
Ty básně jako by byly vlastně psány pro živý přednes, teprv dnes to vidíme; slyšíme.
Jižní Čechy si myslím nemohou stěžovat na básnický nezájem. Ale mně zní v uchu pořád pozapomenutý Jan Čarek, Chudá rodina z Hermaně, Temno v chalupách. Báseň Ve válce padlí je vlastně seznam z vesnického pomníku padlých, jen komentovaný, Mastersův princip tak trochu, aniž ho autor mohl znát.
A je tu báseň Slova začínající
Rád mám slovo rybář s hořkým na konci ř
a hlásce Ř je pak věnována ještě i jiná báseň, celá.
Největší žijící básník jižních Čech je však - myslím si - malíř, a to Karel Valter, co nevidět mu bude devadesát. Je pro jižní Čechy tím, kým byl pro Katalánsko Joan Miró.
Českomoravské vysočině pořád ještě dominuje Bohuslav Reynek, a to tak velmi velice, že se dá mluvit o reynkovské "škole". Žádná hezoulinká hudba. Drsná drhnutí. I v Brně je škola básnická, kolem Hosta. Už třetího. I ve Slezsku přilehlém k Polsku je "škola". Ta vesnice se jmenuje Vendryně, ten časopis Weles a ti hoši jsou příjemně diví, jak se sluší, když je někomu málo přes dvacet. Nic nevadí, že básně se někdy podobají ptákům s příliš těžkými vysílačkami na hrudi.
Nikdy jsem nebyl v Provenci, ale jako bych ji důvěrně znal z poezie René Chara. Skládá se ze samých zaklínadel. Jeskynní temnota, oslnivý jas. Oba extrémy rozněcují, budí, křísí přírodu. Mateřídoušku, rozmarýn, levanduli.
Nikdy jsem nebyl v Rumunsku, ani Bukurešť neznám, zato jako bych byl doma v té hornatině směrem k Sedmihradům, v těch dědinách, kde skvrnité krávy chagallovsky poletují mezi mračny. Znám totiž poezii muže jménem Gellu Naum, je to - přísní duchové, pardon - rustikální surrealismus.
Na severu Čech pod Krušnými horami je proslulá "škaredá krajina". Když jsme ráno vyšli na ulici, rozkusovali jsme za chvíli zrníčka sazí. Pro Emila Juliše byla a je ta krajina krásná. Boural se starý Most, stěhoval se kostel, země pukala a on psal "pod kroky dýmů" trpělivě svou Zónu. Četl jsem snad pět verzí této ojedinělé knihy, která se nepodobá ničemu a nikomu. Když nesměl tisknout, začal Juliš ze vzteku pomalovávat kameny. V černých sedmdesátých letech jich jednou přivezl do Kunštátu půl auta. Jeli jsme s nimi za Adolfem Kroupou do Kurdějova a moc jsme se smáli podivuhodnému setkání kamenů s kurdějemi na půdě římskokatolické fary. Ale ta "škaredá krajina" má i svého malíře. Je to Bohdan Kopecký, trvale vrchnost zlobil, nakonec ho z Litvínova vykvartýrovali, sice do rodné Litomyšle, ale štětec najednou nesloužil. Ožil až po letech, na Havaji! Lávová pole královny Pelé byla skoro stejně škaredě krásná jako ty oprámy, zborcenosti, zasuté cesty, zavalené chodby, tajemné louže...
Určitě jsem na tucet krajin se zjevným geniem loci zapomněl. Jistě jsem zapomněl i na desítky jmen a o desítkách ani nevím. Ale ne. Je tu vášnivý chodec. Původem pražský, ale teď pařížský, ale i vídeňský, lisabonský, zkrátka evropský. Je to Petr Král. Ať otevřu kteroukoli z jeho sbírek, jsem rázem zavalen. Obrazy se lámou s úlevnou samozřejmostí, města zhasínají a probleskují s nebývalou intenzitou, mozek musí rychle fotografovat. Rozpomínám se a vidím vždy tři čtyři města zaráz. Na genia loci jsem láskyplně zapomněl.
Někdo mi však šeptl, že nesmím zapomenout na Františka Halase, to prý je má povinnost. Rád ji beru na bedra.
Dvaadvacetiletý básník, spjatý s Brnem, s jeho husovickým předměstím, tvrdil, že jeho přírodou je kavárna, jeho živlem město, na stromy hleděl nevrle, netrpělivě. Existuje o tom dopis. Léta plynula, vyšla sbírka Kohout plaší smrt, Halasova nejmilejší, a v ní například básně Krajina u nás, Podzim na jaře, Zimomřivá krajina, Večer na vesnici, tedy verše, v nichž je přírody a venkova dost a dost. Dobře však vědět, že to nejsou básně z Vysočiny, jak jsem kdesi četl, nýbrž že krajinou této poezie je úval mezi Českomoravskou a Drahanskou vysočinou, tudy teče Svitava a tam je (jedeme-li od Brna) Skalice, pak Svitávka, vesnice s velkou textilní fabrikou, kde byl zaměstnán básníkův otec, a za ní Zboněk. Tam bydlil Halasův nejstarší kamarád Theodor Hejl, za nímž básník jezdíval v létě na prázdniny, ale i jindy, třeba v květnu, kdy na okolních stráních rostly smrže. Ve sbírce Dokořán z roku 1936 ještě čteme báseň Malé radosti, která čerpá ze zboněckých podnětů. Je to báseň-výčet, na sedmadvacet veršů v ní připadá dvacet malých radostí, a to samých venkovských jako
Letokruh rokem otočený
cvrlik cvrčka šumaře
netřesk s bleskem rozvedený
chřástala žab císaře
Jen jediná radost tu je městská a je jakoby v uvozovkách:
leklé ryby světel na dlažbě
Leklé! A je to jediná metafora této "popisné" básně.
Blíží se sice objev Kunštátu, ale ještě se to zadrhne. Roku 1938 píše Halas báseň Ohlédnutí (v původním časopiseckém otisku z května '38 se ještě jmenuje Brnu). V této vyznavačské básni je minimálně osm vyslovených brněnských jmen místních a dvě tři nevyslovená a čtyři jména básníků - Mahen, Blatný (Lev!), Chaloupka, Těsnohlídek, přímo testamentární je pak dvouverší
až bude čas jen tam si ustelu
tvou rodnou hlínu žádnou jinou
Ale už za rok vzniká zárodek Já se tam vrátím, textu výjimečně datovaného, a to rokem 1939. Objev Kunštátu a Kunštátska je tu nálezem "jistoty jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob" a to přání se ještě zesiluje: "Chci ho mít tam, jen tam u nás."
Nejednoduchou cestou tedy Halas dospívá k básnické próze Já se tam vrátím, ke skladbě, jakých v české poezii asi moc není - termín genius loci je tu zcela namístě. Kunštát není dosud ta pravá Vysočina, je to typické předhůří, ta pravá, plavnější Vysočina začíná o několik kilometrů výše v Rozseči. Jan Grossman nazval Halasovu skladbu "monumentalitou miniatury" - stěží najdeme lakoničtější charakteristiku...
Byla už řeč o básni Malé radosti s pointou takřka protiměstskou. I v Já se tam vrátím je takové místo a je to snad jediný temný řádek v tomto textu: "Klubání kuřátek je slyšet až sem, až sem do té hromady kamení." Tou hromadou kamení je město a objasňuje to raná verze rozhlasového záznamu: "...slyšíme i klubání kuřátek v kamenné hromadě města, kde jsme odsouzeni žít."
Ale uhranutí Kunštátem nebylo neprodyšné. Jsa vyzván ohlédl se Halas ještě po roce 1945 láskyplně za svým rodištěm v básni Dobrý den Brno, v básni, kde čas zaclání
...ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl
A v posledním roce života, v létě 1949 ve Sněžném, začal spolu s Bohdanem Lacinou snít o jakémsi "volném pokračování" Já se tam vrátím, chtěl přijít na kloub vyšší Vysočině kolem Nového Města, chtěl povystoupit z předhůří. Ale zůstalo jen u prvních náčrtů.
"Mění se kulisa," říkám si teď s Halasem.
Minulý týden mi pošta přinesla novou sbírku básní Heinze Czechowského, německého básníka pomalu už taky starší generace. Pohyboval se dlouho jen a jen v Sasku, Drážďany, Lipsko, Halle, pak se mu život jaksi zašmodrchal a básník zvolil "exil" v jiné německé provincii nedaleko města Münsteru, kde takzvaným vestfálským mírem roku 1648 skončila třicetiletá válka. Czechowského sbírka se jmenuje hořce ironicky Mein westfälischer Frieden (Můj vestfálský mír) a je plná zoufalství, které se projevuje - abych tak řekl - "skrze krajinu".
Sasko nejsou žádné hory, stěží pahorkatina, ale oproti absolutní vestfálské rovině je to pro básníka přímo kopcovitý sen...
Peter Huchel, jiný německý básník, o generaci starší než Czechowski, žil dlouho nedaleko Postupimi, tedy v marce braniborské - borovice, písek, vřesoviště, jezírka, kanály... V 50. a 60. letech si dobyl věhlasu jako přírodní lyrik a byl šéfredaktorem patrně jediné nezávislé literární revue v zemích tzv. východního bloku. Znelíbil se však vládcům někdejší NDR, byl dlouho a rafinovaně obkličován a šikanován, teprve počátkem 70. let dosáhl horcetěžce propuštění: směl se vystěhovat. První štací jeho exilu byla Itálie a přírodní lyrik se tam přeměnil v politického básníka jemné intenzity, ale i melancholie. Opět se to promítlo do krajiny. Obě končiny, italská a severoněmecká, se prolnuly, verše "přeskakovaly" z jedné země do druhé, v jediné básni například je už v samotném titulu olivovník a vrba. Halasovská jistota jednoho místa neplatí.
Vrátím se ještě na chvíli do Čech a na Moravu anebo třeba jinam. Ale - probůh - nepíšu nějaký soupis, natožpak soupis básníků-krajinářů. Jen co mi tak kolotá hlavou. Ve snaze nevyhnout se danému tématu jmenuji jen toho, onoho a ptám se, daří-li se tomu, onomu chytnout za šos ošidného genia loci. Báseň tak někdy prokoukne a zachová si přitom onen často skloňovaný iracionální zbytek. V poezii zdaleka nejen české, nýbrž téměř všude, houstne frekvence místních, ale i osobních jmen, tedy ne nějaké obecné město, obecná dědina, nýbrž Aš nebo Zlín, a nechodí tudy obecný pan Básník, ale třeba Petr Borkovec nebo Pavel Petr.
A ještě: "Mění se kulisa."
Krajina Josefa Suchého je okolo Lesního Jakubova na Rosicku, nepatrný krajinný úsek, nepatrná výseč, "na větrné samotě takořka". Má ještě svou snovou krajinu. Tou je mu Lužice kdesi mezi prehistorií a středověkem. Dost vzácné dnes...
"Škaredou krajinou" Moravy a Slezska je Ostrava, Ostravsko. Tyto končiny končin miluje muž jménem Petr Motýl, tudy rozjíveně, vrávoravě chodí Šílený Fridrich, jeho alter ego, ty ulice s hospodami věru všelikými člověk přímo vidí, zakopává o vyhřezlou dlažbu a o místní jména, kterých je v této poezii jak u Bezruče, i vůně nad těmi básněmi visí jak hejno, nebo spíš pach, genius loci na iks plus entou až moc, určitě někdo řekne.
Dva básníci hojně pendlují, a to víceméně mezi Brnem a Hradcem u Opavy. Ten starší z nich, Vít Slíva, dal poezii Brna Královo Pole a Žebětín, ten mladší, Robert Fajkus, Medlánky a Řečkovice. Z Opavska je žeň obou bohatší, oba mají takzvané ostré vidění, oba mají nebojácný jazyk, u obou se krajiny hemží lidmi. Geniem loci si hlavu nezatěžují.
Velkomoravským knížetem poezie o Brně je Oldřich Mikulášek. Kdysi mu se vzácnými Matalovými kresbami vyšla i celá brněnská sbírka: Zelený chrlič. Má v ní dokonce báseň, v níž hned v prvních verších polemizuje s přezíráním Brna: Já vím, Brno / mávnou rukou nad tvou šedí: / "Zapakovat!" Aby pak rozehrál všechny rejstříky svého umu.
Velkým skokem až na Slovensko, na Liptov. Došla mi kdysi odtamtud sbírka Ivana Laučíka Vzdušnou čiarou. Je v ní tolik krajiny, že básník musil připojit i důkladnou "dokumentáciu", mapku, která je ostatně graficky pěkná - škoda že ji nelze promítnout, viděli byste půdorys liptovského genia loci s nápisy: Pohľad z mojej izby 30 km; východ slnka, západ slnka; Červené vrchy - poľské roviny až k Baltu; mesianizmus; osviecenstvo; Janko Silan, "potomok" Jakuba Demla a tak dál až po odkazy k jednotlivým básním.
Dosti však hledání genia loci rozesetého v tisícerých verších. Nikdo na tohoto ochranného genia nemá patent. A jsou přece i "geniové" jiného druhu! Existuje genius jazyka (třeba v Ivanu Jelínkovi), genius hudby (třeba - byť nezvykle - u Karla Šiktance), genius architektury (u Jana M. Tomše), genius obrazů a věcí (u Petra Krále), genius víry (třeba v Ivanu Slavíkovi), genius rozumu (v Miroslavu Holubovi), genius historie, ale i boje (u Miloše Vacíka), genius vehemence (u Ivana Diviše), genius humoru (v Oldřichu Wenzlovi), genius lásky (sto padesát příkladů vám odpustím), genius intonace (u Františka Listopada), genius ticha (u Petra Kabeše), genius rytmu a rýmu a tak dál a tak dál... A zhusta se "geniové" pomíchají, prostupují se, pohlcují. Hledejte prosím sami, co je a kde onen titulní genius loci, to hledání může být i dobrodružné, a nezapomeňte na úvodní upozornění, že je to asi živel s prvky tajemnosti.
Dámy a pánové! Je na čase skončit a říct, že nejautentičtějšího genia loci jsem našel ve sbírce Ivana Wernische Cesta do Ašchabadu. Tam je totiž všechno vymyšlené, smontované nebo vyčtené, dá se i změnit pořadí, tedy: vyčtené, smontované, vymyšlené.
Je tam blízko z Temešváru i z rovníkové Afriky, z Vídně i ze Samaří, z Dorpatu i z XV. století...
A Ašchabad je stejně nedostupný...
Jsem tímto zakončením sám trochu překvapen. Ale tak se věc má.
Děkuju za trpělivost.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz