Další aktivity / Bítov / Bítov 1997 / Přednášky /

Přemysl Rut - Mohoucnost poezie

Dámy a pánové,
otázka, "co je na poezii tak svébytného vedle prózy a dramatu, co může - oproti dalším žánrům - právě jen poezie", zní v roce 1997 poněkud bezútěšně. Kdo se tak táže, jako by se potřeboval ujistit, že ty krátké řádky, které málokdo čte, jsou přece jen nenahraditelné, tedy hodné ochrany a zájmu jako ohrožený druh. Opravdu důvěryhodnou odpověď může na tu otázku dát jen celoživotní básnické dílo; takovou odpověď má každý z Vás tak či onak rozepsanou, bylo by ode mne pošetilé podsouvat Vám místo ní svůj výklad jako paklíč ke všem čtenářským srdcím. Jediné, oč se mohu pokusit, je přiznání, proč sám poezii čtu a proč jsem dosud občas pokoušen ji psát. Něco tak osobního měl bych ovšem říkat nejen svými slovy, ale také svými ústy. Dlouho jsem doufal, že to bude možné, nakonec se však musím omluvit a svěřit svou řeč tomu, kdo bude ochoten se jí ujmout. To by však mohlo být i k něčemu dobré: neověřuje se mohoucnost každého psaného slova také jeho schopností znít přesvědčivě i bez autorovy gestikulace? Není tzv. psaní vlastně hledání způsobů, jak může řeč vystoupit z původního osobnostního a situačního kontextu a neztratit smysl v kontextech jiných, předem neodhadnutelných?

Co toto píšu, vyskočilo mi na stůl kotě, přešlo se po klávesnici, napsalo "uáýizžaý" a odsunulo odstavec o několik řádek níž. Pak se vrátilo a připsalo "řčcccccžtřzzzzzzřzzzzbn". Kdybych psal drama, smazal bych to co nejdřív, abych kvůli tomu nepřeslechl repliku, kterou se zrovna chystala pronést některá z postav: ty dva náhodné a nesrozumitelné řádky by se sotva uplatnily v rozehraných zájmech kterékoli z nich. Kdybych psal prózu a chtěl té epizody využít, musel bych takříkajíc pustit kočku do vyprávěného příběhu; to by si vyžádalo nemalých změn, a přesto by výsledek pravděpodobně působil jako vnějškový ornament. Ještě tak nejspíš by to mohlo v textu zůstat, kdybych psal báseň. Za zvlášť příznivých okolností by se dokonce mohlo ukázat, že právě toto chybělo básni k dokonalosti. Jestli se nemýlím, má to co dělat s úvodní otázkou po svébytnosti poezie vedle prózy a dramatu. Prostor pro drama se otvírá mezi dvěma lidmi, v situaci, která z nich udělá dramatické hrdiny; prostor pro epiku vzniká před člověkem ve chvíli, kdy se vydá na cestu, ať už se trmácí přes mnohé překážky a po mnoha bludných odbočkách jako v románu, nebo ho jen něco zdrží jako v povídce. Prostor pro lyriku je pak v člověku samotném, v oněch vzácných okamžicích, kdy "žijeme více". Robert Hugh Benson vypravuje o knězi, který na krátkou chviličku zřetelně rozeznal v rozkvetlé louce cíp Božího pláště. Od té doby se o to snažil mnohokrát, nechyběla mu trpělivost, ba ani víra, ale už nikdy se to neopakovalo. Tyto neopakovatelné okamžiky, v nichž s nečekanou plností zakusíme svou existenci i existenci světa (byť by to byl jenom ten Blakeův "svět v zrnku písku"), tyto okamžiky existence, umocněné slavnou přítomností vesmíru, jsou tedy "vhodné chvíle pro lyriku". Do takových vteřin, kdy naše "chtivá ústa pohltila všechen prostor", jak praví Reverdy v básni Chuť skutečna, se vejde tolik života, kolik je nám jindy dávkováno po kapkách celé měsíce. Nebýt poezie, mohli bychom se domnívat, že jsou to zážitky nesdělitelné. Kdo se kdy pokusil je vyslovit, vyzkoušel si, jak jsou neoddělitelné od jeho bytosti, jak na světle blednou a vypadají banálně. Jazyk, jímž se běžně dorozumíváme, jako by pro tyto mimořádné jevy "neměl slov". A přece právě jazyk, jenž je svým rytmem a zvukem tak prolnutý s bytostí člověka jako krákání s vránou nebo štěkot se psem, a jímž zároveň člověk už od starého Adama "pojmenovává všechny věci", je zvlášť disponován k tomu, aby se skrze něj "vteřina života" stala básní. Nemůže to však být jazyk jako instrument ke každodennímu použití, nýbrž právě jazyk jako společný jmenovatel člověka a světa (méně pateticky to říci neumím). "Lyrická zkušenost" si nebere z jazyka jen výstižná či krásná slova jako nástroj vhodný k tomu, co chce básník říci; vrhá se do jazyka jako do svého živlu, dává se jazyku napospas, konfrontuje se s jeho rytmem, zabarvuje se jeho odstíny, dýchá jeho césurami, vynucuje si na něm slova dávno zapomenutá nebo dosud neznámá, chápe se i těch, která nabídne náhoda, přinese slina či kotě. Čím těsněji je v člověku spjata vnímavost s jazykem, tedy čím méně musí být lyrický podnět do jazyka "překládán", čím zřetelněji byl v jazyce "počat", tím nesporněji víme, že máme tu čest s básníkem. Snad by se dalo říci, že seifertovské "býti básníkem" znamená žíti v jazyce.
Jen tehdy se může ona vteřina umocněného života projevit rovnou slovy, tím pověstným prvním veršem, který je "od Boha." Jen tehdy má báseň naději, že práce na ní se nevyčerpá v marném snažení ulovit rybu lasem, přeložit pocit do slov, ale že bude postupným odkrýváním toho, co na sebe zábleskem prvního verše upozornilo. Odtud další známá formulace, že báseň je od věků hotova, jen je třeba ji objevit. Není přitom podstatné, zda je objevena najednou, zda se její konečná podoba vyklube po odstranění všeho, co k ní nepatří, nebo zda "celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu", jak tvrdí Poe o svém Havranovi. Jde o to, zda nás slova strhnou do onoho víru, v němž "žijeme více", zda díky nim na chvilku rozpoznáme v kvetoucí louce Boží plášť jako onen Bensonův kněz.
Novověká poezie učinila mnoho radikálních opatření, jak lapit "vteřinu pravdy" do sítě jazyka. Většina z nich směřuje k větší svobodě a jednoduchosti, aby vteřina neutekla, než se síť zatáhne: není dnes už nezbytné zdržovat se rytmem, rýmem, interpunkcí, stylem, skladbou - to vše v zájmu bezprostřednosti a autenticity. Tzv. automatický text tu připomínám jen jako krajnost tendence mnohem diferencovanější. Té tendenci se podařilo vymýtit představu, že poezie vzniká pouze z krásných slov krásně roubených, srazit básníka z koturnů a předem znemožnit nasazení prsního laureátského tónu. Kromě toho se tímto osvobozením nepochybně rozšířila zásoba slov i témat v básni přijatelných. Nezdá se mi však, že by v poezii vzniklé za panování této tendence bylo víc oněch mimořádných okamžiků, kvůli nimž nejčastěji sahám po básnických knihách. Obávám se naopak, že tato nevázaná poezie rychleji podléhá zkáze, snadněji se vypařuje z paměti a s nepřehledností světa spíše splývá, než by ji vyjadřovala.
Jazyk, který neustále sčítal své přízvučné a nepřízvučné slabiky, naslouchal své zvukomalebnosti, vrstvil harmonie rýmů a asonancí, připomínal se v refrénech a podobně, pletl síť básně sice pomalu, ale pokud měl "první verš od Boha", nebylo kam spěchat. A pokud ho neměl, zbývala mu naděje, že nečekaný průzor na Bensonovu louku se otevře třeba nenadále nalezenou metaforou. Neboť těsné, tělesné sepětí vnímavosti s jazykem dovoluje vteřinu pravdy nejenom vyjádřit, ale i přivolat, takřka přičarovat.
Při té úmorné práci s formou básně se navíc dostavuje paradoxní efekt: čím lépe si jazyk sám sebe uvědomuje, čím jemněji váží svoje možnosti, tím méně se potřebuje opírat o čtenáře, tím méně je závislý na okamžité odezvě. Ví, že vydrží, že může počkat, že ani po letech nebude shledán lehkým. Zářivé jadérko lyrického postřehu je v něm zakleto a nezkazí se. Teprve v tomto tvaru, v podobě neodkázané na rychlou komunikaci (nikoli však neschopné komunikovat) bývala báseň hotova. Takto dozrálá báseň nebyla už autorovým výkřikem. Byla spíš autorovým protějškem, vznikla ze zápasu s autorem a byla schopna se prosadit i proti němu, vlastní vahou. Napsat báseň znamená přece postavit ji proti sobě. Člověk, který žije jazykem, musí přeskupováním slov, přijetím jejich rytmu a úsilím o rovnováhu celku přeskupovat také cosi v sobě. Mimo jiné to znamená nepřijímat svou přirozenost jako poslední, nezměnitelnou instanci.
Ano: zdá se mi, že poezie, která netouží dorůst do krystalu formy, neblaze souvisí s oblíbeným pojetím přirozenosti jako nezvladatelné slepé síly. Jako by nejpřirozeněji žil ten, kdo se poddává všem popudům a impulsům, kdo rezignuje na vliv, který by sám na sebe mohl uplatnit. Není však vůle k osobnosti aspoň tak přirozená jako rezignace na ni? Pokud ano, je i vůle k formě přinejmenším právě tak adekvátní zážitku z kosmu jako odevzdání se proudu.
Jsem vždy ostražitý, když se básníkům nedostává trpělivosti. Užuž se chtějí domluvit, namísto do kontextu jazyka se vrhají do kontextu doby, do společenství generace, národa či světového názoru a jazyk jim má při tom sloužit jen jako prostředník, jímž se sdělují, projevují, bojují. Zanechávají básně za sebou jako šlápoty kotěte, které se prošlo po klávesnici.
Po otázce "co může - vedle dalších žánrů - právě jen poezie", měla by následovat otázka, "proč se poezie tak často a tak ochotně své mohoucnosti vzdává". Otázka pro Bítov '98.

[Pozn. red.: Příspěvek přednesl Miroslav Kovářík.]

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz