Další aktivity / Bítov / Bítov 1996 / Přednášky /
Ivan M. Jirous
Prosím vás, prosím vás,
teď vám ukážu rozdíl mezi pseudobásníkem Karlem Sýsem a mezi... já jsem se v životě nevydával za básníka, ale ukážu vám, jak se dá mluvit stručně. Mám dva nepatrné, krátké příspěvky, první je o věštecké moci poezie a druhý bude o magické síle poezie.
Nejdřív o věštecké moci poezie. Když jsem seděl v Ostrově nad Ohří, tak na Silvestra, to bylo v roce 77 nebo 8, jsem složil tohle čtyřverší - já považuju čtyřverší za nejdokonalejší evropskou literární formu; Japonci ať si píšou svoje haiku - to čtyřverší znělo takto:
Jo, musím ještě předeslat - já mám keltsky zabíhavý myšlení - že mám o dva roky starší ségru Zorku Sádlovou, tu šílenou malířku, co miluje jenom králíky, a spolu jsme, když jsme byli ještě děťátka a bylo nám asi 5 a 7 let, počmárali celej Humpolec kundama. Křídou, prostě ten obrazec kundy, ten kosočtverec na špičku postavenej, načež rodiče, kteří nás furt bili, bezvýsledně, nás postavili do latě a říkali: "Zorko, Ivane, co jste to udělali? Co jste to kreslili po celým Humpolci?" My jsme koukali..., poněvadž jsme byli nevinná děťátka, celej Humpolec byl počmáranej křídou kundama po stěnách, a pak jsme říkali: "No, tatínku, maminko, Boží oko přece..." Poněvadž skutečně v naší nevinnosti jsme se domnívali, že to je Boží oko... No, takže ta báseň, to čtyřverší, zní takto:
Boží oko se kundě podobá
ty v Staré Říši spíš
Možná, že k Bohu ještě blíž
je z Valdic nežli z Ostrova
To je o věštecké moci poezie, poněvadž za pár let jsem zahučel do Valdic.
V této souvislosti bych chtěl také zmínit Jiřího Koláře, z Nového Epikteta. Jiří Kolář napsal o André Bretonovi:
Rozpoznal věšteckou moc poezie, to ho popletlo
a vyrozuměl z toho, že sám je Prorok
Já ale díky tomu, že jsem tento Kolářův výrok, toto dvouverší znal, tak já si nemyslím, že jsem Prorok.
A teď bude o magické síle poezie, jo.
To bylo v roce 81, kdy nás imrvére zatýkali, CPZetky a tak, a jednou, poněvadž jsem byl ožralej jako prase, tak jsem blbec zašel do Slávie a tam mě samozřejmě chytili, Šimák, Duchač, Dvořák a odtáhli mě na Barťák. Měl jsem u sebe nějaký lejstra a kazety, který se jim neměly dostat do ruky, takže jsme přišli na Barťák a voni řekli: "Pane Jirous, vysypte to z tý igelitky." Já to vysypal a zeptal jsem se jich: "Prosím vás, pánové, jen tak pro zajímavost, proč jsem tady?" A voni říkali: "Pane Jirous, vy píšete texty Psím vojákům." A já jsem říkal: "Ježíšmarjá, vy jste vopravdu úplně blbí. Já nepíšu texty Psím vojákům, samozřejmě vím, kdo je píše, to vám neřeknu, ale prosím vás, když jsem tady byl naposledy před 14 dny, tak jsem napsal báseň. Já vám ji teď řeknu, a jestli nejste úplně blbí, jakože asi jste, tak pochopíte, že mám úplně jinou poetiku." A voni říkali: "Tak nám to řekněte, pane Jirousi." Tak jsem jim to řek', ta báseň je ze sbírky Magorova mystická růže z roku 81 a jmenuje se Cela číslo 20:
Dva dny mi Majdržau
zpíval mongolské písně,
ostatní se střídali rychle, vraha
vyslýchali imrvére.
Byli jsme většinou s Majdržauem sami.
Představil se jako Josef,
později jsem se ptal:
v Mongolsku je to taky jméno?
Jmenuju se Majdržau,
nikdo si to nechce pamatovat,
tak říkám, že jsem Josef.
A zpívali jsme spolu Beatles
a Kaťušu a jiné ruské písně.
Dávno jsem v sobě neměl tolik klidu.
Pak jsem si prohlédl celu,
pod oknem jsem ho našel: Pána Boha,
stvořeného z lingrůstky, sádry a vlhka.
Navrch laskavého jako Dědeček - Bůh Jiřího Trnky,
vespod hrozného jako Bůh - Otec ze Sixtovy kaple.
A nade dveřmi bylo J H S,
a na ostění dveří vyryto Pravda vítězí.
Majdržau s týdenním pobytem před sebou
s týdenním pobytem za sebou
andělským hlasem
zpíval mongolské písně o lásce.
Znal jsem německé slovo Narr
a často jsem ho znal tak důvěrně,
že jsem se tím slovem stával.
Teď vím, že je to slunce.
A měsíci říkají sar.
Tak jsem jim to řek' a voni na mě koukali ty tři zabijáci jak na hada, jak na ropuchu, pak Šimák takhle vzal tu moji igelitku, shrnul to všechno zpátky do tašky a řekl: "Pane Jirousi, pojďte." Vodved' mě dolů k vrátnici a říká: "Vypadněte!"
Proto říkám, že je to referát o magické síle poezie.
Takže jsem vodkráčel a potkal jsem Vlastu Třešňáka, kterej v tý době dělal skladníka v Řempu, a říkal jsem: "Ty vole, poslouchej, co se mi stalo!" Zarecitoval jsem mu to a on říkal: "Ty vole, napiš mi to! Já až tam budu příště, tak budu říkat, hele, když jsem tady byl posledně, tak jsem napsal tuhle báseň..."
Děkuju vám za pozornost.
Luděk Marks a Ivan M. Jirous
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz