V civilizovaném světě má i zločinec zákonem zajištěné právo na spravedlivý proces a nezaujaté zvážení své viny. Stejně tak spisovatel, který výrazně spoluvytváří podobu české literatury na konci tisíciletí, by měl mít právo na to, aby jeho dílo bylo posouzeno ve věcné a nezaujaté - byť i jakkoli kritické - recenzi. Tu jim autor článku neposkytuje, neboť pro to nemá potřebnou kvalifikaci. Kromě elementární slušnosti mu k tomu chybějí dvě dosti podstatné dovednosti. Jednak neumí psát (...), jednak - vada mnohem podstatnější - neumí číst, nebo se tak aspoň úspěšně tváří. Nemá sebeelementárnější cit pro literaturu (ano, jistě, Viewegh je literatura), čte ji prvoplánově, není schopen vnímat ironii, autorský odstup a mnohovrstevnatost textu zdánlivě založeného jen na autopsii, jakživ zřejmě neslyšel o nespolehlivém vypravěči, plete si postavu fiktivního příběhu s autorem, nemá sebemenší smysl pro a kvůli jednotlivostem není schopen vidět celek. Počíná si však mazaně: předem se ohradí proti eventuálním námitkám proti svému katovskému dílu a šmahem celou knihu odmítne pro "bezobsažnost a tupost" - argumentováním se však velkoryse nehodlá zdržovat a svá sumární tvrzení se neobtěžuje ničím dokládat, nadávky mu jako argument stačí. Konkrétní matérie textu je jen obtížná překážka, kterou není ochoten se zabývat. Jeho přístup připomíná Sidneyho Smithe, britského literárního kritika, který tvrdil: "Nikdy nečtu knihy, které recenzuji. Strašně to člověka ovlivní."
(František Fröhlich, Podřadné recenzentské zboží, LN, příloha Umění a kritika, 1999)
