Pekařova noční nůše / Recenze /

Základní kód, jímž Wernisch pomatené dráhy strašidelných projektilů zaměřuje, tvoří výjimečný jazykový cit, splývající se zvýšenou vnímavostí pro absurdno a se smyslem pro dunivě trapný, hurónsky šklebný humor. Ten považuji za vůbec nejsilnější stránku knihy, která ovšem, netřeba možná zdůrazňovat, není zvlášť veselá či humorná. Už samy tyto pojmy vyznívají v souvislosti s wernischovským humorem dost humorně; humor Wernischovi není kratochvílí, ale čirým prostředkem poznání. Svým přesným vnímáním významových posunů a zároveň rázně blbskou zkratovitostí balancuje Wernischův humor na ostří rafinované intelektuální analýzy, provedené ovšem formou bizarní, natvrdlé, trochu hebefrenní plebejské grotesky. Skutečnost se v této grotesce vždy zalkne svou vlastní přízemní reálností až k irealitě, humor tu nikdy neznamená úlevu či odlehčení, ale naopak přímý průhled do mrazivé rozzelosti existence. Tam, kde končí počáteční smích, ihned opanuje prostor monstrózní prázdnota, vesmírná nehybnost, číhající za všemi pozemskými škuby, tiky, těky a žuchy, jimiž se lidský rod brodí cestou nekonečnem: "Když jsem byl nočním hlídačem, na každém novém stanovišti jsem pročetl knihu stráží (.). Nebylo tam nic pro věčnost. Jen jednou, na parkovišti těžkých stavebních strojů na Jižním Městě, jsem našel nezapomenutelnou větu: Během uplynulé služby se přihodilo to, že jsem ve 2 hod. 41 min. v naprosté osamělosti spadl ze židle." (s. 34)
Rychlý, břeskný humor přináší však i skvělou možnost úkrytu. Jde vždy o jakési prudké odhalení stavu věcí, při němž se však sám autor zároveň rázně posunutou kulisou šikovně zakryje. Po vtipné pointě už není třeba pokračovat, vše, co tu zbylo nedořečené (příliš osobní, příliš odkryté), se táhne a ukryje za její mocnou tečku. Možná z podobných důvodů se Wernisch tolik obdivuje bajce, té ochranné masce nasazené nerozlišenému šumu skutečna, jejím přesně vymezeným úlohám zvířecích grimas a smyslu postiženému koncízním anekdotickým schématem. Vehnat realitu do bajky, hříčky anebo aforismu znamená udělat si důmyslné alibi vůči pestře i mdle nekonečnému bytí. Mnohé z Wernischových podivných příhod, vzpomínek či zpráv tíhnou k půdorysu bajky, autor a občasný hrdina vyprávění jako by chtěl zůstat nevědomým, nezrozeným dítětem, které neustále z reálného dění odbíhá do krytého lůna bajky a tam uvnitř podává zprávy o tom, co se mu děje v otevřeném venkovním světě.