"Svého času jsem se stal trošku známějším sbírkou Zimohrádek, kterou dnes nemůžu ani vidět. Vždy, když vidím Zimohrádek, tak se mi svírají čelisti. Tu knížku prostě nenávidím. A neumím to vysvětlit. Je to jako bych to nepsal já a ani nejsem ochoten připustit, že by na tom bylo něco dobrého," říká Ivana Wernisch.
K. H.: Myslíte si, že role básníka na konci 20. století je jiná než byla v uplynulé historické době?
I. W.: Nemyslím si to. Role básníka, to je hezky řečeno, protože tady napovídáte, že básník hraje, na veřejnosti vystupuje s vavřínem na hlavě. Když měl třeba pohřeb Svatopluk Čech, tak se za jeho rakví valily Prahou davy a je téměř jasné, že z těch lidí to četl jen malý zlomek, ale všichni věděli, že je to velký básník, tedy někdo, kdo tu roli básníka hrál pro národ.
K. H.: V čem je význam této role?
I. W.: Myslím, že přesně tohle k básníkovi nepatří, je to něco zástupného, vlastně zneužití básníka. Poezie vždy suplovala celou řadu věcí. Třeba v nedávném období do roku 89 četlo poezii poměrně dost lidí, protože v ní hledali buď potvrzení nějakých vlastních názorů, nebo potvrzení toho, že existuje někdo statečnější a klade odpor, byť pouze ve verších. Těch čtenářů, kteří by šli skutečně za poezií jako takovou, je málo, vždycky. Básník je jenom člověk, který sedí doma u stolu a básní.
K. H.: Vám teď vyšly tři knížky a ve dvou se opakuje jedna věta: "Nechci nic napsat, nepotřebuji mít něco napsáno, chci psát." Jestli tomu dobře rozumím, vás dráždí spíš proces psaní než ten výsledek.
I. W.: Mě to dráždí, mě to baví, je to droga, něco, co mě přitahuje. Je to návyk. Na jiném místě předešlé knížky, Pekařovy noční nůše, mám takovou větu, že je plno rad pro začínající básníky, kdo ale poradí, jak skončit. Někdy i cítím, že by bylo dobré toho nechat, aspoň na čas, ale ten návyk tu je. Já se posadím ke stolu, k bílému papíru, nevím nic, náhle mi začne někdo něco diktovat a už to jede. To je zvláštní. Kdo to nepoznal, nemůže to pochopit.
K. H.: Milan Kundera kdesi řekl, že básnění je činnost postpubertální a že později chlap má psát romány. Nezabýval jste se touto myšlenkou?
I. W.: Zabývám se jí už leta letoucí. Dokonce mám i dva náčrty románů. Do jednoho z nich bych se chtěl pustit. Původně jsem si myslel, že v Berlíně, kde bude víc času než v Praze, ho napíšu. Těšil jsem se na to, ale ani tam jsem se k tomu nedostal. A teď, když se budu zpytovat, tak mě napadne, že se tomu možná vyhýbám, že se bojím, že bych jako romanopisec vybouch, že si hledám záminky k tomu, abych to nikdy nenapsal. Je to, jak říkal Milan Kundera.
K. H.: V čem je ten váš strach?
I. W.: V tom, že nemám věšák, na který bych mohl tolik drobných nápadů navěsit. Co je tím věšákem, je jedno, jde jen o to, udržet formu.
K. H.: Není to opačně? Když vezmeme Pekařovu noční nůši, zdá se, že původně to byl náčrt něčeho mnohem delšího, ale vy jste si to zase zpátky seškrtal do podoby básnického deníku.
I. W.: Jsou tam samozřejmě rozběhy na větší celky. Často se takhle rozbíhám, ale najednou ve mně hrkne, já se leknu a skončím. Zůstane mi něco, co je zužitkovatelné tak akorát na poznámku. Nechci se přirovnávat ke Kafkovi, jsem jím ovlivněn, ale je to situace obdobná. Mým osudem je fragmentárnost. Ty zlomky. Já se toho nějaký čas děsil, že jsem nikdy nevytvořil nic jiného než zlomky. Co to je básnička? Kdy je ukončená? Jen když si to řeknu, ale ukončená není. Když píšete hodně dlouho básně, a já je píšu asi od třinácti let, tak si jednou řeknete: Proboha, nepíšu já vlastně pořád jednu? Nejsou to všechno jen taková nadechnutí, ze kterých se skládá báseň? Nepíšu já celý život jednu báseň? Nepíšu já náhodou tutéž báseň jako třeba Ivan Skála? Nepíšeme všichni náhodou jednu a tu samou báseň?
K. H.: Tady bych oponoval. Rozdíl je pro mě v tom, komu sloužíte. Jestli tomu, co vám ve vás napovídá, nebo jestli je to ÚV strany.
I. W.: Ten ÚV strany v básníkovi Skálovi, ve kterém nějaká básnická žíla je, maří jeho práci. Ale to nemění nic na tom, že on se pokouší o totéž. Do jisté míry stejný případ jsme vlastně všichni. Mně nic nepřikazuje žádný ústřední výbor a nikdo, ale přece jenom jsem - i když málo - bržděný ohledy, které nemají s poezií co dělat. Čas od času myslím na to, jestli se ta báseň bude nebo nebude někomu líbit, na určité čtenáře. Na to, že najednou je to tak jiné než to, co jsem až dosud psal, že bych mohl u čtenářů narazit.
K. H.: Kdesi píšete: Dobrý vkus nakonec vždycky zabrání tomu, aby bylo řečeno podstatné. Lze tedy říci, že psaní je vlastně věčný boj s dobrým vkusem?
I. W.: Samozřejmě. Dobrý vkus, to je zápas s andělem, s krásou. I ta stojí v cestě nějakému absolutnímu vyjádření. Člověk má stále pocit, že má jít dál než došel, ale pořád mu něco stojí v cestě. Nedávno jsem se hodně zamýšlel nad Kolářovými Básněmi ticha, napsal jsem o tom do Literárních novin. Napadla mě ale věc, kterou jsem nenapsal. Nechci v ničem zpochybňovat jeho dílo, mám ho rád, ale říkal jsem: Jak to, že on, který stále vynalézal něco nového, tady už se jenom opakuje? To je boj s krásou. Zbytečný zápas. Tak, jak zacházel strašně násilně, surově se slovem, tak najednou v Básních ticha, v posledním oddíle, je líbezný. Snaží se, aby to bylo příjemné a odpovídalo to obecným estetickým požadavkům, asi podvědomě.
K. H.: Není to logický vývoj života, v mládí být surový, a když se přechýlíte přes jistý horizont, snažíte se být laskavý, milý, přívětivý.
I. W.: Myslím, že to je v množství sil. Člověk později na hádky a rvačky nemá.
