Hrbáč se vrací ke kořenům, tento pohyb je obsažen téměř v každé jeho básni. Obrací se ke stvoření a do dětství, tam, kde se věci ještě snad drží svého řádu. Věří, že je tu něco mimo nás, rostliny, které potichu prorůstají (rynglová obryně, čarovník, skvostná pampeliška, tařice, starý ocún, pupalky či begónie za okny). Personifikací se snaží obnovit neporušenost stvořeného a zároveň se vymanit z lidské osamělosti. Názvy květin se demlovsky stávají magickými jmény, vyvolávajícími nové asociace. Cítíme tajuplnost, která přesahuje české i latinské názvy. Jestliže Gary Snyder kdesi říká: "chceme-li poznat domov, poznejme nejdříve jeho květiny", z Hrbáčovy poezie je znát přímo sebezáchovný vztah ke krajině. Oživuje mýtus, do kterého je možné se navždy navrátit, nastoluje proti anonymní monokultuře druhovou pestrost, proti lhostejnému davu individuum.