Jeden den stárnutí / Recenze /

Petr Hrbáč (nar. 1958) je vlastním povoláním brněnský revizní lékař.
Kromě "úřadování" v ordinaci vysedává také za elektronickými varhanami, skládá soudobou hudbu a také bloumá po lesích a věnuje se výzkumu rostlin, především ostružiníku. Napsal a vydal dosud básnické sbírky Studna potopeného srdce (1996) a Podzemní hvězda (1998), soubor próz Kalhotový pahýl a nejnověji pak povídky Jeden den stárnutí (2000). To vše ve svém kmenovém nakladatelství, v Petrovu Martina Pluháčka. Petr Hrbáč je zvláštní autor. Bytostným gestem je pro něj rozmáchlá, komplikovaná věta, která svou skladbou i použitými prostředky vyjadřuje autorův pohled na svět. Ten je nejednoznačný, ale především neobvyklý svým postojem. Tématem jsou mužská přátelství a především zvláštně poetický život věcí a rostlin. Dá se mluvit až o jakési jazykové magii: "Když jsem na verandu přišel, dutohlavý stín s mručením prašné duhy byl již rozhoštěný." Inspirace můžeme hledat rozhodně v české próze první poloviny tohoto století, nejvíce asi u Vančury. Ovšem není to Vančura např. Markéty Lazarové, ale hlavně Vančura Hrdelní pře, tedy převážně ironická až komická řeč nad věcmi vážnými. Tím, co je u Hrbáče nejdůležitější a pro českou moderní literaturu nejpřínosnější, je v této jazykové stylizaci prezentovaná situace člověka, který si není příliš jist svým životem osobním, společenským i pracovním. Věčné pochyby, soustředěné do motivů cestování, lesních toulek, "výzkumů" verand u starých domů, vytvářejí obraz citlivého jedince, který hledá ochranu a možná i záchranu před nehostinností praktického světa ve světě vyjadřovaném básnickým slovem. Pak se i strasti všedního dne mohou jevit snesitelnějšími, alespoň po onu chvilku četby. Petr Hrbáč - prozaik je v českém jazykovém prostoru výjimečným zjevem, nepodléhá čtenáři snadno, vzpouzí se mu právě jazykovou náročností, o to větší však může být zážitek z četby, ať hned na začátku, uprostřed, či na konci.