Půlnoční běžci /
Ukázka z knihy
Kapitola první
1
Doktor seděl u svého psacího stolu, díval se oknem ven, kde líně sněžilo, a říkal si, že vlastně všechno, úplně všechno má. Zaplavil ho překvapující pocit štěstí a sebeuspokojení. Díval se oknem ven a veliké, pomalé sněhové vločky padaly k zemi, pokrývaly náměstí a Doktor cítil štěstí a čistotu, seděl ve své pracovně, v pětipokojovém bytě na náměstí. Bylo brzy odpoledne. Byl pátek a dole na náměstí mohl vidět lidi zachumlané do čepic a šálů a všeočišťující sníh, který padal na zaparkované automobily, pokrýval náměstí a ulice a pole kolem. Někde uvnitř prostorného bytu si hrály Doktorovy dcery. Někde v těch sto třiceti metrech čtverečních za svými zády tušil jejich drobná tělíčka. Někde na tom prostoru se bezhlučně pohybovala i jeho žena Barbora. Seděl ve své pracovně, kterou vlastně nikdy nepotřeboval, protože doma nikdy nepracoval, a vážil svůj život, dosavadní život, a v tu chvíli byl spokojený sám se sebou, jak už dlouho ne.
Byl obvodním lékařem s atestací prvního stupně. Pracoval na poliklinice a dosáhl maximálního vzdělání v tom, co dělal. Měl pětipokojový byt na náměstí, z převážné části luxusně
a draze zařízený. Měl dvě dcery, Katku, pět a půl roku, a Alenu, které byly tři. Měl krásnou, rudovlasou ženu Barboru, která byla o pět let mladší než on. Měl bílou Ladu 1600 a garáž blízko bytu. Měl chatu v nedaleké rekreační oblasti. Měl všechno, co si mohl koupit, a co si koupit nemohl, přicházelo k němu skoro samo. Stačilo požádat, zmínit se, naznačit, naťuknout, že je ucpaný odtok z vany v tom starém měšťanském domě, že topení nehřeje tak, jak by mělo, že ho zlobí spojka
u lady, a věci se vyřešily. Rychle, potichu a spolehlivě. Od pacientů svého obvodu měl zajištěný pravidelný přísun čerstvých domácích vajíček, v dobách zabijaček přísun jitrnic, jelit, podbradků a klobás, v době pálení slivovice přísun lahví
s touto tekutinou. Slivovici pálili snad všichni pacienti v jeho obvodu. Alespoň tak mu to připadalo. Peníze si od nikoho nevzal nikdy.
Žil ve městě, které mělo patnáct tisíc obyvatel. Nebylo to ani velkoměsto, ani městys. Bylo to město Městec. Městec se rozkládal na pomezí Valašska a Hané. Kolem byl převážně zemědělský kraj. V Městci samotném byly tři průmyslové podniky. Z patnácti tisíc obyvatel znalo Doktora přibližně deset tisíc. To bylo důležité. Někdy méně, někdy víc. Doktor znal jenom ty, které mohl potřebovat. Nebylo jich zdaleka tolik. Málokdo potřeboval znát víc než jednoho automechanika, jednoho údržbáře, opraváře, jednoho řezníka, jednu prodavačku v každém z obchodů Městce. Doktor jich znal víc.
Byla zima roku, kdy USA rozmisťovaly rakety s jadernými hlavicemi v západní Evropě a jako obranné opatření činil SSSR totéž v NDR a ČSSR. Byla zima a Doktorova žena Barbora vešla do Doktorovy pracovny a řekla: – Není ti tu zima? Měl bys skočit pro maso. Bude půl čtvrté. I když nebylo Doktorovi příjemné, že ho vytrhla ze snění o sobě, usmál se a řekl, že už půjde. – Katko, Aleno, půjdete se mnou? zeptal se dcer, které si hrály v dětském pokoji. – Néé, odpověděly mu obě. – My si tady děláme pokojíčky, řekly, a tak je Doktor aspoň pohladil po vlasech a odešel do kuchyně, kde se zeptal Barbory, co má vzít. – Chtěla bych v neděli udělat řízky, řekla Barbora. – Vem kus vepřové kýty, a kdyby měl, tak kousek jater. – Provedu, řekl Doktor a Barbora se po něm škaredě podívala. Doktor to nemyslel špatně, a aby to napravil, políbil ženu na tvář. – Běž už, řekla Barbora něžně, a Doktor si nazul boty a navlékl kožich a s prázdnou nákupní taškou vyrazil do zimního dne. Bylo to v té době, kdy banány nejedly už ani opice v zoologických zahradách, kdy se banány staly ojedinělou pochoutkou, kterou dokonce i Doktor musel často oželet, aby zbylo dětem. Bylo to ten pátek, co byl Doktor tak šťastný, a ostrý mrazivý vzduch venku a všechen ten sníh, ta běloba, ta čistota, kterou se brouzdal, dodávala jeho štěstí nový rozměr. Najednou vnímal úplně svátečně to staré známé náměstí Městce, najednou si uvědomoval, že je vlastně bezvětří, že vítr neexistuje, protože v Městci, rozloženém na rovině, foukalo téměř vždycky. Časté pravidelné větry lomcovaly okenicemi starých domů, opíraly se do vyklápěcích tabulí panelového sídliště na kraji Městce. Často k němu chodili staří lidé a říkali: – Pane doktore, mně ten větr nedělá dobře, a Doktor to chápal, vnímal ty pravidelné větry, viděl změny v náladách i psychice svých pacientů a stejné změny často pozoroval i u sebe. Byl to zlověstný vítr. Doktor si toho všiml, když měl službu a volali ho k nějakému nenadálému úmrtí nebo se o nějakém nenadálém úmrtí dověděl od kolegů nebo od někoho jiného. Doktor si dělal statistiku. Jen pro sebe. Z celkového počtu nehod a náhlých úmrtí stala se převážná část za asistence větru. Nemuselo to nic znamenat. Doktor to nikdy nikomu neřekl. Jenom Barboře, a ta se tomu smála. Doktor se tomu nesmál, protože ze své praxe a zkušeností znal spoustu mystérií a nevyřešených záhad a náhod, které nijak nesouvisely s vědeckými teoriemi, a se zdravým rozumem už vůbec ne.
Byla zima toho roku a hustě a pomalu sněžilo a vítr nefoukal, Doktor procházel náměstí, sem tam odpověděl na pozdrav. Šel k řezníkovi pro maso a byl šťastný. Bylo mu třicet tři, vypadal zdravě, udržovaně. Kouřilo se mu od úst a čistý sníh mu chrupal pod nohama. Přes náměstí klusali koně, kteří táhli sáně. Doktor zatoužil vézt se v těch saních. Věděl, že koně i sáně patří družstvu vzdálenému tři kilometry od Městce. Koňům se kouřilo od nozder. Osobní automobily s respektem předjížděly povoz. Doktorovi se zdálo všechno neskutečně krásné a čisté.
Přišel k řeznictví a vešel bočním vchodem, vchodem pro zaměstnance, pro přátele a známé. Prošel známou chodbou a zaklepal na známé dveře. – Dál, ozvalo se zevnitř. Doktor vešel. U velkých stolů zastihl řezníka a dva pomocníky, kteří řezníkovi pomáhali bourat maso. Na stolku u okna hrálo malé tranzistorové rádio. Z hrnků, které měl každý z řezníků na dosah ruky, se kouřilo. V místnosti voněl rum. Doktor pozdravil. Tři muži mu odpověděli víceméně srdečně na pozdrav. – Jak se vede? zeptal se řezník. – De to, řekl Doktor. – Co to dneska bude? – Žena chce dělat řízky, tak bych potřeboval kus vepřové kýty... A taky nějaké játra. Doktor se posadil. – Nachystám to, řekl řezník a vzal od Doktora prázdnou tašku. Doktor čekal. Mladší pomocník ho oslovil: – Doktore, co je na tom pravdy, že ta, co zmrzla v tom potoku, byla tak ztuhlá do pravého úhlu, že ji nemohli narvat do pohřebáku? a přihnul si z hrnku čaje s rumem. – Nic, usmál se Doktor a sledoval, jak oba muži mistrně zacházejí s dlouhými řeznickými noži. – Vidíš to, řekl mladší pomocník staršímu. Lidi toho nakecají... – Byla ožralá? zeptal se starší pomocník. – Jak cep, odpověděl Doktor, který, i když u případu nebyl, věděl o něm od kolegy dost. – To by musel být zázrak, aby ta nebyla ožralá, řekl starší. – Spadla
z kola a s nohama v potoku usnula, řekl Doktor a napadlo ho: v ten den pořádně foukalo. To, že jela na kole v zimě, nikoho
z přítomných nepřekvapilo. Patřilo ke specialitám Městce, že téměř všichni obyvatelé jezdili stále na kolech. Ve dne v noci, do zaměstnání, na rande, na nákupy, na schůze, na brigády, do hospod. Jezdili v každém ročním období. I když pršelo,
i když byla na silnicích souvislá vrstva ledu. Jezdilo se pořád. Když sem Doktor přišel, byl tím překvapen. Připadalo mu to jako v Holandsku nebo ve Vietnamu. Časem se divit přestal. Časem koupil kolo Katce a Aleně. Potom si pořídili kola s manželkou. Ale ani teď, po několika letech, nejezdil Doktor na kole v zimě.
Do místnosti vešel řezník s manželkou. Řezník podával Doktorovi plnou tašku. – Kolik to bude? zeptal se Doktor. Řezník mu oznámil cenu. Doktor zaplatil několika papírovými bankovkami. – To je v pořádku, řekl, když řezník sahal do kapsy, aby mu vrátil. Byl to zavedený rituál. V té době bylo zvykem za obyčejné věci a obyčejné služby poskytované s ochotou, rychle a spolehlivě, platit ceny vyšší, než udávala státní norma. Nikdo se nad tím nepozastavil.
Řezníkova žena se zeptala na rodinu a potom na problémy, točící se kolem jejího žlučníku, který Doktor už několik let
s většími nebo menšími úspěchy léčil. Řezníkova žena zalívala vřící vodou novou várku čaje v konvici. Potom odměřovala podle oka rum do prázdných, odrabaných hrnků. – Nedáte si čaj s rumem? Když je taková zima? zeptala se. – Ne, děkuju, odpověděl Doktor. Každý z pracujících v místnosti se natáhl po svém hrnku a hřál si ruce horkým povrchem šálku. V místnosti voněl rum. V té době pilo alkohol hodně lidí. Podle údaje, který slyšel Doktor v televizi, bylo v republice sto padesát tisíc evidovaných alkoholiků. To číslo Doktora překvapilo.
I když si nedělal žádné iluze o skutečném stavu věci, přece jenom jedno procento z celkového počtu obyvatel státu ho překvapilo. Doktora tehdy napadlo, že vlastně podle toho údaje by mohla být třeba celá Plzeň včetně kojenců samý alkoholik. Ale nechal to plavat. Konečně nikdo jiný se nad tím nepozastavil.
Doktor poděkoval, rozloučil se a vyšel s plnou taškou do mrazivého vzduchu. Venku ještě pořád padaly chuchvalce sněhu. Ještě pořád byl Doktor spokojený, i když o takovém štěstí, jaké pocítil, než sem šel, nemohla být ani řeč.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz