Ukázka z knihy
Poštovní schránkaDevět hodin. Pokud svítí slunce, přesouvá se právě od krajního okna pokoje k prostřednímu. Jeho paprsky prochází žaluzií a vytváří na ostění dvě svislé rovnoběžné řady zrcátek. Když přiblížíte ruce nebo tvář, máte na kůži vykresleny legrační ornamenty. Jako Aboriginálové.
Prší.
Žena několikrát protočila hliníkové listy žaluzií. Neočekávala světelnou hru, její pohled směřoval k poštovní schránce. Vylisovaná krabice s odklápěcím žlutým víkem byla uchycena na kovové trubce zapuštěné v zemi. Schránka vydržela neporušená zpravidla dva až tři týdny. Nikdy ne déle. Výlisek není drahý. V krajním případě poslouží i upravená umělohmotná láhev. Ta většinou zmizí do dvou dnů.
Žena pozvedla víko schránky a zkontrolovala polohu vodorovné přepážky. Pak ji prostředníkem mírně odklopila, asi tak o čtyřicet pět stupňů, a nahlédla dovnitř. Vracela se zpátky.
Pošťačka přichází mezi desátou a jedenáctou. Jenom výjimečně se objevila dříve. Za poslední dva roky třikrát.
Žena začala pociťovat v otevřených botách nepříjemné vlhko. Nahrbila záda a hlavu vklínila co nejvíce mezi ramena. Jako by se tím pohybem chtěla ukrýt před sílícím deštěm. Mokré, uměle vyrovnávané vlasy získaly opět původní zvlnění. Déšť jí prokreslil bradavky na hruškovitých ňadrech. Ta zrychlovala svůj kmitavý pohyb zároveň s chůzí.
Doma si vysvlékla mokré triko a světle žluté plátěné kalhoty. Zadívala se na spodní kalhotky. Nad chloupky a podél žlábku hýždí zůstaly suché. Nejprve je stáhla ke kolenům, prsty nohou je shrnula ke kotníkům. Aniž by se sehnula, nadhodila si nohou kalhotky k ruce. Jejich suchou částí si utřela obličej. Pod levým okem se chvíli zastavila u tmavě modré tečky.
Když nadzvedla pravé ňadro a přejela po vlhkém záhybu, objevilo se další tetování. Malé, asi třícentimetrové srdce, strana blíže k hrudní kosti nebyla zaoblená a vytvářela trojúhelník. Kdyby nadzvedla i druhé prso, bylo by vidět jen spečenou kůži. Dříve tam byl vytečkován LUDVÍK. Jenže ona nechala ňadro bez povšimnutí. Vlhkost jí přestala vadit. Možná to bylo i tím, že na kalhotkách už nezůstalo suché místo. Na mokré kůži se spojilo několik kapek a vytvořilo tenký pramínek. Začal jí stékat k mírně vyklenutému břichu. Nevěnovala tomu pozornost.
Stěny pokoje byly vylíčeny světle žlutou a modrou barvou. Ta byla doplněna v celé ploše o světle růžový dekor hroznů. V kuchyni se překrývaly vzory dva. Proti mušincům, jak doporučil malíř.
Posadila se před televizor. Pak si všimla ovladače pohozeného pod nízkým stolkem. Musela by udělat pět kroků, možná i sedm, a jeden ohyb. Vstala, šla nejprve ke skříni. Na vyleštěné ploše dveří pozorovala své tělo. Vypjala se a pokračovala po špičkách. Těsně u skříně udělala půlobrat a zatáhla břicho. Po třiceti odpočítaných vteřinách jej opět povolila, přesunula se ke stolku a s dálkovým ovladačem se vrátila do křesla. Bez většího zájmu přepnula několik televizních programů. Zastavila se u obrazu ležícího rysa. Vějířek štětinek na jeho uších ji rozesmál. Po několika chvílích opět přešla k oknu a pohlédla na schránku. Pak se vrátila ke skříni a navlékla si černé krajkové body. Jako obvykle se jí nedařilo spojit několik háčků v rozkroku. Látku proto nechala volně viset. V sukni jí nebude překážet a bez kalhotek se cítila vždycky volněji.
Z domu odcházela o půl desáté. U schránky se krátce zastavila a nahlédla do ní.
Panelové domy bez jakéhokoliv pohybu tak brzy ráno působily opuštěněji než obvykle.
U pětsettrojky se uvolnila plechová výplň okna. Plát, který se dával obvykle před kuchyňská kamna, vydával při jízdě po panelu nepříjemný skřípavý zvuk. Stejně je divné, že neskončil ve sběrně. Častěji se díry oken vyplňovaly fólií, v létě prkny.
Šla po chodníku, nebo spíš po něčem, co se tak dříve nazývalo. Vyhýbala se kalužím ve vydroleném betonu. Po několika metrech obešla napříč položený obrubník. Špičaté podpatky zůstaly uvězněny v blátě. Žena přeskočila zpět na chodník a snažila se vytáhnout lodičky z bahna. Po několika pokusech to vzdala. Otřela si ruce do zbytků trávy a pokračovala bosa.
Zhruba uprostřed sídliště, v místě jakéhosi dětského hřiště, se Kolárovi chystají na výjezd. Několik měsíců zdánlivé svobody na cestě. Dvě žluté maringotky a dětský kolotoč, to zas není tak vysoká cena. Slon, autíčko, letadlo, motorka, lokomotiva. Velbloud chyběl. V dětství se vozila jen na něm. Mívala pocit takřka absolutní jistoty, pokud měla krytá záda. Mohlo to souviset i s častou bolestí ledvin.
Její rodina skončila s kočováním podle nařízení. Kolotoč ani střelnici nikdy nevlastnili. Dřevo z obytného vozu použili při první zimě. Bylo napuštěno vyjetým olejem, hořelo dobře, ale s otevřeným ohněm před domem museli brzy přestat.
Prej divoši, pořvávali na ně sousedé. To bylo všechno, co si mezi sebou řekli. Dál se o nás nezajímali. Ani my o ně.
V bytě se nikdy necítili dobře. Kliky, pro které neměli ve svém jazyce pojmenování, upadávaly při každém prudším nárazu. U osmi dětí neustále. Bylo pak jednoduché použít drát jako dřív. Pach z koupelny a záchodu znervózňoval především matku. Snažila se ucpat všechny odtokové díry, ale nepříjemný zápach jen zesílil.
„Prasata, jste opravdu prasata,“ řekla ta ženská z úřadu a zacpávala si nos ještě před bytem. Dál nešla. Ani jsme ji nezvali. My říkáme praseti baľičo. Ale myslím, že baľičo v tom nebylo to nejdůležitější.
Otáčet všemi těmi kohouty a splachovat se žena naučila až od Ludvíka a v jiném bytě. Dodnes cítí svíravý pocit kolem žaludku, když narazí na jiný typ vodovodního kohoutku nebo vypínače, který nezná a neví, jak s ním zacházet. Pousmála se nad bratrem Andreasem. Ten chtěl ozářit celý pokoj žárovkami. Jednoduše patnáctkrát narušil kabel na zdi a žárovky k němu přivazoval nití. Pojistky vyletěly při prvním zářezu. Možná i proto žárovky nespustil.
Déšť opět zesílil. Nohy jí začaly promodrávat. Boty se měla pokusit přece jen vytáhnout, přemýšlela. Přiblížila se k obchodu. Trochu ji to uklidnilo. Na prochlazení má být opatrná. Jak říkal doktor. Obchod se smíšeným zbožím byla jediná stará budova na sídlišti. Vypadala stejně neutěšeně jako ty ostatní. Když bylo vlhko, vystupoval na fasádě nápis Uhrmacher. Pak zase zmizel. Žena uvažovala, jestli se jednalo o nějakého chlapa před námi. Jméno jí připadalo cizí. Ale znělo tu něco normálně? I ona šla do obchodos nebo vyslovovala obchod s přízvukem. Směšným, jak říkali.
Možná Uhrmacher ani nebylo jméno.
V místech, kde se sbíhal chodník s vybagrovaným výkopem, uviděla malého, asi pětiletého Pištu. Hrál si s holubem. S tím, co z něho zbylo a pokud se to dalo označit za hru. Hadrovitý chumáč si posadil na hlavu a drobnýma rukama se mu snažil roztáhnout povislá křídla.
„Leť, no tak leť,“ domlouval mu. Odhodil ho zpět do bahna.
Všiml si ženy a připojil se k ní. Mohla ho odehnat, nelíbil se jí, cítila se stísněně, když se dotkl její ruky. A navíc byl černější než většina zdejších Romů. Přesto jeho ruku stiskla a vyrazili společně. Patřil k nim a dalo se mu věřit, na rozdíl od bílých.
Ti sice prohlašovali, že jsme stejní, ale člověk věděl dobře, že tomu tak není. Místo hliněných a plechových osad nám postavili sídliště s opravdovými domy, a my jsme v nich neuměli bydlet. Zakázali nám kočovat a pak jsme je přestali zajímat.
Když byli kousek od obchodu, asi tak padesát metrů, déšť, zatím snesitelný, se změnil v souvislý proud vody. Zbývající část cesty utíkali.
„Budeme čistí, čistí, čistí,“ křičela žena na chlapce.
„Já už jsem,“ zalykal se chlapec a snažil se srovnat s jejím během.
V prodejně byli jedinými zákazníky. Zvonek, který se ozval při otevření dveří, přivolal za pult Mirgovou. Přicházela ze zadní místnosti. Žena překvapením pootevřela ústa, pak se začala smát. Ne lehce, se rty přikrytými dlaní, ale celým tělem. Podřepla, napřímila se a opět podřepla. Vydávala při tom neuvěřitelně chrochtavé zvuky. Chlapec se při pohledu na ženu rozesmál. Před udivenou Mirgovou se váleli dva blázni, jak řekla.
„Krávo,“ dodala ještě. „Nepoznáš platinový blond?“ a zajela si rukou do zářivě oranžových vlasů.
Žena znovu ucítila bolest v zádech. Bála se, musí se rychle převléknout.
Pišta chtěl koláček a bílou čokoládu.
Žena potom něco řekla Mirgové.
Ta jí odpověděla.
Když se vrátila před dům, chlapce nechala v prodejně, aby se pohybovala rychleji; bolest v zádech sílila. Tlak v měchýři ji donutil zastavit. Využila toho, že se jí nepodařilo zapnout háčky body, a močila vestoje. Přitom opět nahlédla do schránky.
V pokoji se rychle svlékla z mokrého oblečení. Zabalila se do deky. Pak si uvařila čaj, hodně čaje. To pomáhá. Ale jenom někdy, pokud se zánět udrží v cestách a měchýři a nepostupuje výš. Tlak v podbřišku neustával. Žena si naplnila vanu asi tak z jedné třetiny horkou vodou a sedla si do ní. Nepříjemné pálení po chvíli zmizelo. Na polici našla ještě zbytek prášků. Pro jistotu si tři vzala. Napětí mírně povolilo. Přinutila se opět obléct a zabalila se do deky.
Probudila se, když si ve spánku posunula nízkou stoličku, kterou měla podložené nohy. Nevěděla, kolik je hodin. Déšť zkresloval i světlo v pokoji. Nebude víc než dvanáct, ale spíš půl dvanácté, říkala si. Sešla dolů ke schránce. Dnes byla prázdná. Někdy do ní pošťačka vhodí alespoň reklamní letáčky. Na těch posledních byly počítače. A tiskárny. Žena si vše pečlivě prohlédla. Vypadalo to jak televize a na obrazovce bylo děvče v plavkách. Dvojdílných. Žena se usmála při vzpomínce na oranžovou Mirgovou. Ani po obarvení se nepodobala ženě z obrazovky. Ta byla opravdu blond. A kdo by taky fotil starou Romku. Na počítač.
Vystupovala po schodech a napadlo ji, že si tam mohla vhodit některé starší letáčky. Stejně si přesně nepamatuje, co na nich je. Šlo se jí lehčeji. Bolest v zádech takřka ustoupila. Poštu nechá na zítřek nebo na odpoledne, pokud přestane pršet. Nachlazení opravdu nechtěla riskovat. Zvláště ne nemocnici.
Teprve když vyšla před dveře bytu, vzpomněla si, že nepřiklopila víko schránky. Ve spodní části krabice jsou otvory, voda by se tam neměla držet. Přesto se vrátila a dala dekl do správné polohy. Pro jistotu se ještě podívala dovnitř, i když bylo jasné, že kolem domu nikdo neprošel. Pak se vracela klidnější.
Ve vedlejším bytě se ozýval hluk. Bez zaklepání vešla. Sousedé právě vstali a dohadovali se, kdo půjde nakoupit.
„Něco mám,“ řekla žena a šla pro igelitovou tašku. Vytáhla celý chleba. Na povrchu byl vlhký. Butka ho nakrájela. Chutnal nakysle. Zdálo se, že dětem to nevadí. Mohlo to být i tou marmeládou.
Žena odmítla cigaretu. Čaj si vzala. Hrnek byl ohmataný, na čaji napočítala mastná oka, asi čtyři. Nebyla příliš velká. Pocítila mírnou nevolnost, ale čaj dopila.
Neděkovala, mezi svými to nebylo nutné. Děkují si jen bílí. Něco si vykupují a předplácejí. Žena nevěděla co. Prostě něco. Ani Ludvík jí to nedokázal objasnit.
Butka odešla do vedlejší místnosti. Žena si dolila ještě trochu čaje. Neměla chuť ho pít. Jenom tak vyplňovala čas, než se Butka vrátí. Slyšela její tlumený, přemlouvající hlas. „Pojď se ukázat, co by se ti smála.“ Zároveň s Butkou se objevil Kokolili. S vyholenou hlavou. Dnes všichni blázní s vlasama, pomyslela si žena. Nesmála se. Kokolili vypadal spíše zuboženě, s holou lebkou a strništěm vousů. Měl oblečeny tmavě modré tepláky. Pruhy byly jen na bocích. Do pasu byl nahý. Při vyholené hlavě mu vystupovala žebra nějak důrazněji.
„Proč?“ zeptala se žena.
„Chtěl to,“ odpověděla Butka. S tím, že byl opilý, se počítalo. Byl cítit i teď.
Kokolili si sedl k dětem a dojedl patku chleba. Žena se zakloněním trupu odtáhla. Chtěla se zeptat, jestli neměl vši a proč si hlavu neposypal DDT. Ale nezeptala se. Už se nevyrábí. Vybavila si svou kúru před lety ve škole. Preventivně i bez vší. Prášek vytvářel na černých vlasech bílé tečky. Prý hnidy, smály se jí děti.
Začala ji svědět hlava. Poškrábala se až za dveřmi. Předtím se Butky zeptala, co bude vařit. Ale nezajímalo ji to. Jíst s nimi nechtěla.
Když se vrátila domů, přešla nejprve k oknu a podívala se na schránku. Jakýsi děda v saku a dvěma řadami vojenských vyznamenání prošel kolem bloku. Před schránkou zasalutoval. Nikdo jiný tam nebyl.
Žena se uklidnila. Vytáhla z ploché krabice na kredenci několik archů papíru a usadila se k umakartovému stolu. Nohy byly z kovu, asi ze železa. Nevěděla to přesně.
Než začala psát, shrnula dopředu ubrus. Aby neprotrhávala papír. Psala tužkou. I obálky. Někdy k tomu na poště měli výhrady. Pak obtahovala adresu ještě jednou propiskou na pružince.
Drahá Šuki, pořád Tě miluji a moc o Tebe stojím. Kromě oslovení větu opsala z barevného časopisu. Koupila ho před čtrnácti dny. Ludvík jí nikdy neříkal Šuki, jenom Jolano. V tom byla potíž.
Matka a otec už neřvou, že spolu budem. Obarvíš se a nebudeš se stýkat s vašima. To by nesnesli. Matka nakonec říkala, že ani nejsi tak černá a moc se to nepozná. Od Anny jsem se odstěhoval, stejně byla blbá.
Ještě napsala Navždy Tvůj Ludvík. Použila k tomu opět časopisu.
Do zbývajících dvou obálek zasunula několik reklamních letáčků.
Dřív odnášela dopisy na poštu každý den.
V poslední době jen nerada vstupovala do cizího území. I když pošta se jí líbila. Nová přízemní budova s velkými okny. Mohli by si pověsit ještě záclony, nebo závěsy s kanýrkama, je to veselejší. Zase by měli méně světla. Záclony by zakryly i barevné květiny na parapetech. Umělé. To se ženě líbilo. Daly se kdykoliv umýt.
Parapety jsou světle šedé. Stejně jako pulty a rámy přepážek. Zpočátku jim barevně ladily i propisovací tužky na pružinkách. Někdo je asi ukradl. Doplnili je různobarevnými reklamními kolíky. Ale i tak působí pošta pěkně. Je samozřejmě mimo sídliště, až za náměstím. U nás se s dopisy nepočítalo a sociální dávky přicházely až později.
I bílé ženy za přepážkami se jí líbily. Bílo–modře, tak byly oblečeny. Jenom tvář měly podivně našedlou. Především ty starší. Možná nebyly až tak šedé, ale chovaly se divně. S určitým výrazem shovívavého opovržení.
Žena chodívala k přepážce číslo pět. V pětce jí úřednice odpovídala na pozdrav. Úzkost ve tváři u ní bylo vidět pokaždé. Žena také pociťovala strach. Pro ten okamžik na tom byly obě stejně.
„Tři známky,“ řekla žena se zdůrazněným přízvukem. Uměla vyslovovat i zcela čistě. Nezdálo se, že by to někdy pomáhalo.
„Za kolik?“
„Nevím,“ žena rozpačitě přešlápla. Zahlédla zase tu podivnou úzkost ženy za přepážkou. To ji povzbudilo.
„Můžeš je snad zvážit, ne?“ S pobaveným napětím čekala, jak úřednice zareaguje na tykání.
Očekávala něco. Cokoliv. Upozornění, nadávku, větu.
Ta jen vzala dopisy a postupně je házela na váhu. Ženy si nevšímala.
Podél pravítka odtrhla tři osmikorunové známky a podala je ženě. Tahle se neptá, proč dopisy neodnesu osobně nebo nedám do jedné obálky. Nic jí do toho není.
„Chybí vám tam směrovací číslo,“ dodala ještě. Žena je doplnila.
Domů se vracela kolem páté, asi v šestnáct padesát. Usnula.
Probudila ji až mnohem později Butka. Přinesla jí vařené pirohy. Talíř byl čistý. Žena napichovala žlutobílé trojúhelníky na vidličku a pomalu žvýkala.
„Donesu ještě,“ řekla Butka. Žena neodpovídala. Butka zůstávala sedět. Když vešel do kuchyně i vyholený muž, žena ukryla talíř na zasunutou židli. Ústa si přikryla dlaní. Tohle Ludvík nesnášel.
„Co je na tom neslušného, před někým žvýkat?“ rozčiloval se.
Nedokázala mu odpovědět. Později se přestal ptát.
Kokolili s Butkou odešli asi ve dvanáct. Spící děti nechali u ní. Žena utřela podlahu v kuchyni a pokoji. Mokrou hadru přehodila přes žlutý kbelík. Dělala to tak vždycky. Bolest v zádech necítila. Usnula kolem druhé. Pošťačka přijde za osm až deset hodin.
