Ukázka z knihy
Japonci v kavárně SláviaAni tam nemusel. Jiří Kolář u svého stolku neseděl, Václav Černý jakbysmet. Zbytečná cesta.
Nakoukl tedy do brněnské kavárny Belveder a nastojte: Skácel s Mikuláškem. Budeme krásně mlčet, povídá jeden ve stylu Františka Halase z období "Já se tam vrátím". Druhý neodpovídal, aby nezrušil básnickou magii slova. A tak mlčeli. Po dvaceti letech se vystřídali a začal mlčet ten druhý, jak se jen jmenoval, no, honem... Ale to je jedno, na jménu nesejde. Z kuchyně se ozvalo: "Tak se tam vrať." A od vedlejšího stolu decentní rozhovor dvou starých dam, které v třicátém šestém prožily čtrnáct dní v Píšťanech, jak říkaly, a nyní volily mezi strmou chutí karfiolu a karbanátkem, barvou poněkud připomínajícím Neznámého vojína.
A tak dál. Nuda. Dveře se rozletěly a vstoupil Jiří Veselský s úsměvem provinilého Rimbauda na rtech; ale úsměv, ten hrál na rtech jen chvíli. Uviděl dva básníky a pochopil. Přebásníkováno. Nastavil kapuci svého zimníku na návětrnou stranu a teplým fénem nechal se unášet až na Smetanovu ulici, kde stála hospoda Na Smetance. Byl okamžitě obsloužen číšníkem, který věděl, co je jeho povinnost, a nečekal na poeticky závažnější objednávku.
Náš Básník se musel vrátit do rodné vsi a prožít fádní sobotní odpoledne, které je na vesnici o něco fádnější, přestože číháte se vzduchovkou na krysy. Žádné se neobjevily a on střílel do terčů. Spokojen s rozptylem ukončil střelbu a náboj skryl. Vzpomenul na rotného na vojně a jeho průpovídku: Střelbu ukončit, náboj skrýt..
Mouchy poletovaly kolem lampy, jejíž banálnost neutajila ani dlouhá šňůra prodlužovačky. Cáry pavučin létaly a zachycovaly se na listech a větvích černého bezu. Jedna lokální historie říjnového odpoledne roku 1977 pomalu končila. Nedalo se nic dělat, jen se opět vrátit do Prahy a v kavárně Slávia spatřit Jiřího Koláře a Václava Černého při rozhovoru. Jak je mohl přehlédnout?! Snadno. Třicetičlenná výprava Japonců mohla být překážkou, nepočítáme-li pocit něčeho marginálního a marného...Vanitas! Zátiší s Jiřím Kolářem a Václavem Černým, nepočítáme-li spoustu drobných Japonců, jejichž jména by vám stejně nic neřekla.
Meyrink
Slavný okultista a spisovatel Gustav Meyrink jednou slíbil Bertě Ecksteinové, že se jí po smrti zjeví. Ona se tomu smála, a tak Meyrink zamyšleně dodal: "Jen nevím přesně, v jaké podobě."
Uplynul nějaký čas, zdánlivě se nic nedělo. Berta Ecksteinová si tak sedí v zahradním altánku, když se z křoví vynořil bílý pes a ten pes měl Meyrinkovy rysy. Zděšeně vykřikla, běžela domů a telefonuje do spisovatelova domu: dovídá se, že Meyrink právě zemřel. A v tu chvíli přeletěla labuť.
Kdo to jen mohl být?
Travička
"Tyto vegetariánky sežerou všechno," pravila k Básníkovi návštěva. "Všechno, mrkev, hrášek, zelí, klíčky obilí, pampelišky i tu travičku, a zajíčci aby lítali po poli s prázdnýma břichama a někde v koutku pak umírali hlady."
"Někdo rád zajíce, jiný mrkvičku, inu, svět je rozdělen," odpověděl Básník.
A vegetariánky nikdo, i když by trochu lásky zasluhovaly, ale to už je jiný problém.
Pocta Disneyovi
"A co podle vás, Mistře, znamenají Suzi a Kiki, ta potřeštěná dvojice vašich posledních textů? Poučenější čtenář by se mohl domnívat, že se jedná o spisovatelku Suzi Gablik a sochařku Kiki Smith," zeptal se Žák, který měl takový zlozvyk začínat větu spojkou a.
"Jsou pouhou básnickou licencí a stejně tak výrazem snahy dostat na stránky komiksovou dvojici mírně potřeštěných tvorů a uskutečnit tímto způsobem poctu Disneyovi, jehož díla obdivuji... Víc než obdivuji!"
"Walta Disneye?" ptal se Žák zaraženě, nechápaje zhola nic z toho, co bylo dáno k pochopení.
"To jméno by nemělo chybět v žádné encyklopedii nejdůležitějších výtvarných umělců tohoto století; on je americkým Michelangelem, Leonardem i Boschem. Vytvořil Peklo, Ráj i Očistec. Dejte na mě, je autorem velkolepého amerického Posledního Soudu!"
"Jistě, ale v pokleslé komiksové podobě!"
"Pokleslost vůbec nemusí zajímat člověka, který při americkém Posledním Soudu bude mít možnost propuštění na kauci!"
"Jinde ne?"
"Jinde ne, pouze tam, v kolébce demokracie!" uzavřel Básník rozhovor a doprovodil návštěvníka ke dveřím. V myšlenkách byl ovšem u dalšího dílu Toma a Jerryho, který za chvíli začínal.
Začínal přesně v 19,00.
Červený a Černý
Tehdy ještě nepálila norkové kožichy, tehdy ještě nepomáhala mravenečkovi s břemenem a nenocovala v liščích norách, ale již byla Brigitou Bardotovou, čumáčkem pyšně namířeným k nebesům, lovkyní s toulcem beznadějně prázdným, všechny šípy v prostoru. Ulovit Gerarda Philipa nebylo snadné, neboť krasavec ten se jednak pevných zásad zdravé výživy držel (jen chleba se sádlem, nikdy s Ramou), jednak většinu času u obuvníka trávil a při krájení usně se vznášel v nebesích. Ano, právě ten červený a černý, šermující po střechách, a skutečná příčina tohoto, že celé trsy nepřátel jako trsy přezrálých banánů padaly a s výkřiky uááá mizely z povrchu zemského. Těch pádů nebylo nikdy dost, a když Gerard Philip kládu vzal, tu mohli jste být jistí, že dřevcem dokončil, co šavlí započal, neb sotva co jedni padli, druzí vstávali a náš Gerard Philip měl sotva sekundičku na to, aby kapesník s krajkou vytasil a hojný pot setřel, vzpomínkou srdce občerstvil, když vyšité iniciály burcovaly: zas a zas. Té zuřivosti vůkol bylo příliš, a tak když do fůry sena pad, divák si vydechl a byl rád, že povoz jede a nezastaví až v Normandii. A hloupí jezdci na koních nerozeznají, co seno je a co Gerard Philip, píchají bidly sem a tam. Černou sutanu měl, ale srdce rudé, horoucí. Tehdy Brigit Bardotová se svým pauzírovaným mariášem a lízanou sedmou neměla co dodat a zvedla se, na loktech se zvedla. Šla spát.
Prázdná láhev
Dne 23. března 1995 vletěl rychlostí 330 000 km/hod do Básníkova pokoje sluneční paprsek, brnkl o vzácnou pivní láhev na stole a vyletěl ven.
O něčem úplně jiném
Šel Básník po ulici a na rohu Pařížské potkal Krasavici.
"Čau, Básníku!"
"Á, to seš ty, pusinko, jak se vede?"
"Ále, ujde to. A tobě?"
"Jakož takož," odpověděl Básník básnicky.
"Jo, musíš mi někdy dopovědět to o tom štěstí. Víš, jaks? minule začal."
"O štěstí? Štěstí neexistuje."
"Jak to, že neexistuje?"
"Prostě neexistuje. Štěstí s velkým Š neexistuje, mám to exaktně prověřený."
"Neexistuje? Ale právě o tom jsem chtěla slyšet. Ale ty furt někam pospícháš."
"Dost možná, že se uvidíme v pátek."
"Tak jo. V pátek. Čau."
A tak to bylo stále dokola. A už pěkných pár let! Fortuna sypala z rohu hojnosti, ale on stál příliš daleko.
