Berková Alexandra / Dokumenty /

Ukázka z rozhovoru Jana Jiříčka s Alexandrou Berkovou pro časopis Neon (4/2000)

Sašo, ty patříš k těm autorům, jejichž první kniha vyšla v čase pro spisovatele hrozném i krásném zároveň: A vlastně i její - tedy tvůj - osud mě vede k úvaze, zda takové nakonec nejsou časy lidské obecně... Mimochodem, jaký honorář jsi za někdejší bestseller Knížka s červeným obalem dostala?
Moje první knížka měla opravdu příznačný osud - byla čtena po klubech, kamarádi ji opisovali, a když konečně mohla vyjít, bylo první povídce zhruba 12 let. Byla jsem tehdy nejstarší mladou začínající autorkou ve střední Evropě. Nebyly literární časopisy. Vše bylo v opratích - a to podněcovalo ohromný hlad po kultuře - takže mi prvotina vyšla dvakrát za sebou, jednou ve dvaceti-, podruhé v šedesátitisícovém nákladu. Všechno se prodalo - to první vydání za dopoledne. To jsou dnes neskutečná čísla. Honorář byl za první vydání pět a za druhé tuším sedm tisíc korun. Bylo to legrační, i když byl telefon za padesátník a tramvaj za korunu.

Zdeněk Zapletal vydal knihu Půlnoční běžci zhruba ve stejné době - a taky jí prodal skoro 100 000 kusů. Jenže jeho dalších, polistopadových, knih už se pak prodalo jen pár tisíc. Což - dodávám - je pořád ještě slušné ve srovnání s nákladem a prodejem prvotin současných talentů. Jak dopadly tvé další knihy po Listopadu?
Plně polistopadové je vlastně jen Utrpení oddaného Všiváka - toho se v roce 1994 prodaly necelé čtyři tisíce. Předchozí knížka - Magorie - by se asi prodávala mnohem líp, kdyby vyšla hned v listopadu `89; jenže musela dva roky počkat, až vyjdou šuplata a disidenti. Pak bohužel padla do naprostého ticha - a myslím, že dodnes ještě někde ve skladu nakladatelství Horizont leží, pokud ji už nesešrotovali. Nešťastný kamarád Vladimír Trojánek právě pod dojmem prodeje prvotiny přešvihl náklad - samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly - a pak si rval vlasy.

Těžko se hned na začátku nezastavit u tvé spisovatelské produktivity: Je ti padesát a máš napsané tři knížky, které jsme právě vyjmenovali. To trochu zavání dojmem, že psaní knih je pro tebe až na posledním místě... Tímhle tempem by ses ostatně neuživila, ani kdybys psala jako Viewegh.
Omyl! Psaní mám na prvním místě a je pro mě ta pravá svátost oltářní - zvláště teď, když už mě nepotřebují děti, jsouce plnoleté. A je to taky luxus a největší pracovní rozkoš, psát tak, jak mi to sedí, nemuset se přizpůsobovat tzv. mimoestetickým požadavkům, jimiž jsou sevřeni např. autoři sitkomů, harlequinů, seriálů a dalších komerčních artiklů. Železné komerční gatě jsou samozřejmě líp placené, protože se špatně nosí; ale já pro ně nejsem dobře vyškolena; mou láskou byla odmalička labužnická, v jazyce a stylu se realizující literatura. Jiná věc je, že ve světě je taková literatura "ošetřena" placeným veřejným čtením, organizováním přednášek na univerzitách a jinými honorovanými aktivitami, jimiž se i malonákladoví autoři živí. O tom lze ovšem u nás v době, kdy se nevyplácejí mzdy ani v uhelných dolech, jen snít...
Vydělat si psaním lze u nás jen při vysokých nákladech - a nelze čekat u lidí znavených osmi či více hodinami u zubařské vrtačky, za pultem, u rýsovacího prkna či mezi zákoníky, že se budou před spaním těšit Demlem, Březinou či Kantem. Malonákladová literatura je pracná při psaní i při čtení - to není věcí IQ, to je věcí profesního zájmu.
Chápu, že konzumujícímu čtenáři nevadí splavné vyprávění promyšleně proložené napětím, erotikou, tajemstvím, brutalitou a sexem... Já ale tyhle dávkované texty nemůžu číst, protože jakmile objevím autorovu metodu, už mě zoufale nudí, už mě nezajímá, kam mě na šňůře děje chce dovést; nečtu prózu, abych věděla, jak dopadne (krom dobré detektivky ovšem), ale proto, že mě fascinuje, JAK je skutečnost zpracována; jak vnímána, zaznamenána. Jsou ovšem díla, která jsou současně mistrná i sdělná, lidová i filosoficky hutná, fatální i rozverně zábavná - a navíc s detektivní zápletkou: třeba Hamlet. - To ovšem neumím. To kdybych uměla - ajajaj! O něco takového se snažíval Karel Čapek, podařilo se to Komenskému a nepodařilo se to Jaromíru Johnovi, když chtěl svými Hovory na slamníku konkurovat Dobrému vojáku Švejkovi.
A je ještě jeden důvod, proč mám napsáno tak málo: Přišlo období, kdy se vše otřáslo v základech, praskalo ve švech a stará skutečnost se zhroutila... Tehdy je možno svět zjitřeně komentovat skrze rozhovory a fejetony - ale udělat za té situace něco nad - to nejde. Jak pravil Diderot: "když tečou slzy, padá pero z ruky..." Trvalo to nesmyslně dlouho: Neumíš si představit, co všechno jsou ženy schopny snášet ze strachu ze samoty...

O tvých privátních zápasech zejména z poslední doby něco vím - a taky už se pár let známe, takže si tak občas říkám, jestli některé tvé obtíže nepramení z toho, že žiješ podobným stylem, jako píšeš: Jak vědí čtenáři z obalu Knížky s červeným obalem, děsí tě "zoufale nudná tkanička monotónního informativního vyprávění". Tvá práce s textem, který je spíše jakousi soustavou skečů než klasickou prózou, je určitě čtenářsky atraktivní, ale... nejde zároveň o doklad tvého nedostatku trpělivosti k tomu, čemu se třeba ve stolním tenise říká "střední hra"?
Ty lišáku! Odkud víš, že jsem hrála pinec? A závodně? A že mou slabinou byla střední hra? O životě máš možná pravdu - ale jestli je to při psaní postup skutečně čtenářsky atraktivní, nemá smysl na tom nic měnit. Já odmalička ráda četla krátké útvary a členitý text - hlavně proto, že ty delší texty, ztěžka pracující k pointě, byly většinou zoufale nudné: cíleně dávkované, schválně donekonečna protahované, v nejzajímavějším přerušované a vůbec příjemné jako koitus interruptus. Chudí duchem musejí zřejmě šetřit materiálem... Střední hra je projev mistrovství - už za Aristotela se podle peripetií soudilo na kvalitu - a tak, než bych nudila, sázím na fofr a volím běh na krátkou trať; střední hru nechť pojedná Shakespeare, Ravel a detektivky tvrdé školy. Anebo Mika Waltari, Thomas Mann nebo Eliphas Lévi - kde se i v tlusté knize dá číst zvolna a s chutí každý odstavec...

Z předchozího už je důvtipnému čtenáři jasné, že psaním knížek se neživíš. Se sklem nepracuješ vzdor tomu, žes dělala sklářskou školu, takže... co bylo a co je zdrojem tvé obživy?
Já dělala už po FF UK dva roky v sedmdesátých a dva roky v osmdesátých letech nakladatelskou redaktorku - a mezitím a poté uklízečku v kostele na Vinohradech. Přitom jsem koncem osmdesátých let s nástupem perestrojky mohla psát pro TV krátké příběhy o mladých láskách - buď si mě tenkrát spletli s dramaturgyní Alenou Berkovou, nebo tam prostě měli jen bordel, protože z nakladatelství jsem odcházela s velkým ideologickým kraválem. Šlo tenkrát o groteskní skandál kolem návštěvy W. Saroyana v Praze - vůbec je to podivné, v jak upocené, malicherné a hloupé době jsme žili. Jak hnusná pravidla jsme museli akceptovat - z jak nesmyslných záminek promoskevští sráči vařili tzv. průšvihy a skandály - aby měli na čem demonstrovat svou moc... a jak přehledně a jasně to tehdy vypadalo... Po bytech a klubech a společných výjezdech jsme žili celkem družně a vesele, četli jsme texty a hráli na kytary s nadějí, že na nás je bolševik krátkej, my mu na to neskočíme, s ním nehrajem a jednou to stejně praskne, což bude krásný... Taky jsem zhřešila nebetyčnou naivitou, taky jsem si myslela, že zlodějina a opilost mocí zmizí s komunismem - bylo to hloupé...
Protože za peníze se nedalo skoro nic koupit a ven se nesmělo, zdálo se, že když je na pivo a na chleba, že je vlastně peněz dost. Nikdo nám nestrkal před nos majetky, luxus a cestování - protože se to ve jménu okázalého dělnictví neslušelo. Takže chudáci, co Moskvě prodali duši, se ani nemohli veřejně pochlubit, co si za ni pořídili - to taky byl zřejmě poslední impuls k sametovému vysvlečení se z bolševické kůže: legalizace nakradenýho. Proto se u nás zločin tak vyplácí a kvete: je logickým pokračováním socialismu, fungujícím na předstírání, na podvodu a na lži. Demokracie totiž znamená přijetí a skutečné dodržování společných pravidel - to bolševik nezná.
Po listopadu jsem udělala TV seriál o manželských krizích - to bylo moje bytostné téma - a pak jsem překládala harlequiny. Teď se jakž takž živím skrze občasné fejetony do rádia a do novin - a jednou týdně učím na SGJŠ VOŠ (Soukromé gymnasium a Vyšší odborná škola Josefa Škvoreckého). Vedu seminář tvůrčího psaní (creative writing), což je zajímavé, ovšem s tím detailem, že se vydám z nejlepšího na cizích textech, a den poté musím 12 hodin spát. Ale je to myslím užitečné na všechny strany: Koncepce seminářů je na principu renesančních dílen - neučí učitelé nebo teoretici, ale lidé znalí nějakého řemesla, kterým se živí a které předávají dál; namísto postoje "takhle je to správně" je tu postoj: "takhle to dělám já". Když to uděláte takhle, tak musíte ještě tohle, když chcete jít tudy, na tohle pozor apod. Každý trenér ví, o čem je řeč, jen u toho psaní se rádo pochybuje, že to lze učit - i když u muziky a malby se tomu nikdo nediví. Nicméně - radostná zpráva je, že byla právě schválena vysoká škola, Literární institut, který se slovesné komunikaci bude věnovat na vysokoškolské úrovni. To mě velmi těší - taková škola se nutně musí výrazně projevit na naší kultuře - podobně jako kdysi nově založená FAMU brutálně ovlivnila československou a potažmo světovou kinematografii.

A taky občas něco přeložíš: třeba knížku 100+1 lež, které muži říkají ženám... Tu knihu jsem nečetl; můžeš mi prozradit alespoň pár nejčastějších mužských lží, kterým ženy věří?
Název té knihy je zbytečně provokující, protože jde o celkem solidní práci americké psycholožky na téma lži jako životního postoje - platí na obě strany. D. Hollanderová shromáždila množství materiálu ze své poradenské praxe a musím říct, že mi ta knížka v mnoha směrech otevřela oči. Je strašně důležitá nejen seznamem těch 101 nejfrekventovanějších lží (vytáček, léček, úniků, kliček apod.), ale zdrcujícím faktem, že muži lžou hlavně těm ženám, které se bojí slyšet pravdu; řekni jim, co chtějí slyšet. A jsou géniové, kteří brzy odhalí do detailu, co která žena chce slyšet - a to jako návnadu kladou do pasti s vědomím, že žena chce být tak velmi ukolébána iluzí, že se ani nepokusí prohlédnout si zjevnou lež zblízka. Drtivé množství mužů se k ženám instinktivně chová jako lovci. Ne otevřená spolupráce, ale když už je pod střechou, tak hlavně zpacifikovat, umlčet, odbýt. Možná je to v genech - možná je to tisíciletý zlozvyk - to je předmětem zkoumání. Ale je na ženách, aby vnímaly a byly schopné přijmout otevřené jednání, aby se nenechávaly uchlácholit - a pokud ano, aby nezaměňovaly iluzi za pravdu, aby na zjevné léčky neskákaly, nepřejí-li si být chyceny. A přejí-li si být chyceny, ať počítají s tím, že se s nimi bude nakládat jako s kořistí. Ta bude buď věcně zužitkována v doupěti ("Já nevím, co ti pořád vadí, když ti říkám, že se neděje nic špatného, musíš mi prostě věřit!") anebo bude odložena mimo a predátor půjde dál ("Odteď se musím víc soustředit jen na svou práci - budeme žít odděleně, než se všecko vyjasní."). 100+1 lež je velmi užitečná kniha o iluzích, v nichž ženy rády přebývají. Jedna z mnoha krásných vět říká: "Za- tímco plánujete společnou budoucnost, on už kouká, kde jsou dveře..."
Demokratické soužití je velmi zajímavá a nová věc, protože starý věk měl spoustu práce s problémem vůbec přežít - k tomu, v jaké kvalitě žít, se ještě nedostal. A jako jinde platí i tady, že protistrany se doplňují a potenciální oběť láká násilníky stejně, jako potenciální naivka láká lháře.
Zajímavé je taky poznat, jak mnoho lží se vyslovuje jako zdvořilost - a že je třeba je tak brát. Vybrala jsem třináct nejfrekventovanějších - zde jsou:
Miluji tě.
Já ti zavolám.
To je nejlepší sex, jaký jsem kdy zažil.
Ne, nejsem ženatý.
Já na zevnějšek tolik nedám, hlavní je povaha.
Nikdy předtím jsem s erekcí neměl potíže.
Byl to jen sex, nic to pro mne neznamenalo.
Nevadí mi, že jsi tlustá.
Jsi skvělá a zasloužíš si někoho lepšího, než jsem já.
Vezmeme se hned, jakmile...
Uklidni se, je to jen kamarádka.
Dáme dohromady naše finance - všechno, co je moje, bude i tvoje.
Vždycky se o tebe budu starat...

Nechtěla by ses raději narodit jako chlap, kdyby sis příště mohla vybrat?
To se ptáš pozdě - dřív jsem chtěla - taky bys chtěl, kdybys slyšel ve škole, že u dívek je dobrý prospěch samozřejmost - ale u kluků důvod k oslavě; kdyby se tě ptali, proč studuješ, že zabíráš místo klukům, protože se stejně vdáš; kdybys bral automaticky nižší plat - atd. Jenže narodit se jako muž by znamenalo mít i mužské uvažování - a to děkuju, nechci. Mimochodem, tohle mi přišlo majlem:
Jaký je rozdíl mezi E. T. a mužem?
E. T. volal domů.

Ženy sní o světovém míru, o čistém životním prostředí a odstranění hladu. O čem sní muži? Zůstat viset ve výtahu s atraktivními dvojčaty.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz