Vaněk-Úvalský Bohuslav / Dokumenty /
Rozhovor Karla J. Beneše s Bohuslavem Vaňkem-Úvalským pro časopis Neon (-2/1999)
Asi nemá cenu mluvit o věcech, které považuješ za minulost. I svůj poslední román Zabrisky, jak tvrdíš, jsi už překročil. Jak si představuješ, že by měl fungovat v téhle společnosti spisovatel, aby nemusel hrát roli věčného outsidera škemrajícího o granty?
Musel bys předem vymezit, kdo je spisovatel. Já to nevím. Jsem to já? Jenom proto, že jsem napsal pár knížek, které mi vyšly tiskem, jsem spisovatelem? Přemyslu Svorovi vycházejí taky knížky... a v jakých nákladech. Je tedy on spisovatel? Ale on nežebrá o granty. Jeho špatně odvedená řemeslná práce ho bohatě uživí. Tady je potřeba položit otázku, zda tradiční představa chudého spisovatele, který je morálním svědomím lidstva, odpovídá realitě. Podle mě je to kravina. Vytáčí mne český pohled na umělce. Když se mu něco podaří, citujeme ho, jeho myšlenky, vtipy, fotky jsou náhle společným vlastnictvím. Copak to nezní krásně? "Ano, já jsem ze země, z níž pochází Hrabal..." a "Poslouchej, tohle složil Janáček..." Ale na druhé straně je umělec společností šikanován. Jsou to malý diskriminace, ale jsou. Začíná to už třeba v rozpočtech. Co škrtneme? Kde ubereme? No jistě, první je vždy kultura... Tady je důležitý grunt, prase, všechno, co se dá nahmatat. Duchovní statky? Ty nejsou vidět, tak tradá. Krademe nápady, protože to jsou jen nápady. Když chceš něco dělat, abys byl permanentně na válečné stezce.
Levné krváky a mýdlové opery ze života smetánky vycházely vždycky, ale opravdové postavy a příběhy v nás žijí dodnes. Dnes ovšem ten prostor z valné části obsadila obrazová média. Jakou stezkou se musí ubírat válečník pera, pokud nechce zůstat uzavřený v ghettu?
Měl by si koupit nohy a prolízt svět. A v tom světě koukat a koukat. Nasávat všechny podněty jako houba. Hlavně ať nespěchá. Ty dobré věci se přihlásí v pravý čas samy. (zamyslí se) To vypadá chytře, to tam napiš... (směje se) Inspirace sama není ovšem tak důležitá jako zrání. Taky mít na mysli konkrétní cíl. Když už ho nejde naplnit, alespoň se k němu přiblížit... Pak najít svoji parketu: vyhovuje ti vixlajvant? Krvák? Jo, piš ho! Řešíš ohromný téma? Jasně, natrhni čtenářům mozek! Chceš vydělat? Fajn, pořiď si image šikovného, vtipného, naoko plachého spisovatele s vykulenejma bulvama a čtivosti podřiď vše... Pak si tiše sedni k oknu a pozoruj svoje stopy na svý cestě. Když vyblednou dřív, než umřeš, je to s tebou blbý.
Nesčetněkrát omílaná otázka tvůrčí identity. Ale ve Tvém románu Zabrisky je na pořadu dne Hra. Velmi realisticky se tam řeší otázka, že společnost se stále dělí na ty, kdo vědí, že vědí, a ty, kdo nevědí, že nevědí. Neříkej, že jde jen o to, plácat si svůj tvůrčí bobeček?
Aha. Chceš vědět, jak jsem na tom u Zabriského s přesahem? To znamená, jestli jsem uspokojil zároveň svoji ješitnost a přitom hmátnul k věčnosti, ano? Tak to umí jenom opravdoví géniové a ryzí blbci. No, a my ostatní si plácáme svoje běžné bobečky tu s menší, tu s větší tušenou nadčasovostí... A když už se tady narodí nějaký frajer, radši nakonec žije v Paříži, nebo si ten život při krmení holubů odřekne. To je moc hořký...
Jakou hru tedy rozehráváš ty, válečník na stezce a zároveň hráč? Vědoucí, nevědoucí?
Nevědomost je požehnání... Od malička se utvrzuju v tom, že lidská existence je založená na hře. Napřed dětské hry, pak hry o sbalení holek, o co nejelegantnější fláknutí školy... Ta restaurace za náma není zplundrovaná. Je nádherná, plná číšníků v livrejích. Je letní večer, temně modrá obloha, cikády a tak. Představíš si to?
No, abych pravdu řekl, jde to špatně...
Zkus to. Sedíš proti nádherný slečně, kterou jsi před pěti minutama sbalil na nábřeží. Objednáváte si, ona umí ty věci s očima, udělá tě už jenom tím. Karty jsou rozdány. Máš zbraně, svou ošuntělou eleganci, humor, ale hlavně taktiku. A ona ty finty. Hrajete tu nejstarší možnou hru. Víte to oba, a nakonec je vlastně i jedno, jak dopadne. Jste, řekněme, zasvěceni do této hry. Vidíš Belmonda na plátně a máš příjemný mrazení. Říkáš si, do háje, takhle to mít v paži. Ve všech rolích je dokonalej, věříš mu padoucha i Bob Sen Clarka v Muži z Acapulca. Je tam všechno - zvládá srandu, je v ní tragika, ta malá kapka outsiderství, se kterou se můžeš ztotožnit, věříš mu, je chlap. Ve skutečnosti jenom skvěle hraje svoji Hru. Můj praděda, Jožka Vaněk-Úvalský, si někdy v roce 1910 napsal do poznámkového bloku: "Tuto hru nelze vyhrát. Pouze se ctí musíš odvést svoji partii." Takovou hru hraju já. Je nejvyšší z her.
Tvá partie je v běhu. Pravidla nejsou pevně daná. Můžeš do nich zasáhnout, vybočit z nich, nastavit laťku psaní. Jaká je ta laťka a jak vysoko chceš doskočit? Je tvým cílem úspěch, nebo potěšení, že jako Zabrisky, hlavní hrdina románu, jsi schopný napsat cokoli a v libovolném žánru? Jeho laťka je ovšem jediná - přežít.
Ale moje taky! Přežít! To je jediný, co se tady dá dělat. Přežívat... A pravidla? Tady vůbec nejsou pravidla! Nám se jejich zbytky podařilo za posledních deset let úplně zlikvidovat. To už není hra... Bordel je to!
A taky trochu hysterie a malosti. Kde je noblesa?
Ve Strakově akademii. Mají ji tam zamčenou v bedně mezi použitýma holínkama... (típne cigaretu) Je to tím, že nemáme moře. Taky tím, že dementní praotec Čech vyfuněl na tak nesmyslnou muldu, jako je Říp. Vždyť to vypadá jako pivní bachor. Není to ani kopec. Proč nevylezl na Milešovku? Chlap má lízt na hory, ne tajtrdlíkovat na haldách. Voskovec v rozhovoru pro Tigridovo Svědectví řekl, že každý člověk nebo národ se někdy dostane do situace, kdy musí udělat odvážný nebo neodvážný rozhodnutí. Mluvil o osmatřicátém, ale kolik odvážných rozhodnutí jsme za celou dobu své existence učinili? Jednodušší je sklopit oči. Nechat to na jiných. Ještě jednou Voskovec: "Otrok má pak jedinou šanci jak se dostat z vazalského postavení: přežít svého pána. Jenže i potom zůstane otrokem." Jo. Zalkne se ve svobodném prostředí svobodou. To se nám stalo: jsme zablokováni ubohou malostí. Nečitelní jako ten Říp. Opravdu ho nemám rád!
Říp jako stigma, haha. Viděl bych daleko výraznější mýtus. Švejka. Nezdá se Ti, že tenhle tvor je tak trochu český guru?
Okamžitě bych ho dal na index. To je přeci neštěstí, aby se něco takového stalo pro národ jeho Batmanem. Podle mě jsme ten text vůbec nepochopili. Mimochodem Jožka Vaněk-Úvalský, který už tady byl zmíněn, patřil svého času k Haškově suitě. Trošku chlastali, ne? To si pak už děláš srandu ze všeho...
Dá se v takové souvislosti vůbec mluvit o humoru?
Sranda očišťuje... Díky tomu jsem přežil vojnu. Chodil jsem po kasárnách a dělal "hu". Takové malé tiché "hu". Za tři dny to dělali všichni. Měl jsem z toho hlínu, protože si představ buzerák plnej po zuby vyzbrojených týpků, kteří se naklánějí k sobě a dělají malé něžné "hu". Pak jsem odjel na dovolenou a pustil to z hlavy. Po týdnu se vracím do Příbrami a úplně neznámý vojín mi kousek od Uranu povídá: "hu". Hned víš, že je všechno v pořádku... Nebo jsme měli jít do nějaký soutěže armádních zájmových sborů. Náhodou jsem našel u politruka česko-švédský slovník a dvě knížky Karla Maye. Takže jsme uvedli Vinnetoua ve švédštině... mimochodem, víš, jak se řekne švédsky uff, uff? Jähr, jähr! Nejsou Švédi géniové? Jak v tom můžou přemýšlet? My jsme se na pódiu bavili, chrčeli jsme jako zjednaný, ale v hledišti seděla nějaká generalita. Byl z toho průser, ale nám bylo dvacet. Museli jsme se řezat smíchy, abychom si nepřipustili, že nás učí zabíjet...
Nemyslíš, že je to typ defenzivního humoru? Trochu obrana, trochu léčení. Ale malé české, byť něžné "hu" nikoho ve světě nepřesvědčí, že máme na víc.
Mluvil jsem o něčem jiném. O humoru jako sebereflexi, ne o tvůrčí metodě.
Ale je to tvoje tvůrčí metoda.
Jenže mý knihy nestojí na vtipnosti za každou cenu. Vyprávěl mi známej, jak přišel o kamaráda. Vjížděli na hlavní. "Zprava volno," zněla poslední spolujezdcova slova. Podal to jako vtip. A je to vtip? Nevím... Tragikomika je jenom jeden ze způsobů jak vyprávět mimořádně pohnutý příběhy. A o příběhy snad v psaní jde, ne?
Myslíš, že i styl humoru se mění? Taková Česká soda je vystavěna na šokování.
To se spíš mění společenské normy. Před dvaceti pěti lety byli Šimek s Grossmannem na mediálním vrcholu černého humoru. Dneska je to Čtvrtníček se svojí sodovkou. Ale za čtyřicet let mi budou vnoučata říkat: "Dědku, Soda? Ale no, no, no." Všimni si, jak jsem tolerantní... Ale fakt je, že skeč má jepičí život. Přinejlepším se z něj stane citát jedné generace: "Kachny, kachny, kachny, a támhle máme... kachny." Cítíš tu sounáležitost? My víme, oč jde, smějeme se už jen tomu. Jsme spiklenci srandy a kdo neví, musí z kola ven. Je to dobrá hra.
Vím, že pěníš, když tě někdo nazve humoristou...
(prohrábne nohou střepy ze skel restaurace) Nemám to slovo rád. Cítíš tu mělkost? To jsme my, v Čechách, humoristi. Tak teď jsme se pobavili a teď pojďme dělat vážnou práci. Ten, kdo dělá srandu, není dobrý spisovatel. Musíme pořád řešit velký témata, do všeho kafrat... Já mluvím o srandě, sebeironii, ne o jalovém vtipkování. Suchý to měl v jednom textu: "Já jsem ten člověk, co vám znásilní bránici, a v děsný úctě chovám klauni a komici... jsem panák fackovací, račte si uhodit, ale jsem ten, co taky vrací, tak kdo chce marodit?" Díky, já s humoristy netančím.
Vraťme se k Zabriskymu. Uprostřed se láme děj. Pitoreskní postavičky periferie se vytrácejí, hrdina zůstává sám se svou přítelkyní Ledou. Mám pocit, že spojuješ vztah se ženami se zvláštním druhem tesknoty, patosu nebo melancholie.
Poznal jsem příliš nádherných žen... Některé byly pro hry, jiné na prohry. Mám v sobě felliniovskou melancholii. Pitoresknost těch vztahů. Ženy jsou nádherné. Rozhodně je ve mně smutek, že je nestihnu všechny potkat. Je srandovní, kolik z nás chlapů tady blbne se svalovinou. Všechny ty zduřelé paže a hrudníky, které mají prezentovat sílu. Pán tvorstva vylézá z Porsche, v němž před chvílí drtil holky na stopu, a jeho dáma mu povídá: "Teď sjedeš pro brambory." Chlap řve jako mamut, prská, nadává a pointa? Jede... Ženy jsou silnější než chlapi. Jsou o krok před náma. Mají nějaký radar. Úžasně nebezpečné zařízení! Ony prostě vědí... Zabrisky si to v knížce odskákal za mě.
Takže v budoucích společenských elitách převládne ženskost?
Spíš bezpohlavnost. Struktura společnosti se díky novým komunikačním médiím radikálně promění. O tom je Zabrisky. (připálí si) Elity sem vůbec netahej. Myslím, že mají se sebou dost starostí. V hlavách jim hučí příliš impulzů... Ale jsou to dobré elity. Zvláště, když se tak samy pojmenovaly.
Vraťme se k sexu.
Mluvím o sexu. Vždyť se stal v médiích velmi frekventovaným tématem. Vždyť jsou v tom nádherný prachy! Sleduju ženský časopisy, jsou úžasný. Cosmopolitan je nejgeniálnější časopis pod sluncem. Nikdo jinej nemá ženský tak pod kontrolou jako on. Ty nádherný návody: jeden den jez jenom tresku, druhý den k lehkému obědu lososa s plátkem ananasu pokapaný šlehanou guaranou z Argentiny, večer čerstvé jahody, brusinku, skopové žebírko a budeš taky Cosmo. V Čechách! Tak to má být. Odskáče si to spousta chlapů. (směje se) Hledal jsem si podle jednoho návodu svůj G-bod a našel ho. Můj G-bod leží šest kilometrů od mé levé ruky. Když večer usínám na zádech v Nuslích, masírují mi ho na dálnici v Průhonicích tiráky... Tomu říkám hukot!!
G-bod? To je něco ve vagině? Vidím ji, jak zastřešuje civilizaci jako nějaké tropiko. Viewegh se s ní pere jako s tématem, Jandourek zkrušený celibátem šílí s rukou pod tričkem svých hrdinek a Úvalský dobyl stránky Cosmopolitanu. Nemyslíš, že mužská civilizace ztrácí půdu pod nohama?
Podle mě jsem z nich na tom nejlíp. Já vaginu neřeším, já ji přijímám. Ostatně, proč bychom měli ztrácet půdu pod nohama? Nikdy jsme ji pevnou neměli. Vždycky se všechno točilo podle vůle a intrik ženských. Takže si v klidu sednu na trávník před reálné dívčí gymnázium, budu kouřit a v pohodě pozorovat ty mladý krásný holky, jak koketujou se svejma vrstevníkama, smějou se a jsou šťastný, že jsou. A že ten život dají dál. Když mě tam najde nějaký známý, dám mu bafnout z cigarety a půjdem vyzvednout děti ze školky. A bude se stmívat a my zajdem k rybníku, dáme si se ženou víno, jednu dvě partičky petanque jako kdysi a pak v klidu zajdem.
Zas ta melancholie. Neříkej, že tím vyautuješ psaní?
Možná. Občas se táhnu jako lemra. Mám dny, kdy vypadám strašně, a pár hodin, kdy svítím jak kometa... Ve dvaceti jsem na papír řadil samý vtipný texty. Chtěl jsem se bavit: Poslední Bourbon byl sranda, Nářez brouků na palouku a ty ostatní knihy taky, ale ve třiceti ty věci kolem vidíš jinak. Jsem unavenej malejma, nikam neústícíma bojema o základní existenční věci. Být stále ve střehu a čekat podrazy. Denně vyrážíš do ulic a říkáš si, koho oddělám a kdo oddělá mě. Dusí to. Nemáš sílu a chuť psát. Jenom levně utrácet vypůjčenej čas...
Únava? Vraťme se tedy naposled ke hře - Vysoké hře. Členové téhle skupiny považovali literaturu jen za prostředek, který v pravou chvíli odhodí. Ale tvým cílem není mystické splynutí?
Každý ráno chodím do práce tím samým průchodem. A každé ráno v tutéž dobu potkávám v tom průchodu školku. Paní učitelka říká: "Havrdo, nesyč! Nováku, nedělej lokomotivu..." A Havrda fakt syčí a ti ostatní fakt houkají jak o život. Můj smutek vyplývá z toho, že vyrostou. Že to skončí. Dokážu si představit, když jsi mluvil o Le Grand Jeu, jak maminka René Daumala říká: "Daumalku, jsi slušný chlapec... Neber ty omamné látky a nekamaraď s tím syčákem LeComtem..." a ve stejný okamžik paní LeComteová říká: "Gilbertku, vážně nezakládej Vysokou hru, metoda neustálého rozrušování smyslů, Gilbertku, není to, čím by ses měl živit. Chlapci, chlapci, co z vás bude?" Oba naštěstí maminky neposlechli a fakt si soustavně rozrušovali smysly, až se jednou rozrušili úplně... Literatura není o hezkých knížkách. To je o penězích, ne o psaní... Mně jde o jediné, - vytěžit ze sebe maximum. A že jsem unavený? Zasmrádající bahno malého českého rybníka je horší soupeř než šavlozubý tygr vytočený do červena.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz