Další aktivity / Bítov / Bítov 2000 /
Ohlasy v tisku
Salon, 5. října 2000Zdenko Pavelka
Páté setkání českých a moravských básníků Bítov 2000 (28. 9. - 1. 10.) skončilo v sobotu večer nečekaným vykázáním posledních věrných hostů z hradu. Předčasný závěr měl svůj důvod - Ivan Jirous doplnil předcházející ochutnávku vytříbených moravských vín známým způsobem, tentokrát však neznemožnil Karla Sýse (jako na prvním Bítově), ale urazil víno a lidi, kteří takovému gestu nerozuměli.
Páté básnické setkání vznikalo proti předcházejícím později a v nejistotě. Přesto začátkem září bylo jasné: obvyklý program začínající čtvrtečním rautem v hradních sálech, přednášky (téma Všechno, co jste o poezii věděli, ale báli jste se to říct nahlas), divadlo (místo ohlášené inscenace Havlovy poezie Zpěvy šílence však vystoupila R. S. Vpřed s příhodnou nekonečnou hrou Karel & Máňa), ochutnávka vín. Zavřený hotel prakticky znemožnil odpolední besedy a čtení, ubytování však bylo zajištěno v bungalovech.
Průběh: Čtvrteční večer otevíral Jiří Kuběna na první pohled řidší návštěvě zdravicí, v níž zaslechnut epilog "...jen Bůh sám ví, jestli se sejdeme, a kde a jak se sejdeme: do dne a do roka". Pátek však proběhl v příjemném rozpoložení z jiskřivých přednášek (zejména Jan Nejedlý a Přemysl Rut provázející se na klavír) i večerního divadla. Sobotní přednášky zahájil Martin C. Putna mimořádným sukusem Všechno, co se bojíte vědět o české katolické poezii 20. století, přehledem, který by byl ozdobou vrcholné literárněvědné konference, uzavíral Jiří Kuběna řečí Hlasitě dovnitř. Právě on vyslovil s hodnocením dosavadních setkání řadu otázek, jejichž zodpovídání - a nejen z Kuběnova pohledu - podmiňuje budoucnost Bítovů. Bítovům se podařilo po šedesáti letech znovuustavit českou a moravskou básnickou obec jako společenství básníků schopných - přes různost názorů - vzájemné (básnické) empatie (jistěže ne bez výjimek). A co dál, jaké opodstatnění, jaký smysl má pokračování Bítovů, ptal se Kuběna.
Martin Pluháček v té době již na Bítově nebyl, aby jako Kuběnův pořadatelský partner řekl svůj názor. Proto jsem ho o něj požádal.
P. S. Šéfredaktor časopisu Host v editorialu č. 8 napsal, že pokud se budou globalizátoři s antiglobalizátory mydlit v Praze, něco se odehraje i na Bítově. Jistě netušil, jak zároveň blízko i daleko bude pravdě.
Martin Pluháček-Reiner - A je po Bítově!
Jirka Kuběna - můj přítel a spoluorganizátor - se během letošního setkání básníků nechal hned několikrát slyšet, že "on jako osobnost už Bítov nepotřebuje". Z toho by mohl leckdo zbrkle usoudit, že my ostatní jsme na Bítově dělali po čtyři roky pouze nezbytný kompars lemující výstup primadony. A já si myslím, že tomu bylo skutečně tak. Za sebe mohu říct, že jsem tak činil od začátku vědomě a důvodně. Jiří sehrál v mém životě na přelomu 80. a 90. let mimořádně důležitou roli, což se mu snažím splácet, kde to jen jde. Třeba i organizováním "jeho" Bítovů. Takže jsem na Bítov sháněl peníze, organizoval, zařizoval. V posledních třech letech jsem ovšem zadával i témata a vybíral přednášející. Na akci samotné jsem pak byl ten, na něhož se - mnohdy hněvivě - obraceli hoteliéři i účastníci setkání, když nastaly problémy. Platil jsem vystříkané hasicí přístroje a nezaplacené účtenky chudých básníků. Jiří pouze v obleku nebo ve své neodolatelné teplákové soupravě vstupoval na dobře připravenou scénu a sklízel aplaus. Všechno klapalo. Až přišel Bítov 2000.
Jeho přípravu od počátku provázely obtíže. Ministerstvo kultury i město Brno, donátoři, kteří akci v minulosti finančně podporovali, nás nechali ve štychu. Hotel Bítov, který byl po čtyři roky faktickou základnou setkání, původní majitel prodal a nový zavřel. Dlouho nebylo jasné, zda Bítov vůbec bude. S penězi nám nakonec pomohl Okresní úřad Znojmo a majitel nakladateli nenáviděných Levných knih Karel Maivald. S ubytováním Vojenská zotavovna Dyje. Oslovení spisovatelé v rekordním čase sepsali opět zajímavé přednášky. Jenže právě v tomto pro mě dramatickém a náročném čase se hradní primadoně cosi rozleželo v hlavě: Jiří Kuběna dospěl náhle, koncem léta, k názoru, že už mu Bítov nic nedává a že ho tudíž nezajímá. Nu, co naplat? Když chce bítovský kastelán a duše básnického setkávání s něčím seknout, tak s tím prostě sekne. Měl by to ale dělat v době vrcholících příprav a potom ještě spektakulárně v průběhu akce samé? Bohužel se stalo.
Kuběnovým nezájmem o akci inspirovaný šlendrián způsobil, že spousta lidí z tradičního bítovského adresáře dostala pozvánku na akci buď pozdě, nebo vůbec ne. Na Bítov jich tak i díky tomu přijelo méně než obvykle. A nejde jen o to, jak to vypadá. Jde o zbytečně vynaložené (přitom tak těžce sháněné) peníze na předimenzovaný úvodní raut, na ochutnávku vín, jde o nenaplněné přísliby ochotným lidem z ubytovny Dyje, jde o ty, kteří pro Bítov obětovali čas a energii, aby pak četli své přednášky poloprázdnému sálu. A nakonec jde i o to, že kdybych se pro změnu já rozhodl, že Bítovů už bylo dost, učinil bych tak určitě po akci úspěšné, skončil bych v plné parádě, kterou je pro mě dobře odvedená práce, a ne hysterické výkřiky ponižující pozvané. Proto jsem taky v pátek z Bítova odjel. Po mém odjezdu, kdy organizační penzum zvládli lidé z mého nakladatelství, se ještě Jiří Kuběna pokusil (myslím, že marně: oni totiž právem považují Bítov za "svůj") urazit hosty ve své přednášce prohlášením, že pokud nemají napříště v sále sedět "větší ryby", nevidí důvod v akci pokračovat, a svůj koncert, jakož i celou tradiční akci, pak symbolicky zakončil v sobotu večer tím, že zbývajícím účastníkům setkání vztekle nařídil "do tří minut opustit hrad".
A tak je po Bítově. Píšu, jak to bylo - a zároveň říkám: "Je to tak správné." Dějiny tvoří osobnosti. Jiří Kuběna na Bítově čtyři roky zářil a nakonec - jako správná primadona - hlasitě práskl dveřmi. Jsem rád, že jsem u toho mohl být.
Salon, 12. října 2000
Jiří Kuběna - Bítov bude!
Milý Martine, mám Tě příliš rád na to, abych na Tvůj článek (A je po Bítově! v minulém Salonu) - já, Tvůj přítel - nějak veřejně reagoval. To můžem spláchnout někdy u vína, doufám, bítovského. Chtě nechtě však musím - když už ne jako básník! - reagovat jako spolupořadatel. Jako kastelán, zodpovědný za chod věcí intra muros (uvnitř hradeb) - neboť tak zněla od počátku naše domluva. A ne jen za sebe: za hradní zaměstnance, za náš brněnský Památkový ústav.
Tak tedy: naše kompetence byly od počátku dělené. Nápad byl společný, Bítovy nikdy nebyly jen "moje". Také program jsme sestavovali společně: kdes byl Ty invenčnější, já rád ustoupil. Ty (Petrov) jsi vždy obdivuhodně obstaral peníze, společně jsme vždy objednávali zajišťování servisů (ubytování, jídlo atd.), my (Památkový ústav a správa hradu) zas ten až do květinových aranžmá vyštafírovaný objekt (pro básníky zadarmo: jinak cca 90 000 Kč za večer) se všemi službami a k tomu - ještě vloni, kdy vše klaplo - i agendu přihlášek a ubytování. Rozhodně jsme přitom já ani personál nechodili se založenýma rukama. Letos, kdy došlo k objektivním obtížím, se poprvé ujal této agendy Tvůj Petrov, s tím, že my jsme dle Vámi (nezaviněně pozdě) odeslaného seznamu zajistili okamžitě kompletní rozesílku pozvánek: přehled o přihlášených jsi měl letos Ty. Tedy rozhodně žádný (náš) šlendrián: jak lze doložit z exhibitu. Pokud přijelo míň lidí, či byl naddimensovaný raut, je chyba jinde. Atd., atd. Mohl bych dlouho pokračovat.
Ale to hlavní: Ty sám beze slova omluvy či vysvětlení jsi zmizel už v pátek po přednáškách (očividně v dobré náladě), ponechávaje dál vše na mně. Dodnes nevím proč. Důvodem nemohl být můj závěrečný projev (o 24 hodin později), a už vůbec ne sám závěrečný casus belli - o němž Ty přímo nic nevíš. V sobotu v 21.10, krátce poté, co já vyřídil právě došlý telefonický pozdrav Václava Havla našemu Bítovu, si zas jednou zaexhiboval - už v mé nepřítomnosti - básník M. Byl jsem požádán službu konajícími zaměstnanci, právem konsternovanými chováním nejen jeho, o okamžitý zákrok. Situaci jsem musel řešit sám, bez Tvé pomoci. Chyběla. Vzhledem k tomu, že zbývalo už jen 20 minut do stanoveného konce, ukončil jsem ochutnávku i její možné (nedomluvené) pokračování ve sklípku a poslední host opustil skutečně hrad přesně ve 22.30 hod. Jinak mi věř, že bych zavřel oči. Ale co si lidé udělají - to mají (je to jako s tou naší demokracií). Já jsem státní úředník stejně umíněný jako básník, a musím bdít nad svěřenými mi lidmi a statky stejně přísně jako nad verši, a činím tak s přesvědčením.
Jistě: při takovém konfliktu má básník uhnout Vínu, a i v Řecku všichni couvali, když začal běsnit Dionýsos. Ale - nezapomeň - já jednal, a i teď s Tebou mluvím: nejen jako básník. A navíc: čím dál víc vím, proč Athéna štítivě odhodila satyrem nabízenou flétnu, a proč Apollo, strážce lyry, dal zaživa z kůže stáhnout Marsya. A nepřisvědčím žádnému chaosu, žádné postmoderní hybris, kde budu v rukou mít klíče já. A Ty buď jist, drahý Martine, že ty klíče nejsou jen od Bítova, od královského zboží, ale i od Poesie. A pokud jde o Tebe, i od mého srdce. My dva umíme spolu pít víno.
A jistě ne sami. Že bychom v něm nakonec nenašli inspiraci - pro nás oba, pro všechny - k Bítovu trochu méně improvizovanému, zato víc dělnému, k Bítovu otevřenějšímu každému skutečnému básníku, každé opravdové poezii, k Bítovu 2001?! Jednoduše nevěřím. Bítov bude!
Obrys/Kmen, 45/2000
Dobromil Krutihlav - Konec?
Pátý ročník "setkání českých a moravských básníků" Bítov 2000 skončil prý fiaskem. Excesy známé již z prvního ročníku (1996), neschopnost překlenout rozpory, rozdírající - zvláště vinou mstivého antikomunismu (podstatou identického s rasismem) a zvláště pýchy domnělých vítězů - českou literaturu, neschopnost vnést povědomí o jakýchsi minimálních zásadách tolerance a uplést tak "suknici nesešívanou", to byly patrně hlavní důvody krachu ročníku "posledního". Po prvním však nemohli pořadatelé čekat, že by někdo z levice přijal pozvání na tak pochybný podnik. Nikdo z potenciálních obětí represí nemohl mít zájem nechat se vlákat do nastražené pasti, nechat se urážet nebo zmlátit zdivočelou intelektuální chátrou. Přesto mne "krach" překvapil - vždyť spolu měli diskutovat lidé společně žitého světa, které polistopadová nomenklatura neodstavila, neudělala z nich zločince a neznemožnila jim společenskou realizaci. Že pak není o čem diskutovat? Že není s kým? Vždyť oni si většinou vystačí sami pletením jediného gigantického sukna-monologu, rozstříhaného do kratších monologů, ty ještě do kratších, kterým se potom říká "repliky" a jejich háčkům "diskuse". Divili byste se, jak to krásně funguje...
S komentářem přišel i Salon (5. 10., s. 4), a to glosou editora listu Zdenko Pavelky a dovětkem spoluorganizátora setkání Martina Pluháčka, nazvaným A je po Bítově! Po osobních zkušenostech těm hochům s andělskýma očima nevěřím ani slovo. Není vyloučeno, že po takto vedené a hlavně levné reklamní kampani uskuteční se za rok nějaký nový "Bítov" - se starým nebo novým názvem. Jeví se to docela pravděpodobné, ale dejme tomu, že nelžou, že Martin Pluháček (známý též pod literárním jménem Reiner) nemíní dále platit "vystříkané hasicí přístroje a nezaplacené účtenky", že i "Jiří Kuběna dospěl náhle, koncem léta, k názoru, že už mu Bítov nic nedává a že ho tudíž nezajímá", že byl bítovský sál opravdu poloprázdný, že v něm navíc neseděly "větší ryby", že hysterické výkřiky alespoň tentokráte ponižovaly pozvané, stejně jako rozkaz "hradního pána", aby opustili "do tří minut" hrad. To je možné. Podle Z. Pavelky dokonce I. Jirous "urazil víno a lidi", kteří jeho blíže nespecifikovanému, ale známému "gestu nerozuměli". Pokud tomu dobře rozumím, asi se ožral a exhiboval, jak jej Pánbůh (?) stvořil. Jen nemohu rozumět Pavelkově větičce, že "tentokrát však neznemožnil Karla Sýse (jako na prvním Bítově)". Pokud vás někdo s obnaženým pozadím (Cha!) a popředím (Cha Cha!) veřejně uráží, ohrožuje vás a spílá za to, že existujete, znamená to, že znemožnil ne vás, ale sám sebe, kdyby ovšem měl nějaké "Já".
V Pavelkově pojetí byl Bítov 2000 naopak velmi podnětný, když "proběhl v příjemném rozpoložení z jiskřivých přednášek", a zvláště M. Putna se v sobotu prý představil "mimořádným sukusem", který "by byl ozdobou vrcholné literárněvědné konference". Neslyšel jsem ten "sukus"; byl-li opravdu kritický ke katolické literatuře, nebyl-li jinak tendenční, třeba byl opravdu podnětný. Ale není dost té servilní chvály? "Bítovům se podařilo po šedesáti letech znovuustavit českou a moravskou básnickou obec jako společenství básníků schopných... vzájemné (básnické) empatie (jistěže ne bez výjimek)". Vydávat segregační setkání a segregační stav literatury, děsivě nenormální stav za jakési "znovuustavení" básnické obce už vyžaduje žaludek vpravdě kachní. Lze pochopit, proč Salon a Bítov tak vytrvale ignorují nejcennější a nejperspektivnější proud české poezie 90. let, která nemá se "sešívárnou" nic společného: Teze o "výjimkách" by se ukázala jako obyčejný bluf.
Nic neskončilo. Dlouhý rezavý vlak restaurace rachotí českými dějinami a generuje záplavu smradlavého dýmu, špíny a rámusu, až se chce dávit.
