Další aktivity / Bítov / Bítov 2000 / Přednášky /
Jan Nejedlý - Získali jsme žebřík aneb Sanatorium české poezie
Antoninu Artaudovi a Luďku SobotoviVážení přátelé,
dovolte mi, abych se ve svém příspěvku zamyslel nad stavem současné české poezie, jak ji vidím já, prostý člověk, člen Okrašlovacího spolku v Praze 9-Klánovicích, a zároveň abych - v případě, že ji shledám lehkou - skromně nastínil možnosti nápravy a regenerace. Ještě než přejdu k tematu samotnému, dovolte mi připomenout jedno podobenství, které jsem nedávno objevil ve starším čísle časopisu Chvilka pro tebe a jež se obrazně vztahuje k situaci tuzemského básnictví. Šlo vlastně o komentovanou kresbu jistého francouzského malíře. Představte si tedy: noc, pouze měsícem nasvícený dům, okno v patře domu dokořán otevřené, k němu, k oknu, přistaven žebřík, dole roští ještě se chvějící útěkem či únosem. Na prahu domu - v levém rohu kresby - si záhy všimneme dvojice manželů (a zároveň rodičů) v pyžamech, kteří hledí směrem k oknu s přistaveným žebříkem. Po chvíli pronese muž v pyžamu významnou větu: "Ztratili jsme DCERU, ale získali jsme ŽEBŘÍK." A ono to, vážení přátelé, s českou poezií vypadá podobně. Získala toho sice v posledním desetiletí poměrně hodně (od Bítova až po Moravské Budějovice), ale ztratila - zdá se - čtenáře a jiskru.
Ovšem zde ono literární a výtvarné podobenství ještě nekončí. Ti manželé v pyžamech z kresby francouzského karikaturisty se poté vrátí do společné ložnice a ještě chvíli si při svitu lampičky čtou (možná právě ve VAŠICH básnických sbírkách, přátelé). Nakreslená paní se však po chvíli už cítí unavena, a ptá se proto manžela: "Můžu zhasnout?" A manžel jí - opět velice nelítostně, leč prorocky - odpovídá: "TY zhasnout můžeš, ale LAMPU nech rozsvícenou." A takové je to, vážení přátelé, u nás s literární kritikou a jejím macešským vztahem k poezii a básníkům. Hýčkaje si několik svých oblíbených, ze zkumavky vypiplaných embryí, přehlíží často literární kritika pravou poezii, jež se má k té nepravé jako Hospodin k panu Tau. Ono ne nadarmo se mezi lidmi říká: "Víš, proč psi zahrabávají své exkrementy?" No aby je nenašla česká literární kritika, ta se taky stará o každé - s prominutím - lejno, místo aby se hnala jen po vrcholech jako zadní kolo po předním. Vážení přátelé,
tolik tedy na úvod a promiňte mi drobné rozčilení, jímž jsem se nechal unést. Myslím, že nebude od věci, když na chvíli použiji myšlení exaktní ve snaze zmapovat a od základu ukotvit předmět naší úvahy.
Co je to tedy literatura a jaké místo v jejím rámci zaujímá poezie? Na první otázku nám nejlépe odpoví fyzikální zákon komplementarity. Ještě jednou tedy názorný příklad: pokud si zvolíme určitý bod v prostoru a pozorujeme, v jakém vztahu je k němu dejme tomu letící šíp, záhy zjistíme, že jakékoliv pohybující se těleso prochází určitým bodem v dvojím smyslu - zároveň v něm spočívá a zároveň jej opouští. Pochopitelně z hlediska přítomnosti, z hlediska oka-mžiku. A teď: dosadíme-li za onen bod v prostoru lidské vědomí a za letící šíp proud času, dojdeme k velmi těsné souvislosti. Čas protékající každým z nás neodvolatelně mizí v hlubinách minulosti, ale zároveň - díky paměti - v nás spočívá. A právě touha zastavit alespoň na moment onen nekonečný vodopád času, onen - skácelovsky řečeno - fofr, tkví v kořenech fenoménu jménem krásná literatura.
Snad mi dáte za pravdu, že podstatou literatury je příběh, chápeme-li jej neortodoxně. Pokud mluvíme o próze či dramatu, máme na mysli příběh lidí či řekněme živých bytostí. V případě poezie nastávají jisté komplikace, osobně se však domnívám, že jde jen o otázku optiky. I poezie se opírá o příběh, o příběh mezi slovy. Vezmeme-li vážně básníka Reného Daumala, který napsal, že lidská řeč je DÍRA V TICHU, otevírá se před námi příběh jako napětí, které slovo vyvolává ve vztahu k druhému slovu, jako naplněné či zklamané očekávání. "Mravenec / vleče motýlí křídlo. / Ale! / Vždyť je to plachetnice." - Toto čtyřverší japonského básníka Kacua Kitasona nám kromě výše řečeného dokládá i další významný rys literární tvorby, který bychom mohli pracovně nazvat jako: destrukce všedního vnímání světa.
A zde už se blížíme k centru naší úvahy. Všednost vyvrácená z kořenů rodí zázraky - ale i nové banality. Jedinečnost poezie tkví v tom, že básníci pronášejí poněkud jiné věty, než jaké jsme zvyklí každodenně kolem sebe slýchat. Nebezpečí neporozumění je zde tedy skryto, stejně jako smrt se skrývá v růži nebo vrah v poli.
Oč srozumitelněji znějí věty typu: "Vyndej si ten límec!" nebo "Sedíš mi na křupkách!", které jsem zaslechl v autobuse cestou na toto bítovské setkání, oproti výpovědím jako: "Nikde tího řas a víček váho přesná" nebo "Eta, Eta, žlutí ptáci". My zde v auditoriu víme, že nejde o samoúčelnost, že se v lidském životě objevují určité situace a pocity X, při jejichž dekódování věty typu: "Sedíš mi na křupkách!" selhávají. A tudíž poezie se nutně musí pokoušet vyjádřit to, co se nachází v jazyce "za křupkami".
Jenže právě zde se mezi básníkem a čtenářem začínají rozevírat nůžky nepochopení. Nehledě k tomu, že básník často na pocity X kašle a prostě si jen touží před čtenáři "vypindit hoňoura", jak žertovně říká profesor Ermundy, odborník přes kunsthistorii. Drazí přátelé, věřte, že jsem českou poezii prozkoumal velmi důkladně a neomezil se jen na letmé průhledy a imprese, ale často jsem zabředl i do hloubky. A - neříká se mi to lehce - přistihl jsem naši poezii v dosti otřesném stavu. Víte, zde si kdekdo myslí, že když napíše místo rampouch střechýl, místo budíček vzkříšení, když zrýmuje srnu a obrnu, že už je básník. Jenže - jak se říká - ruka neudělá kluka, takže v konečném výsledku se současná básnická produkce jeví jako malátná a mdlá, nemající drajf a šťávu, prostě nemající - halasovsky řečeno - ten vodprd. Ono je to logické: když nejsou slyšet bubny, patrně nikdo nebubnuje (1).
Velmi dobře je tento úpadkový trend patrný při styku nejen českého básnictví, ale umělé literatury jako takové s tvorbou lidovou. Zaměřme se v několika kvazikožmínovských zmenšeninách kupříkladu na věčný svár patetického s lakonickým v textové struktuře. Nuže: jestliže na POPIS MÍSTA DĚJE potřebovali francouzští romanopisci desítky stran, lidovému songu o Babinském stačí na totéž sedm slov: "Na kopečku / v Africe / stojí stará věznice." Excelentní zkratka. Na UVEDENÍ DO DĚJE vyplýtvali ruští realističtí prozaikové první díly svých románů, našemu Chuligánovi vystačí na CELOU zápletku jedna sloka: "Seděla u vody / jedla jahody / já ji nakop do zadnice / spadla do vody." A na co básník Jindřich Hořejší vyplácal celou báseň (jmenovala se Úraz na silnici), tak to zvládl folklorní živel dvěma verši: "Na přechodu pro chodce / Tatra drtí důchodce..."
Ostatně celá galantní a kurtoazní poezie se vejde do lidového nápěvu: "Červen, srpen, září / všechno se to páří." A naopak kolik moudrosti, poezie a transcendence je koncentrováno v prologu zlidovělé písně: "Chaloupka nízká, / hrom do ní tříská, / v ní zbožný lid / pokoj a klid."
Upřímně řečeno, ona ani světová UMĚLÁ poezie na tom není nejlépe. Kabinetní ukázka: báseň Jeana Arthura Rimbauda Spáč v úvalu. Leckdo ji bude znát. A teď si ji porovnejme se známou lidovou básní Tam ve stínu cypřiše. Výchozí scenérie je stejná: na zemi leží voják a autoři nechávají čtenáře v domnění, že spí. Ovšem hned po této ouvertuře se nám obě pojetí větví - zatímco umělý básník graduje své strofy sentimentální pointou (voják nespí, ale je mrtvý, prostřelený), tak lidový anonymus řízně pročísne hladinu textu: "Tam ve stínu cypřiše / leží voják na břiše" (to je zhruba stejné jako u Rimbauda) - a teď: "Ono by to nebylo nic zlého / jen kdyby to břicho bylo jeho!" Prostě: virtuózní parádička. A to ještě necháváme stranou brilantní plebejské opusy: "Pětadvacet na prdel, aby voják nesmrděl", "Tydle prsa vojenský, to je něco pro ženský" apod.
Pro nedostatek času pomíjíme též fakt, jak mistrovsky pracuje lidový umělec s hmotou slova, s tvarem textu a konec konců třeba i se světelnými efekty, k čemuž bychom mohli hledat paralely zvláště ve výtvarném umění - napadá mě třeba Neprakta v knize Kocour Vavřinec - detektiv sportovec. Pokud to ovšem nebyl Kerles? Teď nevím.
Jedno je však jisté, pod tíhou těchto argumentů pomalounku polehounku splaskává celý ten švindl jménem umělá poezie. Ale vraťme se, vážení kolegové, konkrétně do prostoru české poezie těchto dní. Zastavme se - jen tak z plezíru - před skutečností z nejbanálnějších, tj. před názvy básní a básnických sbírek. Posuďte sami: Kuním štětcem, Rána střeleb, Jám, Nesmích, Ohrožen skřivanem, Podoben větru. To je jedním slovem: strašné. Nechápu, proč básníci nemohou pojmenovat svou knihu obyčejně, vždyť i tak je většinou uvnitř plno výstřelků. Já osobně - mohu-li se básníkům míchat do řemesla - osobně kdybych vydával sbírku veršů, tak ji nazvu nějak lidsky, normálně: třeba Pantofle nebo Nehet nebo Kinedryl - abych vzbudil ve čtenářích důvěru. A pokud už mermomocí usiluji o výstřednosti, tak třeba: Nehet v kinedrylu nebo Kinedryl v pantoflích - to už je jedno. Zkusme si schválně udělat malý test, který jsem vyvinul již před časem a jenž spočívá v přenesení infantilní dětské hry Na filmy právě na tituly poetických svazků. Princip je snadný: vypíšete si názvy básnických sbírek (včetně svých) a potom musíte říci: Mám za svým spodním prádlem... - načež následuje titul oné sbírky. Pakliže projde tímto negližé-křestem, těmito ordáliemi, je to název dobrý. Pakliže ne... Nebudu vás napínat, neprošel žádný. Zde jen namátkou:
Mám za trenkama... Vzpomínky na prázdniny
Mám za trenkama... Tatínkovy ruce
Mám za trenkama... Tanec bludných kořenů
Mám za trenkama... Kašel mé milenky
Mám za trenclema... Autobiografii vlka
Mám za trenkama... Malé radosti
Mám za trenkama... Sebedudy
A pohlaví opačné:
Mám za spoďárama... Úplně úzké úly
Mám za spoďárama... Svatební dar
Mám za spoďárama... Prsty bílého hvězdáře
Mám za spoďárama... Předkus
Mám za spoďárama... Volské oko
Mám za spoďárama... Obrovský zasněžený hřbitov
- a tak dále.
Vážení přátelé, toto je přehlídka marnosti, ubohosti, malosti, unylosti et cetera.
Věřím, že mi dáte - po tom, co jsem vám zde předvedl - za pravdu, že za nynějšího katastrofálního stavu tuzemské poezie si básníci mohou znovuvydobýt úctu čtenářů jen dvěma způsoby. Buďto si řekneme: Kdo nebude respektovat současnou českou poezii, dostane přes držku. Anebo druhá varianta - za niž bych se přimlouval i já - zní: regenerace. Vážení přátelé, drazí abonenti, můj ty Tondo kolenatej,
dovolte mi, abych z tohoto místa přednesl několik návrhů na revitalizaci poezie, aby se tato probudila z letargie, chytila tak zvaně druhý dech a něčím pěkným nás zase ochytřila. Na prvním místě - jak již z výše řečeného vyplývá - je třeba obrátit se k Původní Lidové Tradici čili ke starému dobrému PéeMTéčku a plnými doušky se napít z jeho zřídel.
Coby inspirativní ochutnávku uvedu několik rčení a pořekadel z pokladnice lidové kultury, od nichž bychom se mohli na poli poezie odpíchnout. Cituji:
Tady je to, varieto
Dále: Tváře jako slabikáře
Nebo: Hasič leží, plat mu běží
Já mám doma pejska, prdel se mu blejská
Krásné město Rokycany, tam jsou holky připochcaný
Popřípadě tento gradační bonbónek:
Furt ji chválil, furt ji chválil - až jí ho tam vpálil
Coby Modrého Mauritia jsem si nechal na konec dvě mistrná haiku z oblasti Nových Butovic:
Haiku č. 1: Amerika Afrika / Franta pochcal Pepika
Haiku č. 2: Ratatatata / prdel chlupatá
Někdo si možná bude myslet, že toto jsou Výplody Úplného Blbečka (tzv. VéÚBéčko), ale není tomu tak. Zkusme nyní schválně analyzovat jednu lidovou veršovou jednotku - tak jak ji čtenář či posluchač skutečně vnímá, tj. postupně, a nahlédnout tak pod pokličku folklorního tvůrce.
Tedy první slovo oné nám zatím neznámé básně zní: VYLETĚLY
(verbum zvukomalebné, sugerující vertikální pohyb vzhůru, naznačující dokonce jakousi kolektivní transcendenci, ale zároveň nás první slovo nechává v napětí - nevíme přesně co, kam a proč vyletělo).
Další slovo našeho korpusu: DVEŘE
(tak vidíte, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde zemí spjati - jak psal Jan Neruda v posledním tažení. I když na druhou stranu: ony létající dveře slibují také pěkný surrealismus.)
Třetí slovní množina: Z PANTŮ - VYLETĚLY DVEŘE Z PANTŮ
(opět jsme tedy vedle jak ta jedle: ani spiritualismus, ani surrealismus, nýbrž pozoruhodný napnelismus - celé předchozí trojverší tu totiž jen napínavě připravovalo scénu pro následující sloveso:
- VEŠLA
(Ano, přátelé, vešla. A kdo vešel? Snad nějaká tajemná ženská bytost? Opět nikoli. Pátým článkem tohoto Rolls-Roycu mezi básněmi se stalo slůvko: PARTA
(Parta s Pé na začátku.)
Čili: VYLETĚLY DVEŘE Z PANTŮ, VEŠLA PARTA - to je, přátelé, troufám si tvrdit - Dante kondenzovaný v pěti slovech, toť miniaturizovaná Bhagavadgíta, to je úchvatné pseudo-slaninovské torso, k němuž snad už ani netřeba dodávat finální rým, nicméně učiňme celistvosti zadost. Nuže:
VYLETĚLY DVEŘE Z PANTŮ, VEŠLA PARTA BUZERANTŮ.
Vážení přátelé,
cítíte tu sílu? Jste si vědomi, že hmatáte na obnažený, pulsující kořen zubu poezie? Buďme však spravedliví: nejen lidové průpovídky mohou posloužit rekvalifikačnímu kursu české poezie. Máme tu dále i nápisy na zdech, na toaletách, na maturitních šerpách, máme zde jídelní lístky, knihy hřebenových túr, knihy opiátů, librum klevetarum a další klenoty. A někdy ani není třeba lézt po hřebenech, stačí zajít si na Matějskou pouť a zaposlouchat se do poezie vyvolavačů hali-gali atrakcí: "Už to jede, už se to roztáčí: Jedeme do Berouna, pro velkýho melouna. Jedeme do Hamburku, pro velikou okurku!" A tak dále. A tak dále. Tolik tedy k možnostem regenerace poezie lidovou tvořivostí. Další návrhy na ozdravění naší básnické fronty mi nepřipadají zas až tak produktivní. Zde mám na mysli například tzv. metodu zpocenýho Švandrlíka, jejímž účelem je básníky vlastně fyzicky vystrašit a tím je - takovou strašidelnou postupkou od ty-ty-ty, přes ra-ta-ta až po mulisy-mulisy - donutit ke změně poetiky a metaforiky. Za příliš vhodné nepovažuji ani operace, kdy se někteří chirurgové pokoušejí předělat třeba Trojaka na Hrbáče, Hrbáče na Motýla, Hrušku na Slívu, popř. Řezníčka na Zahradníčka.
Vážení přátelé,
každá žízeň má své řešení - ovšem játra dorůstají jen Prométheovi, jak víme z antické mytologie, která nám zároveň moudře říká na adresu krásného písemnictví, že z týchž písmen se skládá jak tragedie, tak i komedie, jak dílo s velkým Dé, tak i škvár s malým eš (2). A proto bych si na závěr dovolil poprosit bítovskou madonu: "Paní, dej nám slabý zrak, / pro všechen bezvýznamný brak / a oči jako střely, / by pravou pravdu zřely. (3)"
A vás, vážení přátelé, žádám, abyste si vzali - než se rozejdete do svých ubikací - moje slova alespoň trochu k srdci. Děkuji.
Poznámky:
(1) Korejské přísloví.
(2) Parafráze anonymního výroku z výboru antického mudrosloví Na veselé struně, Praha 2000.
(3) Parafráze modlitby S. Kierkegaarda, uvozující jeho spis Nemoc k smrti, Praha 1993.
