Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /

Tomáš Mazáč - Marginalie k interpretaci čili k výkladu a vyložení básnické skladby na stůl

Nechť žije výklad básně, roz-bor(cení) básně (tři vykřičníky). Ne, nechme ji na pokoji, jakož i básníka. Má maminka někdy koncem čtyřicátých let rozebírala jednu Seifertovu báseň u maturity. Jako stavebnici "Merkur", šroubeček po šroubečku. Byla o pruhovaných peřinách. Tudíž o vězeňských peřinách.

Básník konečně objevil řeznictví s modrou lampou, kde mají krvavé maso, aniž by na něj sedaly nemoci nesoucí mouchy. Zapomněl, že je dávno leden.
Básník má jedinou obranu vůči skutečnému světu: ničím skutečným neopodstatněné přeceňování vlastního díla. Já jsem Básník (vylož si jako vlastní jméno!!!), kdo je víc. Básník je vskutku vzácný a všední společností hledaný tvor - nikdo totiž neslučuje tolik naivity s tak velkým množstvím sobectví.
Básník se pečlivě učeše, pěkně pramen vlasů ku prameni, a jde si lehnout do postele. Básník konečně objevil řeznictví s modlou - lampou, kde mají všechny filosofie vakuově balené a ke kultivovanému vložení do díla již předem připravené.

Básník si užívá dobrodiní zakázané lásky. Básník rád smilní a cizoloží. Toto si interpretuje svým dílem a obráceně, je-li nábožensky založen, vrazí do toho kopu vajec s bílkem biblických citátů, nazlátlou mši a LáskuBožíovšemže. Stejná vždy epizoda. Milenka paskvilní a nepevno, napevno propadlá, proradná, prolhaná, provdaná. Manžel se věc doví včas, ale chvíli čeká, vychutnávaje si básníkovu situaci. Obzvláštní radost mu učiní, když básník ví, že ví a že čeká. Za to by dal nevímco. Pak se, přiměřeně básníkově objektivně zjistitelné literární velikosti, rozhořčí. Pozor! On se nenaštve a nevezme potěh do ruky, jenom se rozhořčí a touží celou poslední leč s básníkem dopodrobna probrati z níže uvedených hledisek:
za á: věcného - příklad: chodila před Vámi (básníkovi se přece s velkým počátečním písmenem vé vyká!!!) nahá (otazník a několik vykřičníků);
za bé: estetického - příklad: proč se Vám moje žena tak líbí (pouze otazník a za ním tma); za cé: a konečně ryze uměleckého - příklad: k jakým básním Vás moje žena inspirovala (otazník před pomlkou). Pomlka. Rozeberte mi je (vykřičník jako hrom).
Nezbývá než napsati zcela jinou báseň, než jak to ve skutečnosti bylo.
Básník používá kominických štětek alkoholu a pod-obných ohavných drog. K vymetení sama sebe. Od hlavy po patu až k nártu. Není nad hospodu.
O jiný náhradní byt, byť o ten prvý přišel rozvodem, básník nežádá. K večeru se už nic neudělá. Komická harmonika kvílí. Rána ran. Včely štěkají a venku vyjí chrousti na měsíc, co nikdy nezapadá. Na Západě jsou už na to léky, víte, pani... Sníží hladinu, omezí agresivitu z toho chlastu. Básník už nechce bít ani blít. Chce se raději vyléčit. Básník, dočista zlomen cituplnou léčbou, připevňuje špendlíčky polystyrénová písmenka na nástěnku v léčebně. Za ruce a za nohy. Je to jak ustavičné křižování už ne jeho slov. Básník je chud. Tak. Slyšíte dobře, nikoliv "chudý", leč chud, chud s apostrofem. Jenže apostrof se mně na počítači dělá špatně, a stejně nejde vyslovit, jako naopak jde vyslovit třebas čárka i háček. I to ypsilon s prosebně nataženou paží čárky je mu upřeno. Vzbuzuje příliš soucitu. Je příliš občanské, soustředěné, ukončené. Básník o soucit nestojí, jde mu o peníze. Máte-li mě rád, pošlete mi deset korun, tak nějak to píše Jakub Deml ve svém Zapomenutém světle, za-po-me-nu-té-m světle. Ovšem máte-li mě rád, ráda, rádo, rádi. Básník vstupuje v politické dění. Zázračně rozumově poučen ví, jak na to. Není totalitního režimu, ať již levého či pravého, jejž by básník neadoroval, poté co jej pracně pomáhal nastolovat. Pak je buďto zastřelen, anebo se kaje. Provádí sebekritiku, při barokových oltářích zdobených pravým zlatem lká své omyly. Fouká na citečky, jeden revolucionář je mu bližší než tisíce lidí zmasakrovaných revolucionářovými gardami. Nebožátka, nekřtěňátka, kdo vás ochrání?
Dovážka jakožto Poslání: Básník a věčnost. "Ave Satan!" Básník je Nadčlověk. Až na peněženku, ženské a nemocniční postel. Klid, nic vážného. Taková docela malá, příruční, prakticky kapesní smrt. A on už šílí. Strachy po-dělán, střílí slovy vedle z vyděšení. Závěrečné arcidílo "prizmatem tragického údělu umělcova zřené" se nekoná. Spíš prosby o milost ze strachu a z "nejistoty o životě posmrtném", u Pána Boha už byl, ale popravdě psáno, zeptal by se i Ďábla, kdyby znal adresu. Tak mu najednou záleží na životě, který teprve nyní zdvihá ze země. Celý pomačkaný.
Básník konečně objevil řeznictví s moudrou lampou, kde mají... a dál už to znáte, dál už velice sami odkrajujete z ležatých písmen míjejících, míjených, pomíjených a promíjených vteřin smrtelnost. Italicu smrtelnosti.
Závěrečné poučení:
Bod první:
Štěstí pro básníka, pokud vůbec, je jenom za nohy a za ruce. A kdo je, jářku, dá?, aby pak na nic nechytal a nikam nedokráčel? (Otazník číslo jedna, ten hned za slovem "dá", rovná se: peripetie následující strofy zadané básně prostá srozumitelného, logického výkladu.) Bod druhý:
Básníkova chudoba je veliké šedivé nenáviděné náměstí dláž-děné krátkými milovanými blond vlasy. (Slovo "dlážděné" je zúmyslně rozděleno a závorka č. dvě umístěna, patrně dle autorova původního záměru, až do dalšího verše zadané básně, kde jsme ji nicméně také nenalezli.)
Bod třetí:
Báseň je interpretována básníkovým životem a naopak.
Jeho nepravidelným, nenapravitelným, napravujícím křížem,
nepravidelným, nenapravitelným, napravujícím křížem, na
který nadává a plive, kudy s ním chodí, na ramenou, na krku,
na ušním boltci. Neboť jinak to nejde. Jinak by žít nemohl.

(Poslední strofa zadané básně záměrně členěna tak, aby jednotlivé verše vytvářely stupně, s největší pravděpodobností stupně nějakého blíže nespecifikovaného schodiště, příp. žebříku, v úvahu připadá například žebřík Jákobův, srov. Písmo svaté, Starý zákon, a, koneckonců, i vlastní křížová cesta.) Pozn. závěrem: Zdvojení adjektiv, vztahujících se ke kříži, užito záměrně?!

Varianta Závěrečného poučení:
(zpívá se na známou notu...)

Z pradědečků žádný dnes
nepoznal by naši ves.
Družstevníci: mladí, staří
společně tu hospodaří.

Krávy mají po dřině
dobře je jim v kravíně...

a ještě:

Rodiče moji neměli kde bydlet
boháči měli paláce...

a do třetice:

Nebyl anděl, ani Ďábel, ani hrdina
byl ještě mladý
už znal Lenina...

Pak ještě chvíli žil
v návalu hypertenze
Pak ještě chvíli žil
a nedočkal se penze

Tak, a je to z krku. Dovysloveno.
Dámy a pánové, toto, slyšíte dobře, toto jsou básně, jež mi nedobrovolně utkvěly v paměti, ano, pamatujete se spolu se mnou dobře, ještě ze školních let. Tyto Vám, ctěné pé té publikum, přeříkám i o půlnoci na hřbitově. Ani kousek z Máje, ani kousek z Baudelairovy Mršiny (Mrchy). Přistupme k rozboru.
Pé Es: Uf! A je to za mnou. Konečně, jak si aspoň myslím, skandální text, v mém dosavadním literárním snažení učesaném na pěšinku vedoucí do literárních pekel, ojedinělý.
A pro ty, už nyní (příp. průběžně, demonstrativním odchodem ze sálu) žehrající na jeho slabou úroveň, budiž útěšným, že netrval dlouho. Děkuji!

Pozn. red.: Přednáška měla zaznít na Bítově `99, avšak pro neúčast autora byla vypuštěna z programu.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz