Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /
Lydie Romanská - Malé přičinění k tématu Interpretace básnické skladby, výklad poezie
Cítím, že naše básně ve své celistvosti a hotovosti mají svůj život - od vzniku, jehož jsme zprostředkovateli a před nímž se počítá jejich život prenatální - až po zánik, o kterém mnoho nevíme, před nímž zavíráme oči a doufáme, jako u sebe samých, že není.Marina Cvetajevová to vystihla zcela pregnantně, já jsem v jedné rané básni užila dvojverší a báseň nevzniká / jenom se na ni pod světlem rozpomínám.
Zajímavé na tomto rozpomínání je, a tu mluvím jen za sebe, že trvá tak dlouho, až je báseň na papír přenesena celá, beze zbytku, neumělostí a chyb. Není konce, dokud není objevená v takovém tvaru, do jakého byla ve své původnosti ustrojena. Skutečný básník pociťuje poctivost v přístupu ke své poezii naléhavě a jejího imperativu neoslyší. Nedává světu nedonošence, jeho báseň bude žít dlouhým a samostatným životem, možná i osamoceným, pokud se tvůrce se svou dobou míjí. A možná bude žít toto dílo pravdivě nevyloženo, zůstane tajemstvím, básník je nevydá, byť má ten pravý klíč, neboť nevydává dvakrát...
Chtěla bych říci, že se mi autor jeví jako první interpret imaginární, ideální, před ním a nezávisle na něm existující literární skutečnosti. Co s interpretem druhým, s vykladačem, hledačem významů v kartách, v čarách dlaní, v sedlině kávy, co s novým literárním artefaktem? Ten může být lepší než báseň sama, skvělou formou, skvostným výrazem ozřejmuje úžasné preparátorské schopnosti interpreta; žije samostatně, zmnožuje nepředstavitelné možnosti slova a může být prospěšný i autoru samotnému, pokud si odemkne do útrob básně a neporuší jemné krápníkové předivo její jeskynní povahy. Básník, interpret života, specifický a jedinečný, výmluvný tlumočník básnické skladby, již prožívá, je nezastupitelný a neoželitelný, objevuje nové světy, jaké nelze jinde nalézt. Chcete prožít moře lépe, než jste dokázali v jeho blízkosti? Kdo víc by nás mohl ohromit než Saint-John Perse? Kdo vzbudí větší euforii z prožívání moře a jeho přilehlých teras než Robin Jeffers, vnímající nejen příliv, skály a slunce, ale též v symbióze žijící koňaře, pastýřky a vědmy?
I mně je moře nejpřitažlivější přírodou, prožila jsem v jeho blízkosti trochu času, vydalo by to snad na rok života: ve verších chci být vůči němu příbuzná, otevřená, nabízím realitu člověka kořícího se a obdivujícího, neztrácejícího sebe. Nabízím detail v sousedství giganta, barvu, souvislosti, vztahy a návaznosti, myšlení ženy v souladu s drtící logikou mužského principu. Dovolím si citovat svou báseň z cyklu Rozhledna sbírky Nedomykavost času (Arca JiMfa, 1998):
Na Fiese je noc,
zdaleka svítí Terst
a lucerna v domě nočních ptáků.
Kam odložit křídla,
nač zapomenout...
Z moře jdou krabi,
všechno stržené vlnami
a výzva vyhnout se hříchu.
Cikády neslyšíš,
zato hluboká troubení
z nížin a dálek vody,
já tenký zpěv nebeský
slyším i teď...
Najdete jinde takového světoobčana, jenž břízu cítí stejně krásnou v Paříži, v Praze jako v rodném Rusku? Tak reálně a statečně, bez sentimentálního vlastenčení nesla emigraci ve své poezii Marina Cvetajevová, člověk s řečí na kost opravdovou, pokornou v hrdosti ukázněného člověka. Kde chcete prožít hloubku indiánské lásky k přírodě, člověku, dítěti tak, jak to lze s dílem chilské básnířky Mistralové? Jak jiná je polka Ewa Lipská, barevně vnímající sociální vztahy, než Sylvia Plath, vyčerpaná, vášnivá milenka a matka, co bohatých metafor přineslo její zoufalství do pokladnice poezie? Kde jinde hledat autentický fenomen žaluplného hněvu, vzpurné frustrace v předpojatě nepřátelském prostředí než u Ivana Diviše, "neúkojného otroka" zázraku poezie nepřestajně sloužícího? Jak jiný je Czesław Miłosz, širokým srdcem cítící svět v jeho kráse inertní k běženeckému stavu básníkova nitra... Stačí, každý z nás uznává mnoho originálů, pár nezastupitelných způsobů interpretace skladby, jejímiž součástmi jsme. Přesto čtu ráda doslovy či slova na cestu knížky, chovám se jako člověk na literární besedě - detaily ze života autorů, podobné polohy jejich osudů verše přibližují, dělají je lépe osvojitelnými, ohromné postřehy mágů literární vědy je osvětlují z překvapivých úhlů, jsou mi podnětem k zamyšlení, srovnávám se, učím.
Podívám-li se na pojem interpretace v souvislosti s jinými žánry umění, je zřejmé, že interpret je nezbytným článkem ve vývoji hudební skladby, tu nejen uvádí v život, a to chce dělat pokud možno věrně, ale zároveň se zápisem interpretuje sebe, své pojetí dynamiky, agogiky, dává svou míru citu kantiléně; může tak vzniknout s každou reprodukcí dílo relativně jiné, pojetím i dopadem. V tomto srovnání, kdy by dílo bez interpreta neožilo vůbec, se jeví výklady poezie jako nadbytečné.
Kde se však dá hovořit o skutečné interpretaci, kdo se přímo podílí na vzniku básnické skladby podobně jako hudební interpret, je překladatel cizojazyčné poezie. Vytváří ze shluků neznámých slov básnické dílo. Je nezastupitelný jakožto fenomen, je však možné volit. Dobrým interpretem je překladatel, který splňuje známá kritéria, mezi něž patří podle mého osobní zkušenost s tvorbou tak, jak to bylo v případě Kamila Bednáře vzhledem k Robinsonu Jeffersovi, či Jany Štroblové vůči dílu Mariny Cvetajevové. Jazykový problém samotného překladu a správná interpretace zde fúzují. Jak kratičká cesta je pak od překladů k parazitním "překradům", jak to praktikuje Ivan Wernisch! (I když: "Špatný básník napodobuje, dobrý básník krade." Eliot)
Než se dám do psaní veršů, nejčastěji brzy ráno - Czesław Miłosz krásně řekl: ráno časně vstát, napsat pár veršů a jít na jahody - obvykle otevřu básnickou sbírku jiného autora, zalistuji, přečtu pár veršů. Ty mají úlohu zápalnou. Když jsem podruhé četla Paustovského Zlatou růži, objevila jsem v ní termín pro tento úkaz - inspirátor. Paustovskij denně využíval schopnosti inspirátora, začínal jako já, roznětka v těle verše zažehla proces likvidace všednosti a tím otevřela cestu vlastní tvorbě.
Mými nynějšími inspirátory bývají Czesław Miłosz s výborem Mapa času (Odeon, 1990) a Ivan Diviš se sbírkou Obrať koně (Čs. spisovatel, 1987). Zdržím se na okamžik u Ivana Diviše, s nímž jsem se setkala poprvé a naposled v roce 1998 na Bítově.
Není důležité, jak přijímám jeho osobnost, jeho dílo jsem v úplnosti zatím nestačila postihnout. Sbírka Obrať koně je pro mne inspirující, přestože zřejmě nepatří k vrcholům jeho básnické tvorby - je paradoxně proti mému naturelu, smím-li tlumočit, jak ji autor charakterizoval:
...
plachta se bude svinovat přítmím, můj synáček
bude pryč a já, v kamení a v prdeli
budu dokončovat tuto kamenitou řitní knihu...
(báseň z 20. VIII. 1987)
V této "řitní" knize se najdou verše, v nichž září jeden z vrcholů poezie v plném slunci, zazáří protržením oblačnosti, zasáhne propuštěným bleskem, přesvědčí, že cesta je. Je v nich tvrdošíjná suverenita, jež s nelibostí vnímá svá omezení, je v nich svévole vycházející z punkevně hluboké opravdovosti, z osudotvorného pokoření duše toužící po imperátorství. To všechno v malém člověku...
...
Jak z té mátožiny? Jen do iluze,
anebo parníkem sebevraždy po Amazonce,
anebo poesií, která zoufalce, kněze, nečitelný podpis
řeší a oslovuje jedinou možnou mluvou...
(báseň z 20. VI. 1987)
Gradaci a uhrančivému rytmu v této knížce slouží všechno: i neplnovýznamová slova, mluvnické širokosti, opakování - podobně je osmkrát opakováno slovo zlato, zlatý v jedné Chlebnikovově básni - a neunavuje, neotravuje, ozlacuje průvod, dělá ho nádherným (Průvod podzimků v Pjatigorsku).
Sbírka není viditelně členěna - jen biblické podobenství o jezdci čtyřikrát citované ji dělí na pomyslné oddíly. Vzdor zařazení cizojazyčných básní a dopisů z exilu je sbírka naprosto jednolitá.
Často se v ní objeví oslovení jiných osobností včetně oslovení Boha a Krista, básník se cítí jimi opuštěn, přesto jako by mu stále nahlíželi přes rameno a tvořili jeho vnitřní zázemí. Chce namlátit Bohu, neboť naň svaluje odpovědnost za svá neštěstí a za šílenost světa, avšak není to ten "náš" nepravý Bůh, básník říká: Není Boha ve vašem smyslu, natožpak Boha milosrdenství (s. 24). Básník má svérázný přístup ke svědomí, k odpuštění, k lásce a také k vykladačům poezie ...a volové pak říkají lyrika subjektivní... (s. 30). Poesie není záhada... je to tajemství života... jenže nerozluštitelné pro vás (s. 62) - to je vzkaz těm stejným: ti jdou na její kloub předem dohodnutou cestou, je to vzkaz nechat všeho, neboť podle Diviše tajemství bude navždy tajemstvím a báseň, byť oblíbena, nebude srozuměna nikdy (s. 102).
Stavebně jsou básně většinou řetězcem asociací citlivého, vidoucího, odvážného a často také rozezleného básníka (snad ta ohromná odvaha, ta touha likvidovat mosty, srovnávat hory, fascinuje, ta vzpoura proti všemu i poezii samotné; možná i odpor, který tato poezie vzbuzuje, patří k podstatě inspirujících hodnot).
Básník se často vlamuje i do stavby slov, používá problematicky vytvořených složenin, novotvarů typu hubochraň, bezbožecké dnes, samosrdce, soujem. Píše originální, ozvláštňující přívlastky - vyžraná louka, vyžahaný obzor, dům se slunečním mrdem... I u veršů, které jsou verbalistně poznamenány, zjistíme ozvláštnění přinejmenším větnou skladbou, slovosledem, lehkým mluvnickým zamlžením.
Ve sbírce lze nalézt skvostná rozvinutá epiteta i metafory: perlová obloha šlehaná oranžemi (s. 39), nebe plouhané akvarelem (s. 59), onanie pomerančových představ sklennorůžových v souloži s peklem (s. 54), žezlem žehlo vedro (s. 85), oslněn roztopenými topasy... (s. 20) atd. Básník často přehodnocuje slova, používá výrazy hovorové a termíny z nižších i nejnižších jazykových vrstev, přináší germanismy, pracuje s alegorií, formálně s principem apokryfu...
Nechci jít dál předem dohodnutou cestou, ale chci ještě dodat, že je to knížka o ignorantské nepoučitelnosti člověka, o jeho hrubosti a blbosti a tedy zatracení (sebe autor nevyjímá), je o zoufalství vplývajícím do bezmoci - a tedy o smrti slov, o zoufalství jako o špatně skrývané touze po spasení. Ale především je to dílo o poezii samé, ta splývá básníkovi se životem i světem, s ní na tento svět totálně zapomíná: vidí se "kristalinně" čistý, zázračný v sobě samém, neboť se k zázraku zná... (s. 53)
Ne, pane Diviši, nezavíral jste oči rád, jak v básni Cvalem tryskem přibližuje se hodina noční proklamujete, a jakmile jste oči zavřel, mluví se o Vás dál, v paměti člověka jste setrval a setrváte, a poezie, Vaše nešťastná nezkonzumovaná manželka, si opravdu tluče hlavou o zeď a rve si šaty z těla. Špatně jste předvídal: nenechala si to udělat vstoupivším štolbou, nenechá si to udělat už nikým, zůstane jen a jen Vaší, neproklíná Vás a neodešla s novým pomrdným do lesa. Ani Vy jste nikdy pomrdným nebyl, snad milencem vášnivým, žárlivým a určitě stále neukojeným; nezůstávala by s Vámi, kdyby její žízeň neměla stálou naději. Je to vdova a do očí se nám řehtá při slovech o počestnosti, ale nebyla by úplně Vaše, kdyby od Vás neokoukala umění póz...
Možná to stačí, tak v této chvíli interpretuji, bez nároku na úplnost, exhibici znalosti tropů a poetiky vůbec. Nechci se uskutečňovat, nechci ani paběrkovat, sloužit tomu, kdo si sloužit nenechá. Dělám to zasažená, schopná přijmout, vylučující hojení svých frustrací či vlastní neschopnost tvorby. Dělám to přející a obohacená.
Za podobný, a daleko dokonalejší přístup k mé poezii Vám děkuji, pane Rudolfe Matysi, pane Milane Exnere, pane Drahomíre Šajtare, pane Vladimíre Stanzele... jsem z očí a našli jste si mne, takoví...
