Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Doprovodné texty /
Václav Durych - Nad Durychovými Žebráckými písněmi
Kdo chce ochutnat hořkosti Durychových Žebráckých písní, musí se v prvé řadě rozloučit s líbivou představou, že se v prvých letech masarykovské demokracie utápěl náš národ v radosti a v štěstí a že už se naši otcové a dědové dotýkali bran pozemského ráje. Nadšený jásot dobových pěvců však nebylo slyšet ze všech stran, toliko z několika dokořán otevřených oken, a navíc z toho jásotu zaznívaly nepříjemně falešné tóny. Nadšení ze svobody, jíž jsme zcela nepředvídaně a nezaslouženě nabyli 28. října roku 1918, trvalo ve skutečnosti jen velmi krátce. Nestačil se ani setkat týden s týdnem a lid pražský se na svém Staroměstském náměstí odhodlal odčinit popravu 27 rebelů protihabsburských nejvýše osobitým způsobem: nepopravil žádného příslušníka Domu rakouského, tj. nižádného Habsburko-Lotrince, nýbrž pomník osoby, která s tímto rodem měla jen tuze málo společného - sloup Panny Marie.Nad takovou maličkostí už dnes téměř každý mávne rukou; jsou tu přece důležitější starosti, tehdy však v osvobozených zemích Koruny svatováclavské žilo přemnoho křesťanů vyznání římskokatolického, přesněji řečeno tuze mnoho těchto křesťanů žilo v Zemi moravsko-slezské a pak ovšem na Slovensku, které do jisté míry představovalo pojistku nově nabyté svobody. Slovensko se kvůli stržení pražského Mariánského sloupu hodlalo i vzbouřit a bylo by se vzbouřilo, kdyby zprávy z Prahy nebyly úzkostlivě potlačovány. Morava uronila slzu nad novým projevem českého kacířství, třebaže tu již o žádné kacířství nešlo. Nebylo to nic jiného, než vyhlášení "kulturního boje".
Z této promyšlené vlastenecké akce československé (či spíše české) strany národněsociální si Češi údajně mnoho nedělali. Podle tisku z následujícího dne toliko jedna prý žena klečíc zapřísahala organizátory tohoto bohunelibého činu, aby se vzdali svých úmyslů. Nepořídila, ale ani nepřišla o život: byla jen zpolíčkována a odvlečena o kus dál, aby nepřekážela.
Žebrácké písně na tuto smutnou událost nereagují jmenovitě: snad proto, že teprve po dlouhých šesti letech si Durych mohl dovolit uveřejnit ve vlastním časopise Rozmachu tyto verše:
Jde krajinou chudou
mor prašivý;
kam přijde, tam samy se zlomí
duše i květy, keře i stromy,
nad němou kostnicí
uhasnou hvězdy čisté,
vpadnou křídla rozpjatá,
puch smrti dusivý
zhanobí poupata - - -
Tato snad nejvýznamnější báseň Žebráckých písní, později nadepisovaná Jde krajinou chudou -, byla poprvé otištěna v II. ročníku Rozmachu dne 15. října 1924 pod názvem Věřím. Prašivým morem je samozřejmě myšlena záplava bezbožectví, které se nevyhnulo ani zchudlé české zemi. Povel k nástupu všech těch "křídel rozepjatých" dalo právě stržení Mariánského sloupu.
Je až neuvěřitelné, jaký strach zachvátil netoliko věřící občany po tomto hrůzném hexensabbatu. Oněměl i tisk, a to nejen tisk katolický. Psát o popravě Matky Boží bylo nepatřičné.
Mnohem neuvěřitelnější je však mlčení, jemuž se oddali všichni literáti: věřící i nevěřící. O nesmělý, velmi opatrný protest se pokusil jediný Richard Weiner ve svých Třásničkách. A to bylo všecko.
Plačtivým Třetím listopadem se Jaroslav Durych ozval v Lidových listech až po nepochopitelných čtyřech letech: mohl se ozvat mnohem dříve, třebas jen v regionálním, zejména moravském tisku. Nelze tomu dobře rozumět. Jako by ho roztříštěná socha Panny Marie nepřesvědčila, že v ten den u nás nastal Nový Věk, který se dnes perspektivněji nazývá New Age.
Článek Třetí listopad považuji za plačtivý, protože je beznadějný. Národ se zřekl své nejmocnější protektorky a jistě ho za to nemine trest. Trest ovšem přišel za dvacet let. Trvalo to nějakou dobu.
První vydání Žebráckých písní vyšlo v počtu jednoho tisíce výtisků jako již 101. svazek ve Štorch-Marienově Aventinu. To už samo o sobě napovídá, že dr. Štorch-Marien si dobře uvědomoval, že přijímá k vydání dílo dobré.
Nejde zde o jednolitou básnickou sbírku. Lze to poznat na první pohled a jako první na to upozornil mladičký František Götz. Ten napsal, že tu jsou básně "zubaté a bezzubé".
Nejsem ochoten s touto Götzovou představou polemizovat, není to tak jednoduché. Durychova zdánlivá bezzubost už leckoho ošklivě pomýlila. Je však pravdou, že řada básní do této sbírky nepatří, to však s jejich zubatostí či bezzubostí nesouvisí.
Prvními dvěma básněmi Žebráckých písní jsou verše pocházející ještě z dob monarchie. Bosí poutníci byli otištěni v přerovském Obzoru roku 1918 (báseň byla později přejmenována na Kdybych byl chud jako perla na dně moře).
V témže roce byla v Národních listech otištěna Píseň bohatýrů; tato báseň nyní nese název Kam hledíš za pyšnou orlicí.
Tyto dvě básně snad ani k Žebráckým písním nepatří, právě tak jako řada básní dalších, které vznikaly později. Tak například Balada ruská, která bezprostředně reaguje na strašlivý hladomor coby jeden z prvých výdobytků sovětské moci, kdy se zejména na Ukrajině začal šířit kanibalismus. Ten postihl v prvé řadě děti.
Součástí sbírky jsou i básně o přírodě, které právem mohl František Götz považovat za bezzubé.
Na žádný pád nelze zubatost Žebráckých písní ztotožňovat s útočností. Báseň Sebral jsem svých pět švestek, kterou sbírka začíná, je zubatá, ale není útočná:
Sebral jsem svých pět švestek
a šel;
pes ani za mnou neštěk`,
měsíc bděl;
abych se oknem nevrátil,
myslil snad, že jsem neplatil,
co chtěl?
Tato báseň vyjadřuje Durychův stesk nad služebním postihem: nad přeložením z Prahy do Olomouce. Proč se tak stalo?
V červnu 1923 vyšel v tehdy ještě katolických Lidových listech Durychův paličský článek Staroměstský rynk. Autorovi se za něj nedostalo nižádné palmy mučednické, toliko rozběsnění čeští vlastenci, považující se za husity, vymlátili v Durychově bytě v Praze na Žižkově několik okenních tabulek.
Staroměstským rynkem si Durych k smrti pohněval kulantního preláta Šrámka (který svého času byl přítomen stržení Mariánského sloupu, třebaže jen jako divák z jakéhosi soukromého bytu v blízkosti konání této vlastenecké manifestace). Durychův neočekávaný útok ublížil koaličním vztahům a Šrámkovi dalo mnoho práce udržet při životě tehdejší koaliční Pětku. Tuze mnoho se Šrámek rozhněval, ale přímo proti Durychovi vystoupit - to se neodvážil. Jeho voliči byli tehdy skuteční katolíci. Nicméně Durych si Staroměstským rynkem uřízl pod sebou větev, na níž seděl v relativním bezpečí před okolním atheistickým běsněním a mohl dokonce na ně sesílat blesky. Šéf lidovců Durychovi v Lidových listech publikovat nezakázal: to by nebylo demokratické; docela však stačilo, že kapitánu československé armády, živícímu tři dcery, citelně snížil řádkový honorář. Durych si tímto nešťastným článkem sám znemožnil pokračovat ve svých výpadech proti českému, tj. atheistickému realismu, proti Jindřichu Vodákovi, proti Emanuelu Rádlovi, proti koaličnímu, kompromisnímu "politickému katolictví", především pak proti veškerému pokrokářskému výprodeji křesťanských tradičních hodnot.
Vojenským pánům nikterak nezáleželo na poraněných vlasteneckých citech novodobých "husitů". Neustávajících útoků pokrokového tisku se však přece jen trochu báli, a rozhodli se proto výbojného Durycha uklidit na katolickou Moravu. Dobře učinili; stalo se tak jen a jen k jeho dobru. To však Durych poznal až mnohem později.
Jaroslav Durych vzpomíná:
"...církevní farizeové a zákoníci zahájili věroučnou a mravoučnou kampaň proti mně, ale i proti Josefu Florianovi, Léonu Bloyovi a celé řadě básníků francouzských. Začal s tím nějaký brněnský prelát a jiní velebníčkové ba i alumnové a studenti se toho chytali, jako se podsvinčata chytají cecků."
Na toto obviňování reaguje Durych sžíravou ironií, skvostně charakterizující propast mezi tehdejším klérem a laickým umělcem:
Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdo pak tě zval,
kliď se jen za dveře
o číslo dál!
Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!
Z čilého žaludku
sil máme dosti,
bychom ti k zármutku
zlámali kosti,
scíplotu pojídej,
to ještě smíš,
ale jen nezpívej,
nechoď k nám blíž!
Chceš-li být k užitku,
prodávej pasti,
dřív se však, dobytku,
maž všivou mastí;
(Durych zvlášť upozorňuje na poslední čtyřverší této básně: "Mělo to býti, jako když chorál 'slušných' kněží zpíval a dozpěvoval kolem prašivého básníka.")
jenom tě prosíme:
jdi vepře pást!
My sami spasíme
Církev i vlast!
Ve svých Poznámkách o Žebráckých písních, uveřejněných dne 31. května 1927 v 9. čísle V. ročníku Rozmachu, se Durych obšírně rozepisuje o pohnutkách, které ho k této politické poezii dotlačily:
"Msta a závist jsou špatní rádcové: ale pevně a důsledně vyznávám zásadu: hoden je dělník mzdy své. Jako básník jsem dělníkem své vlasti. Vlast - to je něco o dvou tvářích; vlast jest cosi svatého, krásného, neposkvrnitelného; ale vlast může býti také cosi sprostého a jalového; člověk svobodný miluje svou vlast, svou českou vlast; ale nenávidí tu českou vlast, která se mu podvrhuje na místo té vlasti pravé. Tím vzniká rozkol. Můžeme pracovati pro svou krásnou vlast, ale ta podvržená, sprostá vlast se k nám za to chová jako ničemnice. Zpíváme své vlasti a podvržená vlast nám za to plivne do tváře. Poznal jsem to jako básník na své kůži, na své kapse:
Na mne jsi se neusmála,
nedala jsi, jenom brala,
chléb můj psům jsi podávala.
Tak jsem uplatňoval své nároky mravní a ovšem také hmotné. Bylo to jednoduché, průhledné, upřímné a bylo to neslýchaně provokativní. Kdo to jsou ti psi?
Odměnou bylo mi trochu bláta:
dost máš bláta na přikrytí
pro srdce, jež musíš vzíti,
aby tobě rostlo kvítí - - -
Ale bláto není moje,
a ty růže - budou tvoje!
Platí to i dnes a bude to platiti ještě i po mé smrti. Pro českou literaturu existuji jen jako velice nemilá přítěž. Kdyby tak bylo možné moje jméno vyhladit navždy!
Pak je tam ta báseň o těch švábech. Jest to halucinace v horečce před smrtí. Kritika, která mi hází na krk 'mystiku' (jak vzdělaní jsou ti kritikové, když se vyznají i v mystice), udělá si s takovou básní krátký proces: je to mystika.
Šváby jsem tloukl v noci
a štěnice;
lezly jich s velkou mocí
tisíce.
Zimnicí se chvěly stěny,
dala jen svit uděšený
svíce.
Byli tak slepi, syti
a vznešení.
Myslil bych, že každý člověk pochopí, že se tady jedná o lidské šváby, o lidské štěnice. Byla také tato báseň psána pro Rozmach jako politický pamflet v době největší agresivnosti Rozmachu, v době, kdy nám přibývalo nepřátel až radost, v době, kdy abonenti nám vraceli čísla a vztekali se, kdy i moji přátelé mě varovali před krajnostmi. Byla to tedy lidská havěť, politikové všech stran, žurnalisté, publicisté, učenci a exponenti. A tenkráte začínala tato havěť tloustnout a obnažovat to, co nyní jest už většinou úplně obnaženo, tenkráte začínala příšernost jejich býti zřejma. Bylo z toho trochu úzko; nám svítila jen naše svíce, tam však se začínal pravý hodokvas mocných oblud...
Zajímavě komický byl výklad básně Hoří hnůj.
- - Co to nastražila
lidská moc a síla? -
Hoří hnůj!
Kdosi se pokoušel udělati ze mne hodného Frydolína a svedl to na to, že prý tím líčím světovou válku, že to byl ten hořící hnůj. Ale musím tuto obhajobu zdvořile odmítnouti... Pravdou jest, že to byla charakteristika českých poměrů po válce a tím hnojem jsem myslil české pokrokářství, parvenuovství, žvavost, nadutost a bezectnost v politice a v tak zvané kultuře.
Že to všecko nebylo říkáno jen z malomocné zlosti a desperace, tomu by mohly nasvědčovat verše:
Vstanem, bratří, vstanem,
ať kdo stár či mlád,
v loži rozestlaném
hanba umírat! - -
- - Ať zvetšely šaty,
ať ustydl zpěv,
máme ještě hnáty,
máme ještě krev!
Snad to znamenalo ještě něco jiného než cvičení v sestavování slov do veršů podle počtu slabik a rýmu. Bylo k tomu třeba nevyléčitelného optimismu.
A poslední:
Staré tajemství,
jenom zápas nový.
Nechť to každý ví
a nikdo nevysloví!
To jest přece staré heslo italských irredentistů, které k něčemu vybízelo, a zdá se, že také něco znamenalo. Tak je to tedy na tom světě.
Žebrácké písně jsou tedy sbírkou básní rázu politického, ovšem ne v tom smyslu běžném. Od té doby se poměry v té naší československé tak zvané politice všelijak pozměnily a jest v ní nyní všelicos nového a jiného, než co bylo před třemi lety. (Některé básně z Žebráckých písní, snad ty nejvýznamnější, vycházely ve druhém ročníku Rozmachu, tedy roku 1924. - pozn. aut.) Mohou se hledati a nalézti všelijaké souvislosti; snad to nejsou souvislosti, snad šly věci nahodile či slepě za sebou; o tom nechť každý soudí dle svého. Mohu jen říci, že Žebrácké písně vyšly už z jara 1925 a že v nich bylo a jest ledacos z toho, co jiní začali tušiti mnohem později a říkati to budou až kdo ví kdy.
Jak to bylo s tou zubatostí a bezzubostí těch básní, to opravdu nevím. Spíše bych věřil, že byly bezzubé, poněvadž nikdo se neozval, že by byl jimi kousnut; snad je teď česká intelektualita už tak ve psí, že rozumí jen argumentům fysickým. Jeden čtenář opravdu se pohoršoval nad tou básní o švábech, co prý to znamená a kde prý je v tom poesie; byl to bibliofil.
Zvláštní milosti to nedošlo, ale také ani pozornosti nebo pochopení. Nikdo se nad tím nerozčílil. Státní cenu jsem za to ovšem nedostal, jen Kaňkovu cenu Akademie. Většina čtenářů v tom vidí zajímavé, leckde bizarní hračky, snesitelné verše, fantasie, halucinace a mystiku s osobní lyrikou...
Nezáleží mi na dalším osudu této knihy. Ostatně zbývá prý z nákladu 1000 výtisků už jen nepatrný počet, a tak snad přece jen zmizí z prodeje a tím se mi uleví, jako by se zahladily stopy nějakého mého hříchu. Ale jest mi líto české kritiky či spíše českých kritiků. Nemám rád, když někdo zbytečně bloudí a o něčem jednoduchém a prostém podivně fantazíruje, oháněje se mystikou a jinými věcmi. Mystik nejsem, nejsem ani asketik, ba vlastně ani ne dogmatik; mohl bych býti jen chatrným apologetikem a raději jsem toho nechal. Jsem jen básník, a nevědí-li páni, co to jest, ať si laskavě přečtou Maritainovu Odpověď Cocteauovi."
Snad jsem svému otci do jisté míry prokázal medvědí službu, jestliže jsem citoval z jeho vlastních Poznámek o Žebráckých písních. Neslouží totiž básníkovi ke cti, musí-li on sám své čtenáře poučovat o smyslu té či oné básně. Nutno však připomenout, že je značný rozdíl mezi "naivním" čtenářem dvacátých let, který slovům svého básníka věřil jako evangeliu, a "otrlým" čtenářem současným, který umí dešifrovat jinotaje a nelze ho opít rohlíkem. A ještě jedna skutečnost: Jako důstojník z povolání si Durych při vší prvorepublikánské svobodě slova nesměl dovolit adresnost. To už dnes zní jako pohádka, ale skutečně tomu bylo tak. Cenzura Durycha utiskovala po celý život, a jestliže přesto byl schopen nám toho tolik sdělit, pak tím spíše je hoden naší úcty.
