Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /
Milan Suchomel - A co teorie aneb Rozpaky mezi řečí a nevýslovným
Na závěr Bítova`98 se několikrát ozvalo volání po teoreticích. Teoretizující básníci si najednou žádali metatextařů, kteří básnicky nepraktikují. Uplynul rok, znovu začínáme a letošní hlavní téma jako by tomu volání vycházelo vstříc. Můžeme zkusit, jak nám to půjde dohromady. Dá se čekat, že dvojhlas nebude docela souzvučný, byť by i vykladač byl odhodlán vydat se básnickému textu a nezatěžovat nadměrně sebe ani jiné znalostmi z druhé ruky, vědom si toho, že převzaté pravdy by z jeho výkladu trčely jako nepravdy.
Ivan Wernisch nedávno usoudil, že něco se dá ještě tak povědět o básnické technice, "ostatní je téměř nepostižitelné". Ale právě že jedno bez druhého není a jedno bez druhého nejde. Nejde to bez toho, co už nedokážeme, toho nepostižitelného, neviditelného a neslyšitelného. Víme o tom, aspoň to mlčky předpokládáme, když k tomu jinak nemůžeme. Sám básník jde za tím neurčitým a je k němu veden, když dokáže nechat se vést a nepřekážet. Nevyhýbá se ničemu z toho, co je, ale má před sebou prostor, ke kterému "se všechny světy řítí jako ke své nejbližší a nejpravdivější skutečnosti" (Rilke). Má se "uskutečnit co největší možné vědomí naší existence" (Rilke). Uskutečňuje se, žijeme-li s tím, co je, i s tím, co je "pouze" možné nebo dokonce nemožné. V tom je jednota mezi básníkem a čtenářem, textem a jeho interpretem, mezi básníkem a člověkem, mezi básní a jazykem. Protože se skutečnost mění v jinou, mění se i jazyk v jiný. Přeměna se nedaří, nedosažitelné zůstává nedosažitelným, je nepřítomné, a přesto se přítomnost naplňuje. Text je záznamem toho přeměňování, té dvojitosti a překrývání: hřmotu a ticha, noci a dne, života a smrti, nahmátnutelného s tušeným, viditelného s neviditelným, vyslovitelného s nevyslovitelným, bytí a nebytí. Hodnoty konvergují, i když jednota je nedosažitelná. Na tomto rozdílu a kontrastu, které jsou vlastní textu i jeho tvoření, na této mezeře je možno pokoušet se založit interpretaci.Dovolte, abych vám přečetl báseň Ivana Slavíka Večer ze sbírky Stín třtiny.
Otvírám dveře
A temný zástup lesa
Ze všech stran se hrne do světnice
Nad smrky vychází měsíc
Můry
Šelestí okolo srdce
Ševel lip
Mi něco připomíná
Mráz vystřikuje z rosy
A cvrček
Křičí jako z jiného světa
Zřetelně rozeznáváme poměr mezi zkušenostním východiskem a básnickým proměňováním. Přítomnost prvotního empirického zážitku se ohlašuje i podobou verše. Verše se ztotožňují s větami, neupozorňují na svou veršovost. Pokud je věta rozdělena do dvou veršů, pravidelně je v jednom verši podmět, ve druhém část přísudková. Věty-verše nebo věty-dvojverší záznamovým způsobem kladou jedno konstatování za druhým: Otvírám dveře; Nad smrky vychází měsíc; Ševel lip / Mi něco připomíná. Každá z těch vět by mohla existovat, tak jak je, mimo báseň, v docela jiném oznámení. Proměňování se děje výběrem a řazením a oddělováním do veršů. Jiné verše a dvojverší zachovávají sice také shodu s větným členěním, ale porušují shodu s věcným konstatováním. A temný zástup lesa / Ze všech stran se hrne do světnice: přestává platit rozdíl mezi uvnitř a vně, stromy pevně vkořeněné do půdy, do svého místa, a znehybnělé v něm mění svou povahu, opouštějí své určení a na otevřené dveře reagují okamžitým vstupem do místnosti, a to vstupem až nebezpečným - tou okamžitostí, které se nedá zabránit; neodbytností, jsou tady dřív, než s nimi může započít nějaké jednání; hromadností, která je jakoby organizovaná a jakoby živelná; a ovšem svou temností. Metafora prostorového míšení dává vědět, že řád je porušen. Nehybné bylo uvedeno do pohybu, co bylo pevně vymezeno, zakolísalo, hranice povolily.
A můžeme se dohadovat: znepokojení z toho, že dovnitř vnikl prvek, který tam nemá co dělat, je také nejistotou, zdali ten cizorodý živel, kterého bychom se nejraději zbavili a kterého bychom se taky rádi chopili a sblížili se s ním, k nám vlastně nepatří, zda není naší skrytou možností, zda bychom v něm nepoznali naši další podobu. Situace je na vážkách a je na nás, co z ní vzejde, je ponechána našemu rozhodování. Můry / Šelestí okolo srdce: můry a jejich šelestění, to jde dobře k večeru a otevřeným dveřím, k vnější scenérii, zatímco srdce je topos, ustálené pojmenování pro střed emotivního života; i tady nastal pohyb zvenčí dovnitř a s ním znepokojení. Závěrečné trojverší řeší vyvolané napětí v náhlém stupňování a přitom postupně, nejdříve synestetickou metaforou Mráz vystřikuje z rosy, pak posledními dvěma verši, které spojují obě polohy ve společném akordu a potvrzují akt proměny z empirického reálu do skutečnosti, která předtím nebyla: A cvrček / Křičí jako z jiného světa. Můry a cvrček, dvojí drobné živočišstvo, zhlížejí na sebe a střetnou se spolu už proto, že mají po svém samostatném, pro sebe vyhrazeném verši, a do vzájemného sebeprohlížení vtahují pak i svá činění i dvojí místo a co mezi nimi proběhne z jedné polohy do druhé: můry, které šelestí okolo srdce - cvrček, který křičí jako z jiného světa.
Ze dvou sémantických tendencí je první denotativní či mimetická, vede od určitého tematického (znakového) prvku rovnou k pojmenované skutečnosti; druhá je prostředkovanější a mnohoznačnější, opírá se o vnitrotextové a mezitextové vztahy a o znalost různých literárních i neliterárních kódů. Báseň je z té dvojitosti, z toho prostupování a z pohybu od stejného k jinému. Je v ní večer, dveře, smrkový les, měsíc, můry, lípy, rosa a mráz a cvrček. To všechno známe anebo si myslíme, že to známe, ale potom je ještě něco neznámého, přitom však povědomého, co nanejvýš tušíme, ale teprve takové či onaké spojení obojího, více nebo méně zdařilé, dává tomu prvnímu barvu a zvuk, přestože druhé samo zůstává neviditelné a neslyšitelné. Skryté dodává zjevnému hodnotu a význam. Kde není takové skryté krytí, není ani poezie.
Vypadá to skoro jako výklad nějaké symbolistické poetiky, ale poslechněte si ještě jednou básníka, kterého nebudeme za symbolistu považovat: Báseň "vzniká z vnitřní nutnosti, přichází z neznámých hlubin lidské duše - a nepoznané zůstávají i tvořivé a plodivé síly, které ji vynášejí na povrch. Báseň je něco, co se nedá pochopit jen tak, pouhým rozumem. A sám rozum by také nestačil k jejímu vytvoření." To říká tedy Wernisch, ale už třeba také svatý Augustin říkal, že podstata je pouhým rozumem nedosažitelná, že jím nedosáhnu to ústřední, to nejvnitřnější, kdy já sám jsem ve svém středu.
Hned za Večerem následuje ve Slavíkově sbírce Úsvit, který je k Večeru komplementární. Nejenom časovou následností dvou denních fází.
V každodenním tichu života
Na všední římsu
Kteréhosi rána
Krápe noční rosa
Zezadu svírají srdce
Nevýslovné ruce
Hodin které už nejsou
V srdečním svalu
Krev odplavuje škváru
Nějaké zrno se vzpříčilo
Takže je větší než hora
Za hořkým šelestem svítání
Prší čas
Kdy už nebudeme
Je tam znovu každodenní život, kterési ráno, opět rosa a opět šelest, tentokrát šelestí svítání, a úsvit i šelest se tím průnikem zvuku a světelné události vzdalují od smyslů a jejich bezprostřední vnímavosti. A znovu srdce, ten konvenční citů zdroj a schrána. V celých dvou prostředních strofách probíhá vnitřní zápas, který je až fyzický, srdce je svíráno rukama, a to zezadu, takže snad ze zálohy, zákeřně?, ruce však při vší hmotnosti jsou nevýslovné. Také srdce je hmotným svalem, ale je abstrahováno časem, který míjí, což zase je konvence a banalita, ale poezie přebírá běžná slova a představy, které jsou v obecném a obyčejném oběhu, jenomže je přebírá jako matrice pro aktualizaci v nebývalých variantách. Mění jejich povahu, odvádí je jinam, odplavuje škváru. Zápas srdce a nitra sjednocuje to tušené a podstatné od Hodin které už nejsou po čas Kdy už nebudeme. Ve Večeru byla proměna uložena do šestičlenné řady, věta za větou jako by šly za sebou, zařazovaly se pokaždé s jiným faktem, s jiným pozorováním, ale věty byly také ekvivalentní, každá přicházela s něčím novým a každá v sobě přenášela něco z té předchozí, takže totožnost byla novými podměty i predikáty dováděna k sobě, do své různosti a úplnosti, víc a víc se stávala sebou, diferencovanou totožností. Není to řada a výčet, ale průběh, pronikání a přepodstatňování, které - jak už bylo řečeno - se v závěru stupňuje. V Úsvitu čtyřverší na začátku navozuje empirickou situaci, potom jsme skokem a obratem naráz v konfrontaci její všednosti s dějem vnitřního ohrožení a očištění, který se potom ustaluje do ekvivalence dvojího časového určení, uprostřed básně a na jejím konci. Druhé určení je převrácením prvního a je s ním totožné, je to synonymum naruby, dvojí čas: který už není a který dosud není; a s ním je také přítomnost, která se děje mezi, v tady a teď, v zápase mezi hmotně doslovným a nevýslovným.
Ten prostor, který uniká a který nepodmíněně stojí za to, aby byl básní dostižen, se naplno rozvírá v textu Obzory se přemísťují. Proti sobě a pospolu stojí slova nevyřčená na úplném začátku a skutečnost neskutečná v samém středu: skutečnost neskutečná / Která teď stojí vedle mne. Je to skutečnost přítomně nepřítomná, nepřítomně přítomná. Ona je tím nejskutečnějším a slova jsou obviňována, že ji nedokázala uskutečnit, že byla nedbalá a ledabylá, roztržitá, jen letmo prohozená, falešná, vyhýbavá, odbytá, přetvařovala se. Věci tak byly odstrkovány a jazyk ochrnul. Je prázdno a člověk je sám, překáží sám sobě, je povržen do siroby a syrovosti, bez pomoci odnikud. A v té chvíli prázdnoty, kdy v něm není toho místa a velká místa se dělají kolem něho, kdy je tedy prázdno uvnitř i okolo, obzory se přemisťují. Člověk je sám, ale sám se sebou, v své pravé podobě / Stále nahlodávané, v krajním nebezpečí a na pokraji nevyvratitelné lásky, která je výsledkem té cesty ke dnu. Je samým dnem a je i rozuzlením toho dvojího záporu, popřených slov a popřené skutečnosti, a je i očistou, která se zvedla ode dna a ze záporu a prázdna.
Být jinde, být jinak chce čtenářka červené knihovny i čtenář science-fiction. Jsou také onačejší způsoby jak transcendovat povrch a mdlobu zdebytí. Jednou vyměňujeme skutečnost za vzdálenější, exotičtější, pestřejší, dobrodružnější, jindy nezůstává jen při výměně kulis a figur. Ale zároveň, jedním tahem, uspokojujeme také potřebu poznávat sebe ve světě, svou situaci. Poznávat v jiném sebe, sebe v jiném. Chápat, že to, co jsme uznali za svou totožnost, je pouze zlomek a klam, stejně jako je totožný a netotožný náš svět. Všechno je jinak. Zbývá tedy připustit jinakost, umožnit ji, uschopnit se pro ni a aspoň něco z ní vyslovit. Ztotožnit se s textem a postavit ho proti sobě. Jak básník, tak vykladač se s tím, co je, ztotožňuje a také to staví proti sobě. Je ve skutečnosti, je se skutečností jinak, je v něčem, je s něčím, co nečekal, co neznal, tou sémantickou inovací se mění sám. Děje se tak s básníkem i s vykladačem, a pokaždé se mění i jazyk, je i není tou řečí, kterou se mezi sebou dennodenně dorozumíváme. Zvláště při té dalekosáhlejší transcendenci se nápadně odlišuje od běžného jazyka sdělného. Co se děje, děje se i v našem vědomí a nevědomí a děje se i v jazyce. Co z hlediska normálu a normálního jazyka může být deviantní, dostává místo v novém systému. Jednotlivosti se stávají smyslem až v celku a jednotě. Tehdy jsme tam, kde máme být. Jsme vtahováni do sítě vztahů, které jednou mohou být přehledné, jindy chaotické, ale vždycky v sobě chovají něco víc, než kolik sdělují jednotlivá slova. Je tomu jako ve Slavíkově básni. Co překáželo, co ohrožovalo význam, udává teď směr a stává se klíčem ke smyslu. Co bylo překážkou, stává se možností jinak vidět, jinak myslet, jinak hodnotit. Sémantický transfer je také transferem hodnotovým. Srovnejme vazbu mezi nedobrým zacházením se slovem a vyprázdněním subjektu v jeho vnitřních i vnějších vztazích a potom obrácení špatného prázdna v dobré prázdno, když člověk, který už není než sám sebou, nabývá své pravé podoby, a vším jsa opuštěn, stává se schopným lásky. Ale aby ta proměna nabyla platnosti, musí být nalezeno platné slovo. To platné slovo si zasluhuje zvláštní pozornost.
Objevujeme text až tím, že ho také konstruujeme. Také my čtenáři. Náš konstrukt není totožný s textem, natož s autorovou intencí nebo s naším věděním. Nechává se vést. Je místem setkání. Z textu nebo ze skutečnosti přichází otázka a zmůžeme se na jakous takous odpověď. Ta dvojitost - skutečnosti a básně, básně a jejího výkladu - není na škodu, naopak je operativní. Poltí naši představu, takže skutečnost se pořád děje, a tedy zůstává skutečností. Lišíme se od sebe, básníci a vykladači, ale shodujeme se v potřebě uvolňovat se do skutečnosti, která je jinak. Tady se nejživěji dotýkáme svých mezí a své zlomkovitosti, ale tím také své totožnosti a netotožnosti.
Jsme ve zvláštním a dvojznačném postavení. Rádi bychom dotáhli své poznávání k teoretickému pořádku, přitom pokaždé jsme ve styku s tím, co je jedinečné, a všechny naše další kroky jsou závislé na naší vnímavosti k neopakovatelnosti, tak jak je do čteného textu vepsána. Vzpomeneme si na Jaspersovu kritiku Freuda a na Freudovo směšování dvojí metody, dvojí psychologie, vysvětlující a rozumějící, na směšování vědce s terapeutem. Jaspers namítá, že psychika se nedá převést se vším všudy na model porozumění, ale uznává, že ta neurčitá metoda dovoluje odhalit nová fakta a souvislosti. Je na nás, abychom byli pamětlivi, kde vědecká kompetence interpreta končí, nicméně odvažovali se přes tuto hranici. Na hranici je nebezpečno, ale co když má interpret v povaze chovat se jako dvojitý špión? A k tomu jako nevtíravý terapeut, kterým je ostatně chtě nechtě i básník?
Na bítovských setkáních došlo jakoby samo od sebe a jakoby nutně k tomu, že nepraktikové byli vyvoláni, aby k básnickým hlasům přidali své. Ten druhý hlas se zpravidla opožďuje a je v řádu věci, že básník, jakmile je pokusně vyložen, je už zas někde jinde, aniž přitom opouští své místo. Ale i vykladač je na tom skoro stejně. Nemá po ruce slovník ani použitelná pravidla básníkovy řeči, musí tu řeč pokaždé znovu teprve vyhledávat a učit se jí. Odhadovat a uhadovat.
