Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /
Martin C. Putna - Hölderlinův věčný jinoch
Příspěvek k reflexi proměn antických mytologémat v německé romantické poezii
Proč Hölderlin na setkání českých básníků a jiného literátstva? Za prvé, Hölderlinův autorský typus odpovídá mé představě o výsostné roli básníka: básníka, vycházejícího na jedné straně ze své osobní zkušenosti, na druhé z hlubokého vědomí tradice a kultury jemu předchozí - ale přetvářejícího obojí v celostní mýtus. Za druhé, dvě dominanty Hölderlinovy kulturní krajiny, Německo a Řecko, představují i pro naši zemi a naši dobu dva životodárné vektory - Západ a Jih. Uvědomit si, jak důležité je pro nás obrátit zrak těmi směry, k nimž nás básník obrací, nám pomůže, když vyslovíme pěkně pohromadě ty opačné, smrtící vektory (shodou okolností je to název jednoho předválečného literárního časopisu): Sever a Východ. Za třetí, rozebírat německou poezii před českými muži a ženami pera znamená připomínat odvěkou přirozenou bilingvnost prostoru Čech a Moravy - prostoru, v němž bylo německé poezii a německé hudbě vždy nasloucháno - a bylo jí rozuměno. (Leč nebojte se, budu vám překládat.) Za čtvrté, mluvit o Hölderlinovi znamená pozdravit našeho milého hostitele Jiřího Kuběnu, pro něhož byl tento výjimečný, svou dobou nepochopený duch, tak geniálně spojující principy klasicistní i romantické, významnou básnickou inspirací; připomeňme jen proslulý začátek básně Pěšky venku, poloverš Pojď, do otevřena, příteli - Komm, ins Offene, Freund - který se stal jedním z ústředních kuběnovských motivů. Za páté, fakt, že Hölderlinovy básně již inspirovaly k interpretaci takové duchy jako Martin Heidegger - mám na mysli přednášku Básnicky bydlí člověk - spíše potvrzuje, že jest o čem mluvit. Pokud přistupujeme k poezii jako k nepřetržité, zavazující řadě textů a jejich výkladů, ke kontinuitě našich "předků" (latinské "maio- res", "předkové", znamená doslova "ti větší") - a to přistupujeme. Pokud nechceme být noví, moderní, pokrokoví a avantgardní - a to nechceme.
K rozboru jsem záměrně nevybral žádnou ze slavných Hölderlinových ód či elegií. Vybral jsem jednu krátkou, spíše okrajovou a do češtiny dosud nepřeloženou báseň, téměř spíše epigram. Charakteristika, kterou všelijací kafemlejnci omílají o Jakubu Demlovi, totiž že "psal jen jednu knihu", platí o Hölderlinově poezii daleko spíše. Hölderlinova poezie podobá se hologramu, v jehož jediném střípku zrcadlí se důmyslně celek - a toto zrcadlení se celku v detailu, mýtu v jediném motivu, bych vám chtěl ukázat.
Sokrates und Alcibiades
Warum huldigest du, heiliger Sokrates,
Diesem Jünglinge stets? kennest du Größers nicht?
Warum siehet mit Liebe,
Wie auf Götter, dein Aug auf ihn?
Wer das Tiefste gedacht, liebt das Lebendigste,
Hohe Jugend versteht, wer in die Welt geblickt,
Und es neigen die Weisen
Oft am Ende zu Schönem sich.
Vyslechněte, prosím, pracovní prozaický překlad. Pro ty, kdo to nestihli zaregistrovat, dodávám, že originál je psán asklépiadskou strofou, schéma
- u - uu - / - uu - uu (menší asklépiad)
- u - uu - / - uu - uu (dtto)
- u - uu - u (ferekratej)
- u - uu - uu (glykonej)
Proč holduješ, svatý Sókrate,
stále tomuto jinochu? Neznáš nic většího?
Proč hledí s láskou,
jako na bohy, tvé oko na něj?
Kdo na nejhlubší pomyslel, miluje to nejživotnější,
vrcholné mládí chápe, kdo do světa vhlédl
a blíží se moudří
často na konci krásnému.
Zdánlivě jde o banalitu, o pouhé veršovnické cvičení na notorické téma Platónova Symposia - o tom, že mládí a krása jsou tou nejvýsostnější cestou k pochopení věčných idejí. Přesto nás tato jakoby okrajová báseň vyzývá k tomu, abychom se rozeběhli po pláních Hölderlinova básnického díla (prózu a drama Smrt Empedoklova připomeneme včas). V právě ocitované básni totiž zazněl jeden z klíčových motivů řecké kultury, který je současně i jedním z klíčových motivů Hölderlinových - ale u Hölderlina většinou není jako tak důležitý chápán.
Je to motiv jinocha. Vy jste publikum příliš poučené na to, abych vám vykládal, co pro antiku, zvláště pro archaické Řecko, epochu Hölderlinovi nejbližší, znamená jinoch. Jinoch jakožto vrchol krásy, opora obce, základní kádr armády, objekt vzdělávání i uctívání - a tak dále. Ovšem, jinoch je pořád jinoch, tedy člověk, muž mladého věku. Nikdo jiný a nic jiného. Transpozice významů se v řecké kultuře nedohledáme.
U Hölderlina je tomu zcela jinak. Když se onoho slibovaného rozběhu po pláních odvážíme, zjistíme, že slovo "jinoch" mu slouží spíš jako metafora. Že jím nazývá kdekoho a dokonce kdeco. K jazykové stránce věci poznamenejme jen ještě rozdíl mezi německým "Jüngling" a českým "jinoch". České "jinoch" je slovo tiché a zakřiknuté, jakoby nepatřičné. Kdežto "Jüngling" je slovo plné třpytu a nádhery, slovo zbrojné a vertikální, nechci-li říci přímo vztyčené. Nuže, kdo tedy či co je u Hölderlina Jüngling?
Někdy jde o mužské postavy řeckých dějin nebo mytologie, jimž toto označení patří jaksi nejpůvodněji. V básni Achill (34 - čísla označují stránky, případně verše ve vydání: F. H., Gedichte, Insel Verlag, Frankfurt a. M. 1969) je takto opakovaně nazýván titulní hrdina homérský. V básni Archipelagus je "ein einsamer (osamělý) Jüngling" Themistoklés, hrdina řecko-perských válek (125,16), "der entzückende Sonnenjüngling", "uchvacující sluneční jinoch", je v básni Sonnenuntergang Apollón (40).
Jindy je z jednotlivých emblematických figur řeckého kulturního okruhu tentýž pojem jakoby extrahován a vztažen k Řecku jako celku. V básni Dem Genius der Kühnheit zazní verš "Die stolzen Jünglinge! die kühnen!" (10,16). "Hrdými a statečnými jinochy" jsou - Řekové, "mladý národ". Plurál najdeme i v ódě Friedensfeier, Svátek míru. Zde jsou "die ewigen Jünglinge" olympští bohové (164).
Tentýž pojem Hölderlin bez okolků přenáší z mytologie antické i do mytologie křesťanské; dokumentuje tím znovu své pevné přesvědčení o hlubinné soubytnosti první s druhou. V již citované ódě Friedensfeier, Svátek míru, je Jüngling - sám Ježíš Kristus. Invokací "O Jüngling" zve básník Ježíše k hostině všech blažených - oněch "věčných jinochů" od přirozenosti, tedy olympských bohů, ale i lidí, kteří jsou ve chvíli blaženého společenství božským hodovníkům rovni (164). V křesťanském kontextu je tedy jinochem par excellence sám Kristus - ne však pouze on. V nedokončené básni s poněkud nehölderlinovským názvem Der Vatikan (řešení je velmi prosté: jde o vatikánská muzea!) najdeme verše "der Jüngling in der Wüste, der von Honig / und Heuschrecken sich nährt", "jinoch v poušti, jenž se medem / a kobylkami živí" (235) - a víme, že se jedná o Jana Křtitele.
Ještě jindy je titul přenesen do současnosti. V básni Der Jüngling an die klugen Ratgeber (37) je míněn zcela současný německý jinoch, archetypální rebel proti duchovní kostnatosti dobových kulturtrégrů. V básni Buonaparte (43) se téhož titulu dostane politickému idolu. Napoleon je "jinochem prudkého ducha", u něhož hrozí, že "rozerve nádobu, která by ho chtěla pojmout".
Ale to stále ještě není všechno. Jüngling dokonce vůbec nemusí být bytost antropomorfní, ať smrtelná či nesmrtelná. V básni Der gefesselte Strom, Spoutaný proud, je jako Jüngling označen prostě horní, "mladý" tok řeky (96,17). Tutéž metaforu, jinoch = mladá řeka, užije básník ještě v případě řeky Neckaru v básni Heidelberg (57,3) a do třetice v případě řeky Rýna ve stejnojmenné básni (148,2).
Konečně, kdybychom rozšířili hledání i na slova příbuzná termínu Jüngling, nalezli bychom ještě velmi mnoho neosobních věcí a jevů, jimž je atribut "mladosti" či "jinošství" připisován. V ódě Germanien je "der Jugendliche" orel, zvěstující Německu jeho omlazení: Orel, který je vlastně (jak zjišťujeme z kontextu básně) sám věčně se zmlazujícím Fénixem. A když subjekt básně Der blinde Sänger, Slepý pěvec, zvolá "Wo bist du, Jugendliches!", "Kde jsi, ty mladé" (88) - volá světlo. A tak by se dalo pokračovat.
Co si počít s tak obrovskou šíří významů? Lze pro ně najít společného jmenovatele? Nebo už jde ve skutečnosti o slovo, které je básníkovi tak drahé, že už konkrétní obsah ztratilo? Na poslední otázku můžeme říci s jistotou NE. Hölderlin stále ví, co říká. Jeho zdánlivě bezbřehé "jünglingování" má svou vnitřní logiku.
Předně, nelze si nepovšimnout, že slovo Jüngling nikdy není použito jako přístavek za jménem či před jménem, nýbrž vždy místo jména. Themistoklés je "osamělý jinoch", identifikovatelný v následujících verších připomínkami svých vítězných bitev. Apollón je "uchvacující sluneční jinoch", Řekové "hrdí a stateční jinoši", bohové jsou "věční jinoši" - a tak dále. Každé použití slova Jüngling je vlastně hádankou, již je třeba rozluštit, abychom dostali správný kulturněhistorický, mytologický či zeměpisný údaj. Někdy je "tajenka" prozrazena už předem, v názvu básně, někdy ne.
A co když je to obráceně? Co když Hölderlin přezdívá své pozitivně hodnocené postavy nebo jevy "jinochy s nějakým přívlastkem" právě proto, aby upozornil na "jinocha bez přívlastku"? Aby upozornil na to, že Achilleus, Themistoklés, řecký národ, Ježíš Kristus, Jan Křtitel, Napoleon Bonaparte, mladý Rýn, mladý Neckar, Fénix a kdoví kdo ještě jsou jen jednotlivými případy čehosi je přesahujícího? Že každý z těchto "jinochů" je svůj a cenný, neboť inkarnovaný, uchopitelný, pojmenovatelný - ale přitom vposledku jen dočasný, jen relativní, jen poukazující k něčemu ZA všemi jmény a tvary.
A zde nastal vhodný okamžik vrátit se k výchozí básni. Poslechněme si ještě jednou první strofu:
Proč holduješ, svatý Sókrate,
stále tomuto jinochu? Neznáš nic většího?
Proč hledí s láskou,
jako na bohy, tvé oko na něj?
Z pohledu toho, co již víme, je to otázka zcela zbytečná: Sókratés musí holdovat TOMUTO jinochu, v básni a v historickém kontextu krasavci, děvkaři a vyděrači Alkibiadovi, protože opravdu nezná nic většího, než je VĚČNÝ jinoch. Sókratovo oko hledí na Alkibiada s láskou jako na bohy, protože se v něm "bůh" nebo "to božské" zrcadlí.
"Bůh" - nebo "to božské"? Jedna věc je zjištění, že termín Jüngling je pro Hölderlina šifrou pro boha nebo božské. Druhá věc je tázání, proč zvolil právě tuto šifru. Proč má pro něj "to božské", dokonalé, věčné a tak dále, právě charakter "jinošského".
Pro vysvětlení si půjdeme od Hölderlina dozadu, k básníku večerní chvíle archaického Řecka Pindarovi, a dopředu, k jednomu z posledních velkých a skutečně katolických teologů dvacátého století, Hansi Ursi von Balthasarovi. Oblouk je to rozsáhlý, ale pevně sklenutý: Milovník antiky Hölderlin komentoval některé fragmenty z Pindara (česky vyšly roku 1997 v souboru Texty k teorii básnictví) a Hans Urs von Balthasar se ve své mnohasvazkové "teologické estetice" Herrlichkeit věnuje - vedle dalších postav evropské vzdělanosti - Pindarovi a Hölderlinovi.
Ústředním pojmem Balthasarovy "teologické estetiky" je termín "Gestalt". Žádný z českých překladů - "tvar", "útvar", "podoba", jej nezrcadlí dostatečně.
Gestalt v sobě podle Balthasara, ve stopách estetiky Plotinovy a Tomáše Akvinského, spojuje dva protiklady. Dokončenost, do-tvoř-enost, uzavřenost hotového tvaru - a na druhé straně poukaz k tomu, co je uvnitř tvaru a za tvarem, co se projevuje, co - doslova - září skrze tvar.
Vrcholným Gestaltem v křesťanské vizi světa je pak Ježíš Kristus. Ten, který je vtělený, inkarnovaný, má tedy tělesný a lidský tvar - a zároveň poukazuje k božství v sobě a za sebou. Vrcholným Gestaltem v řecké vizi světa je figura jinocha, vítěze olympijských nebo jiných her. Toho, v němž lidské tělo dosáhlo svého vrcholu, svého "telos" - zvítězilo v zápase, v agonu, a stává se tělem oslaveným. Záměrně užívám tohoto termínu, tak významného v křesťanské teologii, abych zdůraznil, že nejde jen o metafory, nýbrž o skutečnost z náboženského hlediska zcela reálnou.
Pokud jde o formu oslavy řeckého jinošského Gestaltu, jsou jejím jedním výrazem sochy, oni dobře známí archaičtí kúroové, jinoši nehnutých, ne-afektivních tváří: Ti, jejichž tváří (tady je čeština k něčemu!) je dokonalý, božský tvar jejich těla. Socha se staví konkrétnímu vítězi - ale v něm je oslaven jinoch věčný, mladé božstvo. Druhým výrazem, literárním protějškem k plastikám kúroů, jsou "epinikia", písně o vítězství, jejichž nejproslulejším autorem byl na konci 6. a na počátku 5. století právě Pindaros.
Z této perspektivy rozumíme, co to znamená, je-li "to božské" zároveň "tím jinošským": Jinoch je tvar zvěstující vždy více než sama sebe. Jinoch je časné odkazující k věčnému. My, tvorové inkarnovaní, jsme vázáni na tvary. Nemůžeme pochopit božské jinak než skrze tvar. Proto božské - z lásky k nám, chtělo by se dodat křesťansky - na sebe přijímá tvar. A myslí-li Hölderlin v řeckém kontextu, jaký jiný tvar to má být než ten nejdokonalejší, jinošský?
Z této perspektivy ale také rozumíme nově charakteru Hölderlinovy zdánlivě tak těžké poezie: Ona, či alespoň její relevantní část, je vlastně oslavnými básněmi na tento božský jinošský tvar. Pozor však: Nikoliv básněmi, oslavujícími tento tvar tak, že by jej popisovaly. Nejsou to literární přepisy soch! Takovýto žánr i v antice existoval, šlo o epigramy vychvalující kvality výtvarných děl, jak je najdeme v pozdněantické Palatinské anthologii. Ba právě že v pozdněantické: Rané Řecko, Řecko Pindarovo, nepociťovalo potřebu takovéhoto popisu, nápodoby nápodoby nápodoby. Pindarova epinikia nepopisují, jak je ten a onen vítězný jinoch krásný, nýbrž vyprávějí, jak zvítězil. Archaické sochy zachycují tělo v božském klidu, archaická poezie v pohybu, v zápase, v čase dobývání vítězství.
A právě tak v Hölderlinových textech nenajdeme líčení krásných jinochů, nýbrž líčení boje, zápasu, agonu. To v něm se projevuje božskost jinošských hrdinů. Achilleus, Themistoklés, německý jinoch odmítající rady šosáků, nebo také "mladý proud řeky", bojující o svůj směr a šíři s nepřízní břehů. Hölderlinovo dílo zahrnuje i nemalý počet německých vlasteneckých písní, v nichž jako by se atributy jinošství přenášely i na básníkovu zemi a národ. Nejobsáhleji je toto téma, zachycení jinošství v zápase, rozvinuto v Hölderlinově básnické próze Hyperion, jehož hrdina je mladý Řek - ale navíc Řek současný, bojující za nezávislost své země.
Setrvejme však ještě u pojmu "oslava". K oslavě vítěze řeckých her nepatřilo jen zhotovení sochy a sepsání epinikia, ale i oslava v užším smyslu: samo slavnostní shromáždění svobodných mužů, jejich účast, jejich - abych opět užil slova častého v křesťanské teologii, tentokrát v pokoncilní liturgice - "spoluslavení". Kontrapunktem k obrazům zápasu je proto v Pindarových epinikiích evokace tohoto společenství: Jsme spolu. Byli jsme svědky nádherného výkonu a nyní se můžeme těšit z přítomnosti božského vítěze. Setrvávejme v této blaženosti, neboť je to jedna z vrcholných chvil lidské existence.
A i tuto kontrapunktickou polohu shledáváme u Hölderlina. Výrazem této radosti ze společenství je zvláště ona už citovaná óda Svátek míru, na níž se scházejí "jinoši" olympští i pozemští, pohanští i křesťanští. Kristus pak není jen tak jedním z jinochů. Je blíže k závěru (166,24) titulován "Jüngling, Fürst des Festes" - "jinoch, kníže svátku". A o dvě řádky výše je tatáž slavnost míru nazvána "Gastmahl", hostina. "Gastmahl" je ovšem standardní německý překlad řeckého "symposion". Kristus na platónské hostině. Na té, která je sice výslovně nepojmenovaným, ale samosebou se rozumějícím dějištěm naší iniciační básně. Neboť kde jinde než na hostině-symposiu holduje Sókratés Alkibiadovi, kde jinde naň hledí - a vidí boha.
* * *
Definovali jsme si tedy jinocha jakožto Gestalt, jakožto dialektiku mezi dotvořeností a za-sebe-ukazováním. Jenomže tato dvojznačnost má i jiný aspekt: Aspekt napětí mezi starým a mladým. Pozor - ale mezi starým a mladým v jinochovi samém. Velká většina těch, koho Hölderlin vzývá jakožto jinochy, jsou velké postavy minulosti, postavy už "jsoucí": Tím jsou ale zároveň, vzhledem k nám, "staří". A my, tvorové novověku, jsme ve srovnání s velkými muži i bohy starého času noví, mladí, "pozdě příchozí", jak to hlásá často citovaný verš z básně Chléb a víno, pozdě jsme přišli, příteli. Bohové žijí / tam však vysoko nad hlavami v jiném světě (cituji nyní z českého překladu Vladimíra Mikeše). A přitom se tímtéž veršem říká - jsme nesmírně "staří", neboť všechnu tu tíži závaznosti, tradice, kultury a poezie máme v zádech. Všechno dobré a velké už bylo. "Zlatý věk", v tom se Hölderlin rovněž shoduje s velkými duchy antiky od Hésioda po Ovidia, je to, co už je pryč.
Co je tedy jinošství? Jinošství je vždy to, co už není. Už není - a snad zase bude. Bude, neboť Hölderlin se v Chlebě a vínu, pár veršů za oním "pozdě jsme přišli", ptá: "Není-li lepší spát než čekat a čekat?" Bude, neboť Hölderlin má v oblibě motiv Fénixe, orla starého a zase mladého. Bude, neboť Hölderlin předznamenává v německém myšlení "věčný návrat" Friedricha Nietzscheho. Nic víc než "předznamenává". Hölderlin je básník, ne systematický filosof. Jako Apollón v Delfách, podle Plútarcha, nedává jasné odpovědi, jen "sémainei". Jen dává znamení.
Dává znamení, že stáří, pocit "pozdního příchodu" a "moje oči musely vidět", se kloní k zániku jakožto podmínce znovuzrození. Proto je Hölderlin tak fascinován postavou Empedokla, který se vrhá do kráteru Etny, neboť ví, že jeho čas již minul a že zase - někdy, nějak - přijde. Proto je v Hölderlinových textech vždy ten, kdo sám sebe vnímá jako už-ne-mladého, tolik přitahován mládím: Jako obrazem toho, co byl a co bude. Proto je v ódě Rýn slaven Sókratés - dokonce s týmž atributem jako v našem osmiverší, "der Weise", "vědoucí", jakožto ten, kdo dokáže pít po celou noc: Kdo dokáže vydržet všechnu temnotu a vyčkat nového světla (153,5-8). Proto zní v naší iniciační básni druhá sloka, Sókratova odpověď:
Kdo na nejhlubší pomyslel, miluje to nejživotnější,
vrcholné mládí chápe, kdo do světa vhlédl
a blíží se moudří
často na konci krásnému.
Pravili jsme "ten, kdo v Hölderlinových textech sám sebe vnímá jako už-ne-mladého". Pochopit, co je jinošství, je samozřejmě možné jen vzhledem k jeho kontrastu. A básník sám se vždy staví do pozice toho, kdo už mladý byl. Výslovné je to v básni, jejíž nadpis i první verš hlásá Da ich ein Knabe war, "když jsem byl chlapec" (40), a který má i paralelu v básni Der blinde Sänger (89,14) - verš, kde stojí ve stejné větě emblémové Jüngling: Když jsem byl jinochem...
Hölderlin sám sebe vždy promítá ne do jinocha, ale do jeho protějšku, do starce, do muže milujícího jinocha, do Sókrata. S biologickým věkem básníkovým to nemá co činit. Víme, že Hölderlin vytvořil své dílo do roku 1804, tedy do svých třiceti čtyř let, a poté se propadl, jak si to sám předpověděl, do temnot šílenství. Nejde o věk, jde o vědomí role, kterou se básník cítí povolán hrát: Roli toho vidoucího, toho, kdo "na nejhlubší pomyslel", "do světa vhlédl", kdo už je "na konci" - a proto se blíží krásnému, proto je a nemůže nebýt uhranut jinošstvím. Co je zhuštěno v zapomenutém osmiverší o dvojici Sókratés a Alkibiadés, je rozvinuto na daleko větší ploše v tragickém fragmentu Empedoklés: tam tvoří dvojici titulní hrdina a jeho věrný, až do krajnosti svého mistra a milovníka následující Pausanias.
"Dichtung und Wahrheit", píše Hölderlinův současník Goethe. "A co život", mohl by se tedy někdo zeptat. Na to mu my odpovídat nebudeme. To, co máme v rukou, jsou četné básně vzývající přátelství, jejichž adresátem bývá nejčastěji básníkův kolega a v čase slabosti ochránce Isaak von Sinclair; v básni An Eduard ho Hölderlin nazývá mimo jiné i jménem jednoho ze svých mýtických jinošských hrdinů "mein Achill" (80,16). Co máme, je líčení vášnivých mužských přátelství v básnické próze Hyperion. Co máme, je jediná báseň psaná v ženském rodě, Wenn aus der Ferne, Když zdaleka, a v ní - právě jedině zde, v tom, čemu Němci říkají půvabně "Rollengedicht", verš "In meinen Armen lebte der Jüngling auf", "v mých pažích jinoch ožil" (266,5). Z toho, co máme, víme, z jakého pramene pila Hölderlinova básnická inspirace. Co bychom chtěli víc?
P. S.: A když Hermann Hesse, básník Narcise a Goldmunda a Perlohry, bude chtít vyjádřit své okouzlení Hölderlinovou poezií, vyřkne v Norimberské přednášce: "Nie mehr, so viel und so begeistert ich auch als Jüngling las, haben Dichterworte mich so völlig bezaubert." - "Nikdy více, ač jsem jako jinoch četl tak mnoho a tak nadšeně, mě básnická slova tak neokouzlila."
