Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /
Bohuslav Vaněk-Úvalský - Král výklopných přístrachů Ostrochin Vrábel
Zamyšlení nad dílem legendy pražských periferií v ostrém úhlu pohledu
připravil, jakož i vlastními ústy provozuje B. V.-Ú.Dámy a pánové, děkuji vám, že jste se sjeli na Bítov v tak hojném počtu, abyste uctili živoucí památku básníka, kterého neznáte. Ani já sám jsem Ostrochina Vrábela neznal. To bylo tak: Na jaře roku `86 jsem byl v šatně továrny Průmstav, kde jsem provozoval brigádu, přistižen pomocným dělníkem Davidem Hrdličkou s knihou poesie v ruce. Kromě toho, že má hvězda mezi dělníky okamžitě pohasla, přinesla mi tato událost i ovoce. Petr Melounek, jeřábník, mi svěřil: "Já tě mám rád, ty seš ujetej jako můj prastrejc, já tě mám rád." Když konec brigády svlékl můj promaštěný dres Průmstavu, přišel za mnou Melounek do šatny a u otevřené plechové skříňky v zápachu neosprchovaných těl mi předal papírek se jménem O. V. a adresou. Řekl mi: "Já tě mám rád, i když si vzdělanej. Napiš mu." Věnoval jsem mu dojatě zbylou solvinu a na celou událost rychle zapomněl. O mnoho let později, když jsem založil jisté malé nakladatelství a sháněl nejrůznější kontakty, na papírek jsem náhodou narazil. Protože život je jen... atd., poslal jsem na zmíněnou adresu korespondenční lístek. K mému překvapení přišla během čtrnácti dnů tato odpověď: Rušivý elemente! Co jest mi do Vašich edičních záměrů? Já s nakladateli se vždy jen bil. Tu potěh svých básní usoukal jsem nejednomu smělci kol zduřelých volat... Volat se mi chce: Poesii mou tisknout na nestydatou běl papírů? Je to, jako kdyby pro ulehčení práce klíšťatům, váleje se po louce, točil jste tělem svým v kruh. Má odpověď na vydávání mých strastí tedy kategoricky zní ? jen přes mrtvolu mého těla. Navíc dvě otázky trápí mou pošetilou hlavu. První: Kolik bankovek a v jakých hodnotách jste ochoten snésti k mým ochlupeným nohám? A druhá: Koho Otokal Březina? Váš Ostrochin Vrábel, majstrštych na nesprávné šachovnici... Už jen otevírání zažloutlé obálky (O. V. při korespondenci používal pouze velmi staré papíry) připomínalo výkon exhumace. Pokoj naplnila zatuchlost a prsť, pak se z obálky sypaly různé živočišné zbytky, u nichž autor cítil potřebu předat je dál. Pro ilustraci: první zásilka obsahovala lisované mravence a hrst motýlích křídel. Těmto morbiditám odpovídal i sloh dopisu. Byl natolik neuvěřitelný, že jsem nemohl nereagovat. Odepsal jsem, že honoráře by bylo vhodné se vzdát ve prospěch nakladatelství, a zaslal několik drobných knih z mé produkce. Odpověď byla briskní: Příteli mřenců a pohaslých živantů! Vy na dlouhou existenci nevypadáte, proto vám své pilony duchovní ku edici svěřím. Bych se však neprotivil zcela svým zásadám: má úderná pravice jest povislá a ochablá zcela a tělo mé jest desítky roků již vpravdě mrtvo, tak obhájím si před sebou stařeckou svou pletichu. Jest Vám tedy praktikovati mé verše v knihu rozlehlou, či tak malou, bych ji neviděl. Tisk, tu fázi očerňovací, proveďte však rychle, slovům mým by změkla sdělení. Také prosím, při přípravě redakční nepojímejte ženy a nejezte zvířat. Po vydání pak nikomu o knize neříkejte! Poté následoval soupis 40 praktických rad, kam s nákladem nejlépe přiložit, jak jej ukrýt či sprovodit ze světa. Z konce dopisu ještě stojí za zmínku konec dopisu: Hle, pod mými okny již dvacet let jezdí tatáž tramway, není to podivné? Ostrochin Vrábel, vašeho stínu stín. V dopise byl přiložen paklík básní převázaný dlouhými bílými vlasy, z nichž později byla uspořádána kniha Můj testament čili třicet tři opusů mručného starce. Datace textů 1939?1993 mě vyprovokovala k otázce básníkova věku, ovšem tomuto tématu i jiným konkrétním údajům se v pozdější korespondenci O. V. důsledně vyhýbal nebo mlžil. Takže i za úspěch mohu považovat, když k přímému dotazu na narození píše básník toto: Za jakým účelem jsem přišel na svět, není známo, ni způsob si nepamatuji, jisto je jen, že má matka trpěla na laskominy a měla ráda císařské řezy... Následuje obvyklá výhružka, že dostanu přes papulu, budu-li i nadále šrotit mysl tím směrem... Zrození umělce lze tak s jistotou umístit kamsi k roku 1900, kdy již mám písemně doloženou existenci císařských řezů... Ale protože jsme se zde sešli především nad poesií, a tak to má být, ocituji vám jednu z dosud nepublikovaných básní tohoto urputného ohmatávače vnitra, jak se umělec sám otituloval ve třetím dopise: (ale prosil bych až trochu nábožné ticho, je to přeci jen poesie; děkuji) jest pozdní večer thematický neosvětlený vrah jde ulicí smrt jest dobré thema vždycky pro dvě postavy se tulicí svou ostrou lopatkou jsem v zemi ryl bych je skryl.... (datováno 1920) Už je po poesii. K básni či ku vzniku básně sám O. V. podává tento komentář: To byl jsem mlád, jako již dlouho nebudu. To snad v těch sadech Chotkových při nedělním korsu se stalo: ležel jsem na secesních dlaždicích takové moderní pergoly, pěkně lopatkami ku zemi. A tu zjistil jsem, jak pěkné lopatky mám, takové ostré, jako jiní nemají... Hmatal jsem často po lidech náhodných a mnoho těch dotyků dalo mi za pravdu. Proto prosím o vyjmutí tohoto ústroje a zanechání v samostatné bedně v Památníku národního písemnictví. To ostatní ať spere čas... Z některých dalších indicií, které mi O. V. v poměrně husté korespondenci mezi lety 1993?1995 poskytl, vyplývá, že musel být vrstevníkem pražské bohémy dvacátých let, takže mnou odhadnutý rok 1900 coby rok jeho narození nemusí být zcela od pravdy. Ke svému poměru k bohémě se ostatně asi nejlépe vyjadřuje sám ve své první knize Můj testament. Cituji: XIX. Již nepíši barevně, sklouzl jsem k slohům však ani parfum nepřekryje z mých úst zápach ironie bohémě bližší nežli bohům rouhal jsem příliš pastelku poesie Náznak melancholie skloubený s odstupem doby a sebesžíravou ironií je patrný i z další ukázky: XI. "Hle, Krasovidný skřípatec bohatý jen veršem!" Unylec dynamický od mamonů svých mne odstrčil bych ani šos kabátu mu v jistotách nesmočil "Nuž, příteli, mého žití ber šém: Nejsou-li prachy, nejsou. A jsou-li, pak abych je roztočil!" A ještě do třetice poslední náznaky mladosti v jeho tvorbě: XVII. Dobroty, démanty snesl jsem na mísu celou noc pil a nenalezl lepší snění nežli táhla kuropění provazištěm spouštím se ke svému byznysu marno vše ? ta cukrdlata naplněna jsou jevištní dření Po nesporném úspěchu debutové knihy více než devadesátiletého básníka (jen v knihkupectví Vyšehrad se prodaly tři kusy a dalších sedm bylo odcizeno, nebo je Sůra ztratil) jsem se pokusil několikrát fyzicky kontaktovat umělce na jeho adrese. Narazil jsem však vždy na tutéž scénu: okna důsledně zatemněna, na chodbě nefungující lampy, zvědavé oči sousedky o patro níž a dotazy: "Koho hledáte? To tu nebydlí!" O. V. mi později v dopise vysvětlil: Tu již po třicítku roků neopouštím bezpečí roštů stěn. Děsím se světla, ba žádné na sobě nesnesu, ještě tak čichat arniku! A lidi? Ty pohřbil já dávno! A kdyby přec v melancholii po některém se mi zastesklo, pro ty vrtochy mám olysalé zrcadlo... O několik řádek umělec doplňuje téma samoty: O potravu stará se mi má bytná s výjimkou svých pobytů v sanatoriích. Už aby zdražili lůžka a baba byla doma! Sám O. V. veškerou snahu o setkání vždy vetoval. Můj ksicht není ku prohlížení! nebo Fotografii nepošlu, ztratil jsem totiž tvář! atd. K našemu setkání nakonec nikdy nedošlo. Svůj podivný stav mezi smrtí a smrtí popsal nejlépe v druhé knize vydané v mém nakladatelství roku 1996 pod názvem Rhytmus Rmut. Předtím mi však ještě dovolte zabrousit k rozmarným Vrábelovým hříčkám ze sedmdesátých let, které pro mě pravidelně vkládal do svých dopisů. Obě citované básně jsou ze sbírky Nové hroby, jejíž celý rukopis mi O. V. tvrdošíjně odmítl byť i jen zapůjčit. Tak jako tenkrát šel jsem přes Letnou holuby čekal jsem ? odkud vylétnou jen jednu vadu mělo to zrcadlení že byl jsem mlád a to už není Pak poslední mi roztočili pivo u Karla kde bývávalo živo a všecek ten starý ensemble ve vzpomínkách mých zas zeslábl Pěnu jsem sfoukl ze rtu nezkaziv osudu žertu vzal jsem hůl a vyrazil na svůj hrob kde kvete rozrazil I druhá báseň si zachovává jemnou náladu lidsky nabitých sedmdesátých let: Zas tuhle byl jsem umělecký velice panelu dal jsem růži, aby voněla teď v smokingu čekám u sklenice pošťačku s cenou, jež by mi slušela pošťačka klepe na dveře dychtivě sahám na kliku je v dlouhé černé zástěře říká: půjdem, staříku... Ostrochin Vrábel již v té době vůbec nereflektuje společenské dění a zaměřuje se cele na svůj konec. Sám k tomu říká: V těch nablblých letech já pohlcuji se tím čekáním na spásonosný alt: "konečná! vystupovat! neslintat!" Jeho umělecký vrchol má však teprve přijít: Příteli mého chrastícího ducha, začíná dopis datovaný 13. února 1996, tedy přesně měsíc poté, co se mi všechny doporučené dopisy, zaslané mezi říjnem a prosincem 1995 na Vrábelovu adresu, vrátily oražené lakonickým: ADRESÁT NEZASTIŽEN. Příteli mého chrastícího ducha, po tom čtveru měsíců, kdy nepřijímal potravu jsem, nemluvil s živou bytostí vyjma mrtvantů svých, já tu náhle opět povstal v plné obšírnosti své a naposledy snad monumentálním momentálním veršem ornamentoval podivnou alegorii své strázně. Hle, váš mocný podíl byl na tom liter kvasu, kdy já kmet zvetšelý, opět blbnouti počal! Po dopisech vašich nová krev v mé lbi počala klokotat a ruka, jíž zatěžko již bylo se pohnouti, sáhla po sklence nových alkoholů. Tu dokonav své dílo, vztyčil jsem nad rovem svým teď duchovní kříž. (Nic na to nedejte, že řknou: to jest ale ptákovina!) S poslední řádkou svým nepřátelům odpustil jsem a přátel nemaje, nic jiného jsem nečinil již. Jen Vám jako poslednímu průzoru mých usmirkovaných očí svěřuji to. Kus můj veršovaný se zove Rhytmus Rmut a jest jen na Vás, kam jej založíte. Jen prosím, nepalte to, žehu se bojím a ani uzenku negriluji. A pokud přec kladně z toho se budete chvět, pak aplikujte verše ty v knihu převelikou. Vyřčeno jest vše. Odkládám papír, jenž mne halí, a tělo své předkládám andělům ? supům. Váš Ostrochin Vrábel, básníků poslední král K dopisu byl přiložený strojopis uvozený větou "Chmuru tu tlum" a nazvaný Rhytmus Rmut čili návrat eruptivního starce. Stál za to. O. V. se ve volně upraveném rytmu Poeova havrana vyrovnává s životem estrádníka v tepláku, což byla jeho častá narážka na své postavení ve světě. Namísto Poeova melancholického zlověstně skřípajícího havrana (či krkavce) zde je čas reprezentován CHANSONEM-AUTOMATEM, z nějž se ke konci komponované básně vyklube tukan, vysmívající se všemu, co autor v kůži člověka vykonal. Jiskrný poetický dialog zcela neodpovídá autorovu věku, jeho rubání češtiny dává básni moderní formu, která není sice vždy ukázněná, ale živá. Tedy naplňuje to, čeho se O. V. nejvíce obával: Nešť život můj, nestvůrně mladý příteli, jen ten si chci a nedokáži tu v Michli upřít... Rhytmus Rmut začíná v ponuré atmosféře umělcova bytu: Tu jsem zase v podvečeru marně sahal po etheru stinných nálad prošlých dat v lampu stolní dal jsem lůj marnost v kůži za hřbet svůj dones jsem ? bych chmuru začal štelovat naposledy snad šedesát šest let již tomu co ve světla sporém lomu jsem za práh svého domu hmát co ze svitu mrtvé svíce nevyšel jsem nikdy více a byl jsem mlád? to nikdykrát zas televisor ostře omít zdi obrazem jenž měl ztlumit ? to můj silhuetný lad! a jindy matné tramwaye uháněly do ráje by na mne mohly žalovat a pak už nikdykrát Na řadě je bilancování: na kárce s nápisem ?víko vem? šněroval jsem v bytě krchovem po stezce vlastních šlí nezvedám již víko světla tkanice se v smyčku spletla šle z Moděvy jak pružný kat svistí za mne ?nikdykrát? Konečně se odpoutáváme z neuspokojivých prostor básníkova bytu-klece: jsou zde vzpomínky namíchané s poznáním: a sebrané krysy dál skřípou to své ?kdysi měl ses jinak rvát? tam v rozličných kafeteriích kde 3x louhovaný podávali smích když ještě věřilo se že Bůh to bude cukrovat a on nikdykrát Vůbec poprvé zde básník přiznává svou dávnou zálibu v hudbě, samozřejmě že jazzové, ačkoliv v naší korespondenci ji zuřivě popíral: A s rytmy těmi, tím podupáváním a melodiemi mne chcete uhranout? Mne, jehož zdobí ticho naplnění a hukot spláchnutí?! svůj sax jsem proto polkl co nejhlouběji a tichý útrob v přídechu tak pěji jazzový rhytm dávných autostrád na pedálu štěstí prasklé lanko chřestí štrekou záložna?kuchyň tolik autoztrát jak nikdo nikdykrát Vrábel se v druhé části básně ústy CHANSONU-AUTOMATU vyrovnává s mnoha motivy svého života. CHANSON-AUTOMAT působí jako oponent k básníkově existenci: darmo šels` stokou za svitu luny / a šeptal, vydej stoko runy / tomu bych byl tuze rád / finanční omyl to byl žalý / směšný jak teplák co tě halí; nebo požitky hledals stále levnější / opelichaný zbyl z tebe lev vnější; nebo dnes již klasická a zpopularizovaná pasáž (hlavně v Nuslích): hloubky tvých největších myšlenek / dosáhla hovénka jež pouštěl jsi do trenek / když dědství s dětstvím / v shodu počlo vstupovat. Vyloženě intimní je pak pasáž, v níž se umělec vyrovnává s něžným pohlavím (dámy prominou): za své vzaly všechny ženy / tvou pamětí uloženy / na display dala-má ti dát / ni vibrátor stroj motorový / neobnoví / co lze jenom zkratovat. Následuje opět vždypřítomná marnost a smrt: Bůh ti nýčko úvěr splatí / a udělá to chlape latí / cos na zálohu musel hoblovat / na prkně pak provždycky / tvářit se můžeš mythicky / škleb za škleb navždy posouvat. Zajímavé je rovněž sledovat aktuální motivy v tzv. zastaralém díle. O. V. je zcela bez pochyby moderní, reflektující tendence konce XX. století. Jeho šlehy zasahují i oblast výpočetní techniky. Zde je důkaz: tvé story nebyly Montmartre / věšels fangle sobě na Práter / Doom hrůzy tě bude litovat. Cítíte to taky? Doom, psáno tak jako u Vrábela s dvěma o, je velmi úspěšná počítačová hra s jediným cílem: zemřít co nejpozději. Tomu říkám přesah! Celá skladba končí takto: za potlesku mého tlení svlékl svoje přestrojení chanson-automat byl to tukan směšný pták měl mne odnést do oblak sebe neprohrát nelze nikdykrát Poslední čtyřverší je pak zcela výmluvné: tím si buďte velmi jistí když ten clown mě vzal do čelistí počal na mně teplák vlát nesvléknu ho nikdykrát Kniha opět slavila nebývalý úspěch, podpořený i jednou recenzí. V podstatě se mi ji podařilo dostat jen do knihkupectví Vyšehrad na Karlově náměstí v Praze. O. V. byl vydáním doslova nadšen a napsal mi: Mříteli dietních klobás a levného piva! Má bílá kadeř cloní tvář, jež vyduta opevněním vrás směřuje k pýše. Ne škleb, ta rýha usnadnění, ale čistý skřípot smíchu. Na konci dopisu je k poděkování připojena otázka: Víte, mříteli, jak směje se zadnice? Svisle. Váš Ostrochin Vrábel, cowboy svého klaunství. A od té doby, a je to letos čtvrtý rok, se O. V. neozval. Buď se naplnil jeho tolikrát vzývaný osud, nebo se pouze odmlčel, aby nás, svoje příznivce, ohromil něčím nečekaným a kolosálním. Ale sám se kloním k první verzi, protože končící století si bere svoje děti s sebou. Dámy a pánové, děkuji vám za klidné vyslechnutí zprávy o činnosti jednoho outsidera života a dovolte, abych se s vámi rozloučil jednou ze starších Vrábelových básní: černý déšť tluče do mojí slepoty zkažené pichingery mám v ústech bodlé v prstech dopisnice, rohy ohnuty píše mi čert Baudelaire provazy deště svedeny k šepotu poznání předchází křapání cév to není voda, co zvučí tu v klapotu to hlína mi padá na rakev... ![]() ![]()
|