Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /

Milan Exner - Symbol a interpretační metoda (druhá část)

(pokračování)

Self a jeho symboly
Druhým nejpočetněji zastoupeným symbolickým komplexem básně SMRT je Self. To odpovídá i frekvenci symbolů obou komplexů v celé sbírce: jde vlastně o jejich nepřetržitý zápas, vzájemné přečerpávání energie, přelévání vitality z jednoho komplexu do druhého, přičemž vítězící silou zůstává archetyp mateřský. V absolutním výskytu také symboly mateřské nad symboly bytostného Já v básni SMRT převažují. Vezmeme-li však v potaz celou sbírku Kohout plaší smrt, je tomu naopak. To svědčí o naléhavosti Halasova niterného 'boje o nezávislost' (který je ze strany otcovské modifikován jako 'boj za nezávislost'), o aktuálním boji s minulostí (který se symetricky modifikuje v boj 'proti minulosti'). K symbolům komplexu Self patří tyto: tvář, hvězda, koruna (kontaminace archetypem otce), láska, štěstí, Kristus a dvakrát výraz stín, nakolik ho můžeme považovat za symbol (stínového) Self a ne za symbol širšího (stínového) kolektivního nevědomí. Prvních pět symbolů je pozitivních, 'stín' je (dvakráte) negativní, 'Kristus' je syntézou obojího: utrpení i duchovní cesty vzhůru (a jen v této 'krucifixové' modulaci je podle Junga symbolem úplného, komplexního Self). Vidíme však, že 'pozitivita' symbolů Self je narušována: 'tvář' je 'zhasnuta', a také Kristus je zbaven své vitální dimenze (vertikální rameno kříže): 'Kristus rozežraný měděnkou dotrpěl'... Tam, kde (theo-logicky) 'dotrpěl' bůh, však zůstává utrpení ('ukřižovaného') člověka. Obraz Krista, který dotrpěl, tak paradoxně představuje svůj (antropologický) opak. Náboženská vertikála je Halasovým tabu: nedokáže ji využít ani 'nekonverzně', jako ryzí duchovní symbol; místo Krista zaujme jiný 'pomazaný' (mašíah/mesiáš - christos), totiž Lenin, a rovněž v pozdějších knihách se objeví kristovská ikona jen jako výraz ryze pozemského, dokonce politického strádání. Také to je (především) otcovským dědictvím. Anxieta je tak odsouzena k neustálému 'horizontálnímu' přelévání a pohybu, bude se modifikovat v rámci sociální dimenze. Silné vychýlení v rovnováze bazálního archetypového triangula (matka-Self-otec) naznačuje, že to bude dost křečovitá sociabilita, která se sice bude sympaticky identifikovat s chudými a poníženými tohoto světa (projekce Self), která však bude poslušna 'hlasu moci' (podřízenost Self rodičovskému archetypu, příp. animě). Pokud jde o boj s extrémně chtonickým mateřským archetypem, je pro něj příznačná poslední báseň sbírky, která nese symbolicky významný název RÁNO. Čteme v ní taková slova a spojení jako: opilé a propadlé prázdno paměti, závěť dávného rozednění, zešedlý prach rozpomínky s krví, a slovesa bloudit, dusit, vybrat si. Poslední sloveso tvoří společně s názvem básně 'kontra-fólii & -fobii' 'horrorového' korpusu básně: z nočního děsu (pavor nocturnus) si básník 'vybere' jen ticho (ne tedy temno), pozitivitu ztišení rozbouřené fantazie ve světle nastávajícího dne. 'Vybrat' si je ovšem sloveso dvojvýznamové: znamená 'dát něčemu přednost před něčím', pak básník volí alternativu dne, která ho vyvádí z duchovní noci... Znamená však také 'vybrat něco odněkud', vytěžit, a pak je tišící ticho vybíráno z noci samotné, z 'lůna mateřského'. Že bude silně kontaminováno svým původem, je evidentní.

Archetyp dítěte a jeho symboly
Z čeho derivuje možná (a zde evidentně chtěná) bytostná obnova, kterou deklaruje závěrečná báseň sbírky Kohout plaší smrt? Jung na takovou otázku odpovídá jednoznačně: je to archetyp dítěte. Archetyp dítěte představuje nejen naše nevědomé 'věčné dětství' ('zapomenuté nezapomenutelné'), z nějž (projekcí) derivuje láska k vlastním potomkům i cizím dětem (jak vidíme u babičky v slavném románu B. Němcové), ale především rezervoár energie, z nějž tryskají naše bytostné obnovy (jak můžeme vidět u B. Němcové, píšící Babičku). Archetyp dítěte je archetypem hravým, rivalským a tvůrčím. Romantičtí básníci, zdůrazňující magičnost dětství, měli s touto vrstvou kolektivní psychiky lepší kontakt než my dnes. Říká-li se příležitostně, že básník je 'věčným (příp. velkým) dítětem', vyjadřuje to tuto dimenzi tvořivé osobnosti obecně. V závěrečné básni RÁNO, která deklaruje vůli po niterné obnově, symbol bytostné obnovy chybí. To je samo o sobě významné: jde o pasivní, úlevné vydechnutí, ne o odhodlání, a vůbec už ne o přirozený vitální vzmach. V našem výchozím textu, básni SMRT, pak je jediný symbol, vztahující se k archetypu dítěte: je jím roh hojnosti, mytologický motiv rajské plnosti bez práce a bez starostí a synekdocha ráje samotného. Cítíme opět úzké sepětí s archetypem matky: roh hojnosti má vyživující intenci a samotná 'rajská zahrada' patří k symbolickému komplexu archetypu matky. Budeme teď už vědět i to, že 'hřbitov' (Friedhof, dvůr míru) není jen místem smutku a hrůzy, ale také místem blaženého, bezbolestného spočinutí, podobně jako nerušený spánek, po němž lyrický subjekt Halasovy sbírky tak touží. Obojí, spánek i smrt, pak symbolizují nevědomí, rajský a bezbolestný stav, jediný možný stav 'vykoupení', který zbyl a-theistovi. Tím je řečeno, že 'spánek' i 'smrt' jsou symboly (symboly něčeho), ne definitivní, koncové fenomény či stavy, a že je sémanticky nemůžeme převádět jeden na druhý; Lacan by řekl, že jsou metonymií svého nevědomého smyslu. Z tohoto hlediska je významná báseň HŘBITOV NÁMOŘNÍKŮ, kde se 'horrorová lyrická scéna' odehrává pod vodou. Voda je symbolem nevědomí, virtuality a počátečního chaosu ega. Byl to Bachelard, který přesvědčivě ukázal, co vede naše sny a zadumání nad proudící, stojatou či příbojovou vodou. Ne že by nebylo možné 'zřít v potoka proud pěnivý' bez diskurzívního vysvětlení: pokud však jde o vysvětlení samo, těžko bychom hledali přesvědčivější. Bachelard to také byl, kdo s neuvěřitelnou citlivostí analyzoval motiv vody v poezii. Nemůžeme tu jeho skvělé rozbory sledovat, proto podotkněme jen tolik, že v Halasově případě se jedná o bezprostřední valorizaci vodního živlu, vycházející z vnitřního nutkání, jak o tom hovoří Bachelard, ne o vnější alegorii. K přehledu symbolů archetypu dítěte se rovněž ještě vrátíme v Dodatku, pro tuto chvíli jen předešleme, že tyto symboly nejsou ve sbírce Kohout plaší smrt nijak zvlášť časté. Rovněž jejich vnitřní náboj neoplývá výraznou vitální energií. Budou vztaženy k minulosti a pasivitě, podobně jako 'roh hojnosti' v básni SMRT, ne vždy však podrží srovnatelnou pozitivitu. Bytostná obnova (a podle mého soudu i obnova básnická) měla u F. Halase své nepřekročitelné limity.

Animus a jeho symboly
Častěji se v básni SMRT vyskytnou symboly archetypového schématu 'animus', o němž jsme řekli, že se dotýká mužova vědomí a je tedy archetypem 'nepravým': o 'symbolech anima' hovoříme z čistě konvenčních, deskripčních důvodů. V tom jsme vedeni ohledem na komplementární archetyp ženský. Jung demonstroval princip 'anima' na lidové pohádce bří Grimmů, jejíž autor je anonymní, mužský stejně jako ženský: animus tu však zůstává animem bez ohledu na autora či narátora, v čistě textovém vztahu k animě. Pro tyto (textové) souvislosti je užitečné označit příslušný symbol indexem 'animus'. 'Duch' neznamená nutně racionalitu: na míře racionality je pak závislá míra vědomosti či naopak nevědomosti duchovního směřování. Úplnou racionálnost nemůžeme u básníka očekávat, nebyl by básníkem. Básnické, formotvorné ratio však je u Halase, jak jsme už řekli, silně vyvinuto. Naproti tomu 'duchovní směřování', dosazující na hodnotový piedestal Lenina místo Krista, je silně iracionální, nevědomé; to souvisí s převahou ženského prvku (animy) v rovnováze básníkova psychična, jak ještě uvidíme. V naší básni nacházíme tři symboly archetypového schématu 'animus': kohout, had (resp. 'hadí', hadí koruna) a přízraky. Třetí z nich je negativní, ztělesněný 'pavor nocturnus' ('přízraky shrbených stínů') a jizlivost k tomu (přízraky 'znovu prodávají' Kristovo mrtvé tělo). Jde o zmíněné 'tabu', které determinuje Halasovu sociabilitu k horizontální, čistě světské realizaci. Jako bariéra, která blokuje určité energetické kvantum, potřebné k udržení statu quo (tabu je vždy silně emočně obsazeno), limituje tento (jizlivě anxiózní) symbol podstatnou měrou básníkův vnitřní vzmach. Že šlo patrně o nezanedbatelný fakt, o tom svědčí i poměrně značná frekvence religiózních symbolů v Halasově sbírce. Nejvyšší hodnotu má možnost bytostné obnovy v případě druhém: had svým svlékáním kůže ztělesňuje takovou obnovu přímo, navíc je (jako adjektivum) spojen se symbolem 'koruny', podporovaným i z archetypového focusu otce a směřujícím k ideálnímu ('korunovanému') Self. Tato ideální intence však je hned nadvakrát negována: had vlastně 'není přítomen', stalo se z něj pouhé adjektivum, a koruna je ztracená. Zbývá jen utěšování ('neplačte'). Zbývá jediná naděje, a ta je magická: víra, že kohout (za)plaší smrt, že jakýmsi iracionálním, nadpřirozeným zázrakem budou přízraky noci zažehnány. Básník však v magii nevěří, a tak ('přes bdělost kohoutů za kuropění') stále jen 'polykáme smrt' a zůstáváme 'nápadníky hrobů'. Dobásnit a nemyslet již na to... Ano. Na víc než popření, racionalizaci, vytěsnění, se básníkovi sil nedostávalo. Hovoří-li H. KOHUT ve své knize Obnova Self o člověku tragickém a člověku provinilém (jiné typy v rámci jeho antropologie neexistují), víme, na který pól F. Halase zařadit. V tom je úplným opakem V. Holana, jehož 'podsvětní' vize mají naprosto jinou strukturu.

Archetyp otce a jeho symboly
Po jednom symbolu jsou v básni SMRT zastoupeny archetypové komplexy otce a animy. O otcovském vlivu a imagu jsme už mnohé řekli. 'Koruna' může být symbolem otcovským, zde, ve spojení s hadem, však upomíná spíše na anima; otcovský archetyp tedy hodnotíme spíše jako podpůrný (archaické formy Self představují identifikaci s otcem). Naznačili jsme však i determinace a limity, které z tohoto komplexu přicházejí. S tím souvisí i jediný čistě otcovský symbol básně SMRT, a tím jsou nebesa. Opět však víme, že jeho vitální platnost bude omezena: jedná se o 'tabu', zapovězenou vertikalitu religiózního typu. 'Nebesa' nikdy nepřijmou 'jedy', jimiž je nasáta hlína hřbitova, religiózní (ba ani 'kvazireligiózní') katarze není možná. Je zapovězena a je zapovězena proto, že otcovské imago je tvarováno leninským ideálem. Tato dvojí negativita ('jed' matky a 'ateismus' otce) svírá básníkovo Self jako v kleštích. 'Nebesa' však nepřijmou 'jed' v žádné podobě: otcovské imago je od mateřského odděleno, bolest jednoho není bolestí druhého, boj druhého není bojem prvního. Básník tedy nemůže být se svým vnitřním dědictvím ani zcela a plně na straně otcovských ideálů. Princip reality není vyvažován principem slasti ani naopak... Jedno působí proti druhému, dokonce mimo něj: paralelně, jako dvojí tyranský diktát... Básník tak zůstává osamocen, izolován, spojen s jedovatou půdou, z níž vyrůstal a od které by se chtěl odtrhnout, k žádnému radikálnímu kroku však nemá sílu. Je provinilý a nechá se vést.

Anima a její symboly
Vykoupením tu nemůže být ani vztah k ženě: žena bude oporou, to ano... Příliš silnou, potřebnou oporou, než aby básník mohl být oporou jí, než aby stál na svých vlastních nohou. Básnicky jistě na svých nohou stojí. Lidsky však nikoli. Čtěme ve sbírce TVÁŘ, o jejíž symbolice teď už předběžně mnohé víme:

Dojat vším co je láska
k tobě se přimykám
smuten vším co je láska
před tebou utíkám

Překvapen vším co je láska
mlčím ve střehu
churav vším co je láska
soužím se pro něhu

Poražen vším co je láska
u věrných noci úst
opuštěn vším co je láska
až k sobě budu růst


Dědictví i program jsou tu jasně formulovány: podtržené výrazy tvoří něco jako 'vertikální čtení', stopy archetypu matky, pronikající do animy... Kde však je místo pro živou, individuální ženu? Anima je kontaminována archetypem matky tak silně, že mu podléhá: je archaická, identifikovaná s matkou. Izolace obou rodičovských archetypů přitom spolupůsobí ve vztahu Self-anima, oslabuje ho, izoluje Self, které cítí, že se teprve musí stát samo sebou; tím křečovitěji však bude působit 'princip reality'. Aby nedošlo k mýlce: netvrdím, že Halasův cit není plným a intenzívním milostným citem. Je však citem pasivním a bezmocným, dětsky vydaným ženě tak, jak dítě bylo vydáno matce. Jde-li o 'lásku' či nikoli, záleží na tom, jak ji chápeme a také definujeme. Kdo však dokáže definovat fenomén láska? A kteří dva z nás si pod tímto konfúzním pojmem představí totéž? A pokud ano: jak to dokážeme sdělit... Jsou 'cit' a 'láska' jedno a totéž? Jsou dvojí? A pokud ano, v jakém vzájemném vztahu působí a nakolik jsou odlišné? Chceme-li se přece jen odvážit jakéhosi rozhraničení, nebudeme snad příliš daleko od pravdy, když 'cit' ztotožníme spíše s emocionalitou, s afekty, a 'lásku' s tzv. vyššími city, sentimenty. 'Láska' by pak byla něco jako 'eidos', fenomenologická idealita citu. V slavném DOZNÁNÍ (sic) ze sbírky TVÁŘ (sic) je situace taková, že Self je výrazně vychýleno, fixováno k citu, k dětské, pasivní a bezbranné emocionalitě. Pokud jde o další perspektivy takové pozice, vyjádřil jsem je metaforou o křečovitosti působení principu reality. Do reality však patří také živá žena. V básni SMRT, která pro nás představuje svého druhu modelový prostor, je 'anima' tak silně fixována magnetickým polem archetypu matky, že se promění v představu mnoha žen, což znamená samotu a odcizení. Halasův erós tu představuje 'volnou', těkající 'energii', nabízející se k připoutání: ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých vlasů žen / za umírání lásek... Také v intencích celé sbírky je obrazný komplex animy zastoupen méně než symboly matky a Self. Charakteristické je rovněž její negativní, často 'morbidní' zabarvení.

Determinace a perspektivy Halasovy poezie
Vztahy mezi silovými poli všech archetypů ve sbírce Kohout plaší smrt napovídají o determinaci, dynamice a preferencích základních životních orientací a hodnot svého autora mnohé. Nihilismus příští sbírky Dokořán, vyjádřený esenciálně v básni Nikde, zoufale neplodné gesto knihy-symbolu 'V řadě' i magická ikona 'animy-matky' Boženy Němcové mají svůj kořen v těchto (archetypických) souvislostech. Pokud jde o torzo poválečné knihy 'A co', rozhodně nejde o nějaké 'prozření' z poúnorové reality (jak se domnívají např. Přehledné dějiny literatury II). Halas napsal neuvěřitelnou, ano drtivou báseň fobie atomového věku (A co básník?, 1946); jeho niterné dispozice ho k tomu tématu předurčovaly víc než F. Hrubína... Poúnorová realita (z toho období pocházejí tři ze čtrnácti básní torza) však zůstala kritickým citem nedotčena... Z období posledních let před Halasovou smrtí k nám tak zaznívají jen texty jeho písní, z nichž ta, která začíná 'Teď, když máme, co jsme chtěli', patří k smutně proslulým, proslule smutným, tragikomickým... Tragikomedie to však je jen z našeho dnešního pohledu. Ve skutečnosti to byla tragédie.

DODATEK
Přehled universálních symbolů sbírky Kohout plaší smrt

Pro úplnost obrazu uveďme ještě přehled relevantních ikon, vztažených symbolicky (svým ústředním významem) k jednotlivým archetypům. Náš přehled je modifikací tzv. 'regresivní symbolické řady' (Jolande Jacobi), což znamená, že čím nižší číselný index symbol obdrží, tím hlubší vrstvu nevědomí zasahuje. Začněme pro pořádek opět archetypem matky. V tzv. universálním (dále nediferencovaném) ženském archetypu přitom rozlišujeme tyto empirické typy a stupně: 16) vlastní matka či její substitut, přirozené antropologické okolí (zasahující až do vrstvy -14-), 15) bába (Großmutter, grandmother), 14) královna, 13) ženský prapředek, 12) ženské mýtické postavy s lidskou podobou, 11) ženské mýtické postavy s lidsko-zvířecí podobou, 10) ženské mýtické postavy se zvířecí podobou, 9) zvíře ženského pohlaví, 8) rostlina s ženskou duší, 7) kulturní artefakty a předměty s ženskou intencí, 6) přírodní objekty s pojímající intencí, 5) hluboké a temné přírodní útvary s pojímající intencí (podsvětí), 4) Země a její synekdochy, 3) Měsíc, 2) moře a jeho synekdochy, 1) noc.
K symbolům vztaženým k ARCHETYPU MATKY patří v jednotlivých 'vrstvách' tyto: 15) nebe stařena utopená (převaha archetypu matky nad archetypem otce); 12) bradavky ňader po kojení smrti lehly popelem (tj. Evropy); krajkoví vrásek pokrylo štít její krásy (tj. Evropy); smrt tresce smrt tresce; smrtí voní; srdce zvonů utišují klekánice; 11) maličká ve fialkách přikrčena / křídla oškubaná za ošklivost ramínek se stydí (tj. krajina); 10) smrt je sezobala (tj. básníky); 7) v městech nehostinných; 6) pranýřem je nebe tohoto kraje (sic); jedovatá krajina; zimomřivá krajina; hvězdná tiára krajiny nespící horečkou; 5) černá jáma růžemi se cpe; křídlo víry malé / hroby nepodletí; 4) milujíce její marnost která je víc než naše srdce (tj. Evropy); hlínou voní; 2) v olejových achátech vod zlověstných; 1) hrůzou v noci třeseš se; noc natáhla se na márách; prchám průjezdem tmy; zimničně svůj čas si dlužím od noci; terasa noci; tma dikobraz s věčností na ostnech; noc stoupá do hlavy a vrávorám; žízni tmy sytosti osamění. Vidíme, že archetyp matky se jen jednou personifikuje do lidské podoby a že nejčastější jsou symboly na opačném konci řady, tedy symboly nejhlubšího nevědomí.
Ikony vztažené k ARCHETYPU SELF jsou nejčetnější. Jejich 'regresivní řadu' konstruujeme s pomocí ženské i mužské archetypické řady. Mužská řada je s příslušným přívlastkem symetrická s řadou ženskou, což pro vrstvu 6) znamená 'k cíli zaměřené činnosti s aktivní intencí', pro vrstvu 5) 'výšky a vznášení' (nadsvětí), pro vrstvu 4) 'nebe a jeho synekdochy', pro vrstvu 3) 'Slunce', pro vrstvu 2) 'neviditelné pohybující síly' a pro vrstvu 1) 'den'. Symboly Self (podobně jako u archetypu dítěte) nejsou vždy pohlavně vyhraněné, bývají tedy vzhledem k pohlaví spíše indiferentní či androgynní. Relevantní symboly Self a jejich ikony ve sbírce Kohout plaší smrt jsou následující: 16) na sebe jenom čekám já; má tvář mi nepatří toť závoj vypůjčený (neidentita, podíl na vrstvě 7); tvář mrtvého pýchavka ošklivá (podíl na v. 8); za večernicí otáčí tvář zpěváček (+ v. 3); opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje (+ v. 3); tváře spících opatrně ruší hniloba (+ v. 4); červem v ústech usmívá se (tj. mrtvý. Ústa jako synekdocha tváře); 13) zkažená krev (archaické, 'rodové' Self); 12) v jejích útrobách krysami hryzáno leželo malé dítě přítomnosti (tj. v útrobách Evropy); (mé srdce, v. 1) obraz Šebestiána radostně namalovaný; 10) černé zvíře sahá na srdce (+ v. 1); 9) za stínem zimy / vrabec schoulený; 8) květ škaredší nemoce se roztahuje; vzdorný tepot mízy / zní kde poranění; v růži červ; 7) nit za nití závoj (tj. tvář) vyparuji (drolící se Self); do pěkných truhliček jeho očí padá nebe (tj. do očí dítěte); píseň stará / kolovrat ji zpíval; 6) zbla víry nemaje; 5) z podsvětí spánku kde hnijí hvězdy (nevědomí a fragmentární Self, + v. 3); stesk prázdnu děný; 4) tisknu v dlani zlato kočičí (neidentita); tolik bláta dole; troud příštího jara; 3) hvězdy oživlé v hvězdicích (tj. mořských, + v. 9); 2) ve snách slyšíš líbezný hlas lákající tě dolů; 1) dětství moje utajené / z hnízda světla vyhozené (sic); romantický plášť stínu táhna za sebou; mé srdce; vykázán ze štěstí jež domovem je jiných; stíny mou podobu měnící; vrávorá stín vyzáblejší Krista (+ v. 12); v roztoku tmy dorůstá krystal hrůzy (+ v. 4); zběsilé duše z prachu neulétají (+ v. 4); duše utopených námořníků (+ v. 2); zlaté rána snění; přes štěstí vidění tak slepý - přes dar slyšení tak hluchý; daleko v spánku od sebe odcházím; zveličený stín; stín jara; plevy duší vichřicemi hnané / bez křídel a zmrzačené nebe hledají; jeho (duše) skryta v boží vrásce. Pro topografii silového pole Self je příznačná dynamická dějová ikona z 'Nočního vidění malostranského': Z omšelého erboví portálu (rodová identita) / upouští rytíř (animus jako hrdina) / zvětralou růži na dláždění (zde nejspíše symbol Self, spjatý však bezprostředně s komplexy animy a matky) // Nadzvedna hledí usmívá se (probuzení ze strnulosti, která však zdá se byla blažená) / na krásku z noci zrozenou (anima 'zrozená' ze symbolické 'matky') / jak líbezně taje v hříchu (incestní tabu) // Sestupuje haraše brněním (halasovské 'hrdinství' je vždy tak trochu 'harašení brněním', viz např. jeho proklamace revoluční) / rozšlápne růži (což je významné, ať už se jedná o symbol vztažený k jakémukoli významovému komplexu) / jda spát na kamennou desku krypty (minulost vítězí) // Jarní rekviem slavičí stoupá z parku (loučení s 'animou', která nikdy nepřijde). Ze struktury symbolů Self a jejich ikon poznáme, že tento archetyp není u Halase nejsilnější. 'Tvář', u Halase silně akcentovaný symbol, chápeme jako synekdochu antropomorfní vrstvy 16). Vidíme však, že podobně jako u symbolů mateřských jsou nejčetnější symboly Self vrstvy 1), tedy nejhlubšího a nejnevědomějšího, totiž tzv. 'jaderného' Self, jehož charakter je však povýtce stínový, hrozící rozpadem do úplné fragmentarizace, chaosu ('vyčerpané' a 'drolícího se' Self, H. Kohut). Zvýšená frekvence symbolů Self svědčí o naléhavosti problému osobnostního zrání, hledání identity.
Relevantní symboly ARCHETYPU DÍTĚTE jsou tyto: 16) dítky na své krčky zavěšují jedovatý námel z obilí (dítě a Self); posedlý dětstvím; tklivé dětství; 12) snad skamarádím se dnes znova s anděly /.../ vždyť Františku mně kdysi říkali; 9) hravost delfínů umlká; 6) krása prvotného hříchu; ráj; zbytek ráje; 3) rozpomíná se na růžové dny /.../ znamení cesty zpáteční (tj. Evropa); jen na hlavy dětí úcta světel padá (+ v. 16); 2) naříkáš si na své zrození (ambivalence archetypu dítěte: slast i utrpení). U symbolického komplexu dítěte můžeme opět uvést charakteristickou dějovou ikonu, která dobře vyjadřuje dynamiku mentálního pole tohoto archetypu: V metelici slov jen plaše pobíhám (chaos ve sféře ratia, tj. slov a jejich smysluplného spojení) / blábole nesmysly tu poezii nejsladší ('regres' k preverbální emocionalitě a vztaženost k archetypu matky) / k dychtivosti mlčení pak dozrávám (pasivita Self, avšak se silným emotivním nábojem) // Žízni tmy sytosti osamění (matka sebestředně ovládá a sytí Self) / daleko v spánku od sebe odcházím (vychýlené Self) / ničeho už není k zkonejšení (beznaděj).
Frekvence symbolů ARCHETYPU OTCE je (zdánlivě paradoxně) velmi nízká. To je dáno převahou archetypu matky, když z převahy 'kvality' rezultuje i kvantita. K archetypu otce, který je (tedy) velmi oslaben, patří tyto symboly: slunce korunovaný císař černošský (kde první tři slova představují každé o sobě otcovský symbol, a to vrstev 3, 7 a 14); 16) spí dosud dědicové země hladoví (nedovršené Self); 4) po hlavách blesků sejde sen (blesk je 'otcovským' atributem ducha: zde však vrací do nevědomí). Jako výraz oslabeného archetypu otce můžeme chápat i něžnou dedikaci 'Tatínkovi' tam, kde bychom vzhledem k revolučním ideálům očekávali mužné 'Otci'. Také to o Halasově sociabilitě něco napovídá.
K symbolickému komplexu ARCHETYPU ANIMA (animus) patří: 16) z vznešenosti chudoby své vstanou / oči žíhané blankytem (projekce 'ducha' do proletářských mas, podíl v. 4); bloudí chodec tiskna k srdci hada (vedle symbolu hada je také poutník 'animus', podíl v. 10); 12) nečesanec smělého půvabu v pancíři mlh (archetypická postava hrdiny-rytíře, příznačně zbloudivšího v lese a propadajícího šílenství. Les a přírodní divočina, to jsou staré středověké symboly pro duševní chaos, z nějž 'duch' musí vyvést bytostné Já); andělé podzimní; anděl nepřilétá anděl se nehlásí; 10) pyšný černý kůň chodí po obloze; 9) netopýr (spící v jeskyni, tj. duch ovládnutý archetypem matky); kohout hvězdy zobe zpívá / smrt se vyplašila (magické usebrání); létající ryby ornát měsíce smýkají po hladině (ryba jako taková je symbolem Self, zde však vzhledem k zdůrazněnému vertikálnímu vzepětí jde spíše o symbol anima; tím je také 'ornát měsíce', když opomenout nesmíme ani skutečnost, že 'ryba', tedy to, co přichází z nevědomí, 'smýká' ornátem, tedy tím, co na její 'létající hladinu' přichází 'shůry'); 4) smetá hvězdy k jedinému místu tonoucí růže (tj. 'růže hydroplánu': ikarovský motiv zřícení, z nějž rezultuje 'tonoucí' Self). Vidíme, že 'duch' Halasovy sbírky je duchem bytostně bloudícím, duchem trýzněným, zkoušeným a pokoušeným k regresu 'ad infantiam aeternam', když ze struktury těchto ikon vidíme i to, že je to duch oslabený, pasivní a vydaný všanc hlubinným motivacím i jejich vnějším projekcím (proletariát).
K podloží ARCHETYPU ANIMY se vztahují tyto symbolické ikony: 16) odešla a v nekonečné prostoře zmlknuvšího hlasu bloudíš /.../ klneš (dodatek je vyjádřením agrese vůči animě); ne to ty jen tak říkáš / vždyť to možné není (údiv nad tím, že mohu být milován); 15) má lásko zestaralá (kontaminace archetypem matky); 12) ve studánkách se rozpouštějí rusalky (nevystupují, nýbrž mizí v nevědomí); miluje noc torzo černé Venuše zlatem pihovaté (mutilace animy a podřízení archetypu matky); naděje prostořeká světice zmatena mlčí; meluzína (regres animy na anorganicky přírodní úroveň -5-, pokud chápeme 'meluzínu' jako 'vítr', tedy vlastně její 'hlas'); 10) v rosničky zakleté princezny (regres animy na zoomorfní stadium); rosol ropuch ošklivých (ropucha je spíše už symbolem mateřským); 9) s prázdnými důlky laň bloudí v lese a naříká (mutilace animy); rekviem slavičí (loučení s animou); 8) v chorobách květin tlení sladký pach ('nemocná' anima); po pádu jablka co mne tak omámilo ('biblická' a 'folklórní' anima); 6) pod mlhou tvé pleti stíny rozkvétají (kolektivní 'stín' a nevědomí); 4) šlemy / dotýkáš se jich uhaduje v nich pleť žen budoucích (sic); jarní země její pleti (kontaminace archetypem matky). O archetypu animy můžeme říci totéž co o animovi a vlastně symbolických komplexech všech. Také anima se ocitá v silovém poli mateřského archetypu, konkrétně jeho negativních aspektů, rozkládajících jistotu muže vůči druhému pohlaví zevnitř. Anima je tedy jen torzovitě utvořena ('torzo Venuše') a oslabena (únik do předlidských podob). O tomto podřízení jiným archetypům dobře vypovídá závěrečná sekvence Hřbitova námořníků: Ve snách slyšíš líbezný hlas lákající tě dolů (anima) / je to hlas tvých sester jsou undinami (tj. vodními vílami; kontaminace animy 'rodovým', nevědomí) / jsou to jejich oči jež zříš nakloněn nad hloubkou (nebezpečí nevědomé animy) / poznáváš ty oči nejsou jen tvé / jsou to oči rodu (tabu 'rodového') / za všech počasí oblohou sesbíranou zbarvené (jde o trvalý stav; obloha je jen 'zde', dole, tj. v očích příslušníků rodu) / Je den Dušiček (uctívání mrtvých) a ze všech hlubin připluvši (tj. ze všech 'hlubinných oblastí', silových polí jiných archetypů) / světélkující ryby (tj. duše mrtvých jako symboly různých archetypů) visí nad utopenci ('mrtvé' Self) a svítí / svítí věčným světlem (převaha minulosti a temna, stínových aspektů bytí).

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage