Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /
Petr Hrbáč - Arktis a Stmívání
Když jsme v hodinách češtiny měli rozebírat básničku, velké nadšení to nebudilo, protože jsme neměli štěstí na zapáleného češtináře či lépe řečeno češtinářku.Mě to sice neobtěžovalo, protože jako psavec jsem se tehdy naivně domníval, že jakýkoliv přístup k básni, je-li vážný a ctihodný, rozšiřuje takzvané poznání, a měl jsem za samozřejmé, že dobrá, silná poezie musí každého oslovit. Dnes už si to nemyslím, protože jsme zavaleni nezvladatelnými kvanty banalit a všemožného odpadu, které znemožňují udržet si odstup a to, čemu se kdysi říkalo dobrý vkus.
Samozřejmě, básník ještě nemusí číst cizí básně, natož je rozebírat. Nemusí dokonce vůbec číst. Ale nechme toho. Připusťme, že čtu-čtete, nejspíš je to zhovadilost, a proč ne, je to věc našeho svobodného rozhodnutí. (Dnes tedy zhovadilost zvláště zavrženíhodná.) Je tu ovšem jeden háček, snad zásadnější nežli jiné. Dobrá, svrchovaná báseň každou interpretací, každým výkladem musí nenapravitelně utrpět.
Myslím si, že jenom nepovedené básně snesou výklad, rozbor právě proto, že zůstaly nehotové, a jenom takovým básním snad můžeme v určitých případech dodatečnou interpretací prospět. Ale co je pro jednoho nehotové a nesrozumitelné, může jiného okouzlit.
Z těchto důvodů jsem si k přemýšlení či ke hře vybral básničku zapomenutého symbolika Jana Opolského, kterou najdeme na internetu na stránce medika Čáslavky. Báseň vznikla na sklonku Opolského života v roce 1933 a jmenuje se Arktis (1933).
Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její
se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí.
Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí,
o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší
než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše,
z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše,
tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči,
jenž moh by stát se účastným jen v archandělské seči.
Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely
by v sklených úlech věčnosti to slabě zahučely.
A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech
a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech.
Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy,
až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví.
Úvod čerpá výrazové prostředky z počátku 19. století, ale verše Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí, o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší mě zaujaly. Myslím, že proto, že chodě po hnojských polích, vím, co je takový černý luh i živá vůně, věru, merlík červený, jestli ho neznáte, jakože asi ne, má náklonnost ke stanovištím s nadbytkem dusičnanů, např. ke hnojištím. Tato rostlina obsahuje hormon melatonin, který dohlíží i u lidí na správné (dovolil bych si výrazně podtrhnout adjektivum správné) vnímání a ovšem přijímání dne a noci podle intenzity světla, a umí také kvésti, ač se ještě nestihla plně vyvinout. V černém luhu (totiž) se s vámi nikdo nepáře a nevíte dne či hodiny, kdy na vás zkázonosně udeří rozplozenost konkurentova!
Říká se tomu
Opolský v roce 1933 veršem o černém luhu možná chtěl oslovit svou vnitřní Arktis, tedy své vlastní tuhnutí a předmírání.
Dnes, marná sláva, chápeme poezii především jako artefakt, ale dosud se najdou konzervativci, kteří soudí, že básník jakousi záhadou (a náhodou) vidí budoucí časy, vytuší některé reálie příštích dob.
Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí...
Opolský pravděpodobně tím černým luhem myslel nehostinnou polární končinu či prostě temný luh nebo nějaký abstraktní znočnělý luh, jistě ne to, co napadlo mě: hnojiště. Tehdy ještě neexistovala zemědělská velkovýroba a silážnictví, nebo alespoň ne v takovém rozmachu, jaký zvláště z Českomoravské vysočiny místy učinil odpudivé divadlo rostlin spálených či zmutovaných nadměrnou koncentrací fekálních látek.
Výsměšně se k tomu hodí i další verše z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše, které ovšem dokazují, že v Opolského poetice se až alienózně kříží zdroje hluše romantické s mrtvě dekadentními.
Použil jsem dvě odsudečná adverbia, totiž "hluše" a "mrtvě", ale také adverbium "alienózně", odvozené od aliena, Vetřelce ze známé filmové série.
Vzhledem k tomu, že Opolského text je uložen na síti, kde obíhají v informacích o "movies" ještě větší obludnosti nežli ty vetřelčí, není použití zmíněného příslovce vůbec od věci, vždyť síť znamená možnost propojení všeho a všech se všemi a se vším, hlavně jsem však chtěl naznačit, že dnešní čtenářskou optikou pozorujeme Opolského skutečně nestvůrného, znestvůrnění postihuje vše, co není aktuální, a vše, co je zatíženo dodatečnou směšností, ale i jakýmsi půvabem tehdejší nevědomosti. Právě tento půvab ale onu nestvůrnost do značné míry ruší, rozpouští, a básník Opolský se opět vynořuje z návy, skoro neposkvrněn, jako by jej černý luh ani příliš neznečistil.
...z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše...
Skupenstva i bezryvna jsou sice archaismy, ale právě ony nakonec vydechují krásou pominutého, čímž samozřejmě mířím především ke slovesu "pominout se" (z něčeho). Čtu-li si občas v Pekařovi, nezajímají mě ani tak jeho názory jakožto významného dějepisce z předválečného období. Vyžívám se v jeho jazyce. V něm nenajdeme nápadné exponáty jako u Opolského, spíše se lze kochati polozapomenutými vazbami a dnes již nepoužívanými významy slov.
Když čtu Opolského verše Jak včely by v sklených úlech věčnosti to slabě zahučely, vzpomenu si na jiný film, snad tradičnější nežli Vetřelec, totiž na Tisícročnú včelu. V něm se ale taky myslím vznášela taková jakási umělá potvora. Holt média jsou vždycky podvodná, jsou to, abych použil nepěkného anglismu, molestoři.
Asi není náhoda, že básník spojuje včelu s věčností. Etymologický Machkův slovník vysvětluje, že jméno včely patřilo asi ke slovům tabuovým, neboť jeho různé podoby v evropských jazycích postihla záměna retnic m/b a přesmyk.
Nakonec vetřelčí samice taky kladou vajíčka jako hmyz, inspirace součástkovým světem hmyzu (je-li účelnost příliš zjevná, je zároveň vysoce odpudivá) příznačně prostupuje alienózní trilogií, stejně jako posedlost metaforou znásilnění, což v případě žihadel blanokřídlých nachází docela oživující asociaci. Kdo nás ve věčném ledu a smrti vesmíru probudí? Žihadlo s povzbuzujícím účinkem jedu. Proto také možná v černé a mrazivé Opolského Arktis včely ve sklených úlech věčnosti slabě hučí. Můžeme se dohadovat, jestli jehla injekční stříkačky není další podobou této posedlosti.
Opolského báseň Arktis je pro mne artefaktem, čímsi dnes už neaktualizovatelným v plné podobě. Artefakt je také něco nepochopitelného, něco bez konvenční symetrie, a tím se může stát přitažlivým pro výstředníky či pro hledače nalehnutí až fakírsky bodavých. Jako druhou báseň jsem si zvolil krátký text Ireny Václavíkové nazvaný Stmívání. V nadsázce by se dalo tvrdit, že takhle stručné básničky snad ani nelze pokazit. Míním autorsky.
Ale co interpretačně? Třeba se mi to podaří.
Úterní lampa uhýbá
šlápotám mouchy.
Na barevné špičce
nosu podchlazený
měsíc.
Pod tapetou pavučiny
zívlo šero -
sloužívá neprodyšně.
Lampa je zařízení používané od pravěku. Je to také symbol. Se symboly se stala taková zvláštní věc, že je převedli na ikony, a když na tu ikonu kliknete (nikoliv kleknete), nabídne vám - skrze to, že zmizí - doslovný repertoár svých funkcí. Za tím je ještě něco dalšího, totiž vlastní programovací jazyk, a ten už je skutečně asi tak půvabný a lákavý jako ostnatý drát. Básnířka konfrontující lampu s mouchou nejspíše neměla v úmyslu zkrášlit podstatu drátů a žárovkové objímky, prostě jen zaznamenala, že hmyz leze po lampě a že to v ní a tedy i v lampě vyvolává nelibé pocity.
Pomocí lamp lidé volají do noční dálky, i když třeba nechtějí. V tomto končícím století lampa byla společníkem různých zaměstnanců vykonávajících noční službu, čtoucích v posteli, studujících za stolem, děsících se tmy, protektorátně a jinak nemocně přežívajících. Úmyslně nezmiňuji lampu používanou při výslechu, neboť ta nemá stínítko, ale jakousi přilbu. Je samozřejmé, že středněvěká lampa, meziválečná a poválečná, má stínítko. Stínítko je tvář lampy, je to její ekran, je to její božský bryndáček.
Václavíková upřesňuje, že jde o lampu úterní, a to je příznak naší závislosti na členění života podle pracovních a školních harmonogramů, zvaných též někdy rozvrh. Sám jsem v důsledku takové nepřirozené závislosti svého času zblbl a začal jsem upřednostňovat některé dny před jinými, dokud mě život nepoučil, že cosi ošklivého lze prodělat kterýkoliv den, a tím ovšem ony dny privilegované pozbyly své výlučnosti. Je to jeden z nejodpornějších zážitků a jedno z nejkormutlivějších prozření sekularizovaného a postindustriálního člověka.
Napadlo mě, že moucha lezoucí po lampě nebývá masařka, přesněji řečeno večer to obvykle nebývá masařka, vnikající do našich domácností nejspíše tak dopoledne, v období přípravy oběda. Většinou večerní mouchy zastupuje Musca domestica anebo takový ten druh vířící za denního světla pod lustrem.
Úterní lampa uhýbá / šlápotám mouchy. Kdyby Václavíková napsala "Úterní lampa uhýbá šlápotám masařky", už by to v nás mohlo vyvolat dojem, že u nich doma není dostatečně uklizeno anebo že třeba dlí v ložnici s oknem vedoucím do chlévského dvora. Celá báseň by zrobustněla a začala by lehce zapáchat.
Na barevné špičce / nosu podchlazený / měsíc. Hm. Autorka buď popisuje stínítko, anebo vlastní zvláštní rozpoložení vyvolané konzumací nestálých látek.
Pod tapetou pavučiny / zívlo šero - / sloužívá neprodyšně. Tyto závěrečné verše mi připadají nejzdařilejší z celé málo výrazné básně. A já si takovou báseň vybral úmyslně z důvodů, o kterých jsem mluvil výše. Další opusy Ireny Václavíkové, otištěné ve tvarovských Iniciálkách, mi totiž připadají originální a povzbudivé a nic na tom nemění předpoklad, že je to pravděpodobně způsobeno jen autorčiným mládím.
Vraťme se ale k závěrečným veršům zneužívané básničky. Proč mi vlastně připadají zdařilé?
Snad proto, že skrytě toužím po konzervativním duchu i prostředí evokovaných oním slovesem "sloužívat"? Vždyť "tapeta pavučiny" nějak nápadně vynalézavá není a "zívající šero" už tuplem ne. Sloužívá nicméně "neprodyšně", což mi přijde maličko nepřiléhavé a zároveň trochu výhružné či lépe řečeno výstražné. Poctivě se tvářící šero je díky své poloze v pointovém finále básničky důležitější nežli sama lampa, která ostatně jednoho dne (snad i v úterý?!) šeru a tmě navždycky podlehne. Jsem tedy v pokušení zvolat cosi o poctivosti ďáblově!
Ale pokusím se uklidnit, ačkoliv lampa a její účinkování v sobě vždy obsahuje i něco paranoidního, už díky jednoduché skutečnosti, že rozsvícena vrhá zákonitě stíny. Tím se znovu dostáváme k mouše, která nebere ohled na naše mýtické strachy a zcela prozaicky otravuje poklimbávajícího, i s otevřenýma očima snícího jedince, domnělého prozřetelníka a proroka přírody jakožto semeniště rozvratných a zničujících sil. Studujeme-li mouchu, vnucuje se nám myšlenka, že je to jenom takový stroječek, ale když těch much budou statisíce, dostaví se pocit nadstranického zhnusení.
Lampa, které moucha brání v jejích téměř posvátných výkonech, se podle Václavíkové musí bránit muším šlápotám. Šlápoty mouchy? Mám vážné výhrady. Moucha nezanechává šlápoty, vždyť je tak lehoučká! Moucha lechtá svými dotyky, je přece odporná, přenáší nemoci a dokáže lézt po stropě! Viděli jste někdy šlépěje mouchy? No a šlápoty můžeme oprávněně spojovat s měkkým terénem blátivého či bahnitého typu, v němž je zanechává slon anebo hroch.
Lampa štítivě uhýbá, moucha se plete a šero slouží neprodyšně. Co z toho lze odvodit? Díky "podchlazenému měsíci na barevné špičce nosu" celkem jednoznačně stav znuděné, mondénní kokainistky, šňupající svou drogu někdy v zenitu let dvacátých. Hubená hýždě a poskvrněná, pro jistotu zapudrovaná zástěrka. Rádio kloktající moč prosycenou šampaňským.
Netvrdím, že Irena Václavíková zamýšlela evokovat dobu, která jí nemusí být sympatická. Jen jsem chtěl demonstrovat, že interpretace nevýrazného textu (a znovu zdůrazňuji, že všechny otištěné básně této autorky takové nejsou!) mě nutně svádí k jisté svévoli a dobásňování a trvám na tom, že skutečná poezie žádnou interpretaci nepotřebuje! Tak jako ji nepotřebuje semtex kupříkladu.
Na závěr bych se chtěl pokusit o malé zamyšlení nad výrobou hvězd většího i minimálního kalibru. Taková hvězda, ať už na literárním nebo filmovém a jinak mediálním nebi, stále méně potřebuje vlastní tvůrčí schopnosti. Důležité je, aby byla čitelná, snadno identifikovatelná, a s tím je případná schopnost odrážet složitou tvář reality včetně té přírodní v příkrém rozporu. Neustále narůstající tlak až agresivita průměrnosti a podprůměrnosti je kanalizován jejich důsledným zrcadlením v televizních soutěžích, účelně pitomých seriálech nebo ještě účelnějších počítačových hrách, které sám také často hraji. Pokud se má někdo stát mediální hvězdou, potřebuje k tomu určitý image a především důslednost. Důslednost je vlastně účelnost a vždy znamená znásilňování chybující a tápající lidskosti. Je žádoucí, aby mediální hvězda nabízela svým případným konzumentům co nejméně nečitelných vlastností, kterými by obtěžovala krnící analytické schopnosti jejich unavených a přesycených mozků. S tím souvisí i rozmach konzumentské specializace znesnadňující mezilidskou komunikaci. Čím důkladněji se specializujeme, tím hůře jsme schopni vysvětlit lidem vně našeho oboru, o co v tom oboru jde. Umění bývalo výlučnou záležitostí, vyžadovalo mnohaletou kultivaci výchovou v příslušném prostředí i jakýsi konzumentský výcvik. Na to všechno dnes nějak není čas a prosadí se prostě to, co včas kolonizuje uvolněný prostor, někdy ztotožnitelný s takzvaným trhem. Protože postmoderní uvažování zpochybňuje (a zřejmě odůvodněně) nárok jakýchkoliv optik a hodnotových soustav na výlučné postavení, interpretace tak subtilního a intimního projevu, jako je báseň, nutně musí být buď neurčitá, nebo nějakým způsobem nestravitelná. Čím více literárních autorů člověk pozná, tím silněji pochybuje o tom, že hlavní roli v proslulosti básníků a spisovatelů těch nejzvučnějších jmen sehrála spravedlnost a objektivní výběr. Kapacita našich emocí i zkušeností je značně omezená a to je nejenom důvod, proč třeba nemůžeme nikdy poznat víc než pouhý zlomek zajímavých autorů, ale bohužel i důvod, proč nakonec podlehneme náporu ztržněné mediální hvězdy, neboť si jednoduše pomyslíme: něco na tom musí být, když o tom všichni mluví.
Texty jsou zaměnitelnější, než je jejich autorům milo. A náhoda je stále vzácnější a náhodnost stále hůře dosažitelná. Povrch zeměkoule pokrývají obrovské ksichty odosobněných celebrit a z televizních obrazovek nám ohlašují nicotnost našich pohřbů stále zoufalejší, i když navenek dobře naladění moderátoři. Blížíme se k okamžiku, kdy nastane rozhodující střet invalidních důchodců, prebendistů a změkčilých rentiérů s dobře vytrénovanými, fundamentalistickými zabijáky. Nakonec budou moderátoři z obrazovek promlouvat k hromadám poprvé a naposledy překvapených mrtvol.
