Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /

Marian Palla - Chaos a interpretace básní

Vážení!
Tato přednáška si bude všímat interpretace básní ve vztahu k chaosu. Ano, chápu, že takový obsah přednášky může na první pohled zarazit, zvláště když přesně nevíme, jak to dopadne, neboť předem nevylučuji ani možnost, že básněním se člověk chaosu přibližuje a že tudíž chaos je to, po čem všichni toužíme, abychom alespoň na chvíli něco zažili. Navíc je možné, že interpretace básní není nic jiného než chaos sám, vyjádřený tou nejjednodušší formou...
Nyní se pokusím vysvětlit, co je to chaos a co má společného s interpretací básní, a pokud zbude čas, tak si trochu zainterpretuji na vlastních, protože interpretovat cizí básně se mi zdá poněkud nevkusné, možná i drzé, asi jako kdyby se vás nikdo o nic neprosil, a vy byste se přesto pokoušeli zachránit cizí manželství, a navíc za to požadovali honorář.
Každá správná přednáška začíná citátem, abychom dali publiku najevo, co všechno známe; proto citát:

Veškeré básně, které člověk kdy napsal,
mohl napsat úplně jinak, kdyby byl jiný!

(Kuřimský anonym, 1999 let po Kristu)

Chaos, Velký třesk a poezie
Chaos nemohl začít dřív než Velký třesk, a proto také interpretace poezie nemohla začít dřív než Velký třesk!
Pokusím se popsat situaci na začátku Velkého třesku, jak ji všeobecně známe, pomůže nám to pochopit jeho důležitost pro interpretaci poezie:
"Bang!" ozvalo se a Bůh se lekl, jelikož tady zatím nebyl nikdo jiný s ušima. Velkým třeskem započal první doložený chaos, během něhož se na jedné planetě objevila opice, která na sobě tak tvrdě zapracovala, až se vztyčila, napsala několik básní, schovala zadek do gatí či sukýnky a zabodla na měsíci vlaječku. Ano! Všechno, co kdy vzniklo, vzniklo z tohoto chaosu, tedy i poezie, ledničky anebo malé akvarely..., možná dokonce i Bůh, ale dokázáno to zatím není, protože viz první věta této úvahy - kdyby Bůh vznikl až z Velkého třesku, nestačil by se pravděpodobně leknout.
První malý chaos popisuje bible jako utrhnutí jablka v ráji. (Je to hloupý začátek, ale jiný nemáme, a tak si s ním musíme vystačit.) Potom to šlo už rychle - z chaosu válek se formovaly národy, z chaosu církví se upalovali kacíři, z chaosu národních obrození vznikaly knihovny, kde se hromadily knihy, které se potom pálily atd. Obecně můžeme tvrdit, že dík chaosu se stal člověk člověkem. Dokonce jeden filozof mezopotámské školy, jehož hliněné tabulky vědci nedávno rozluštili, nadhodil myšlenku, že člověk chaos vyhledává a cílevědomě vytváří, aby mu prý nebylo smutno.
Všímáte si, jak blízko jsme se ocitli poezii?
Ale pozor! Vždy záleží na situaci interpreta. Pokud interpret leží na divanu, má plnou ledničku, po ruce dálkový ovladač, uvažuje o chaosu anebo o poezii poněkud jinak než například uprchlý trestanec, jenž se snaží přeplavat řeku plnou krokodýlů, či domovnice, které se někdo popáté vymočí za dveře. Z těchto důvodů musí být i moje úvaha o interpretaci poezie poněkud subjektivní, a jen tehdy, pokud bych se stal i uprchlým trestancem anebo domovnicí a měl navíc také divan, mohl bych zaujmout alespoň trochu objektivní postoj. Což je však dost nepravděpodobné, a proto mi nezbývá než zůstat v napadnutelné rovině - skromně řečeno povím jen to, co si myslím. Začnu odzadu, to bývá někdy zajímavější. Zepředu se o to snaží kdekdo, dokonce prý i filozofové.

Neúcta k chaosu je zároveň neúctou k poezii
Co svět světem stojí, člověk proti chaosu a nepořádku vždy bojoval a... nikdy nevyhrál. Utopista namítne, že se to někdy jistě podaří, hospodyňka však ví, že nikdy, a básníka to docela baví, neboť má alespoň inspiraci. Člověk sice již zjistil, že nejvíc chaosu je v jeho vlastní hlavě, ovšem zapomíná na jednu věc - pokud by chaos zvládl a vymýtil, asi by také vyhynul. Vždyť vše, co nás ohrožuje, nám vlastně na druhou stranu pomáhá zahnat nudu a tím pádem zabraňuje zblbnutí. Třeba! Představme si naše předky v době mamutů, jak objeví pomalé, velmi kalorické zvíře, které se rychle rozmnožuje a nemůže kousat ani drápat. Naši předkové začínají lenivět, tloustnou, polehávají a nastává konec. Nic by je totiž nedonutilo vynalézt například konzervu či napsat báseň o velkém utrpení anebo zavést demokracii.
Prozatím si raději nebudeme všímat možnosti, že sám Bůh chaos pěstuje, aby se nenudil a měl na co dolů koukat. To by totiž znamenalo, že všechno je poněkud jinak a my, kteří tak urputně dřeme na pokroku, aby se trochu hejbnul, jsme zde jen pro usmání někoho, o němž ani nevíme, jestli existuje a jestli se vůbec umí usmát.

Na co obvykle zapomínáme
Abychom mohli napsat úvahu o chaosu a interpretaci poezie, potřebujeme si napřed ujasnit, co to ta úvaha vlastně je. Schválně, zkuste zvolat: "Úvaha!" Pociťujete něco? Jistěže ne. A teď zkuste zvolat: "Hrnek!" Je to tu!... hrnek... babička z něho pila zkyslé mléko... kůžička jí visela mezi zuby... ano, o hrnkách se bavit můžeme, ale o úvaze...? Kdosi definoval úvahu jako to, co vznikne po usednutí za stůl při absenci posluchače. Ovšem, je to tak jednoduché? Tučňák například, když neví jak dál, zašoupe nohama. Člověk si ve stejné situaci vzpomene na frázi. Nejblíže k úvaze se má tedy shluk frází. Proč zrovna "shluk"? Je to podobné jako s vlaštovkou a jarem... Jedna fráze úvahu nedělá! Co tedy s úvahou? Nejlépe to asi vyjádřil Ludwig Wittgenstein: "Je obtížné říci něco, co by bylo tak dobré, jako neříct nic." Jistě, to si mohl dovolit tvrdit Ludwig, my však mluvit musíme bez ohledu na to, jestli máme anebo nemáme co říct, vždyť jaký bychom potom měli třeba důvod tady dnes sedět?

Úvod do interpretace vlastních básní
Musím se přiznat, že mě nikdy cizí básně moc nebraly. Možná proto jsem se také rozhodl, že si napíšu vlastní, takové, s kterými bych mohl být naprosto spokojený, protože by byly moje. Jakmile padlo rozhodnutí, znejistěl jsem. Okamžitě mi bylo jasné, že nemohu pracovat s rýmem, protože za prvé nevím, co to přesně je, ani jak se rýmu dosahuje, a za druhé proto, že básně, které se rýmují, mě odnepaměti vždy nudily, jejich rým obvykle parazitoval na obsahu a vyloženě zdržoval. V těch nejvybroušenějších básních někdy ani neměl co zdržovat, i když na druhou stranu je pravda, že rýmovaná báseň se lépe pamatuje a je vhodnější pro recitaci. Zarecitovat na večírku báseň bez rýmu je skoro stejně nemožné, jako dokázat zamemorovat nějaký článek z novin, například o počasí.
Také jsem tušil, že mé básně musí být krátké. Pokud totiž píšeme báseň dlouhou, stejně po určité době nevíme, o čem vlastně je, a čtenář na tom bývá podobně. Věděl jsem tedy, jak mají moje básně formálně vypadat, ale pořád mi nebylo jasné, o čem budou. Sedl jsem si tedy ke stolu a čekal. Zprvu se nic nedělo, až najednou jsem si uvědomil, že si proti své vůli vzpomínám, jak jsem se snažil, coby majitel políčka 3x5 metrů, chytnout krtka, a že jediným problémem byla jeho velikost, byl totiž hrozně malej. A tehdy mě napadlo, jak jednoduchý by byl svět, kdyby byl krtek velkej jako prase, a tak jsem napsal svou první báseň:

Civilizace
kdyby byl krtek velkej jako prase
klidně by nám vlezl do kuchyně a loudil
ano
civilizace by vypadala úplně jinak
kdyby byl krtek velkej jako prase


Po napsání první básně jsem se zvrátil na židli. S uspokojením jsem konstatoval, že ze mě asi básník opravdu bude, i když těch básní musím napsat trochu víc. A proto jsem napsal hned druhou, které jsem se trochu zalekl, nicméně jsem ji se zaťatými zuby dopsal do konce s vědomím, že jde přesně proti duchu doby a že bych mohl být i eventuálně někým označen za toho, kdo nemá rád velryby. Báseň Zabíjení velryb zní:

a kdo nezabil velrybu
nemůže o sobě tvrdit
že je správnej chlap
a proto nemám rád ekologické hlídky
protože mezitím co ony hlídkují
chlapi měknou


Rozebírat tuhle báseň opravdu nemá cenu. Jen na okraj bych rád podotkl, že jsem žádnou velrybu nikdy nezabil a že tudíž asi také měknu.
Po těchto dvou básních mi došlo, že musím napsat nějakou romanticky zamilovanou, abych si uchlácholil ekology i ženské pohlaví. Napsal jsem tedy báseň V hospodě:

sedíš moc daleko
jak to?
nemůžu tě líbat
hladit a vzrušovat se
tak si se mnou povídej!
to už jsem dělal


Zdálo se mi to málo, a tak jsem ještě připsal báseň Před milováním:

zasunula si krysu za podprsenku
potom si ji posadila na stehno
jediné
co mě v tu chvíli napadlo
bylo:
Kruci!
doufám
že se aspoň vomeje!


Potom jsem si docela namátkou přečetl noviny a napsal báseň Národ, trochu šmrncnutou politikou:

žádný národ
se nepotí
nesouloží
nemačká si uhry
a nemá prdel


anebo Medvídek Pú:

na rozdíl od komunistů
nikdy nenechal zabít
svého kamaráda


Po napsání asi sto osmdesáti stran jsem dopsal ještě jednu na závěr, která všechny moje problémy shrnula. Tady je: Židle

kdyby měla židle dvě nohy
převrátil bych se
a zlomil si vaz
anebo bych si na ni nesedl
a žil si vesele dál


Hned jak tahle kniha básní vyšla a já si ji coby nezaujatý čtenář otevřel a celou přečetl (poprvé a naposledy), uklidnil jsem se - konečně jsou tu básně, které si mohu zapamatovat i já anebo docela malé děti. A měl jsem pravdu. Asi za týden jsem seděl v hospodě, když tu ke mně přistoupil nějaký chlápek a řekl:

Kočka se dívá přes okno do zahrady
já to řeším tak
že jdu do hospody
a když se vracím
kočka se dívá přes okno do zahrady


Přikývl jsem polichocen, ale on se nedal a pokračoval:
- Hele, to není možné! Ty máš asi úplně stejnou kočku jako já!
A tehdy jsem si uvědomil, jak v poezii jde vždy přesně o něco docela jiného než o to, o čem se právě obecně myslí, že je pro poezii podstatné.

Tohle vlastně nebyla ta správná interpretace, protože jsem se vyhýbal čemukoliv, co by mohlo mé básně ohrozit. Mám však jednu, která nikdy nevyšla a na které mi vůbec nezáleží, a proto se na ni s gustem vrhnu. Než k tomu však dojde, pokusím se trochu načrtnout metodu, kterou jsem zvolil. Je to záměrně ta nejdrastičtější, protože, jak jsem se již zmínil, na této básni mi vůbec nezáleží. Jde o fenomenologickou metodu, jejíž podstata spočívá v neustálém kroužení kolem tématu, až se posléze rychle pronikne k jádru problému.
Přistupuji k vlastnímu kroužení.
Báseň nese název Proč tučňák jen tak courá, čeká a popojíždí:

Nakopnout vlnu se podaří jen jednou,
ty malé potvůrky to moc dobře vědí...


(Tohle bychom si teď mohli rozebrat. Jistě tušíte, že jde o velmi vzdálený odkaz k indické filozofii a možná i k řecké. Narážím zde na Herakleita. Mám tušení, že to byl on, kdo něco řekl o vstupování do řeky, ale mohu se mýlit, mohl to být klidně jiný velikán, což nemá vůbec dopad na náš problém. Fakt je, že to byl Řek. Zajímavě se jeví, jak tento problém uchopili Indové a využili v praxi. Onen filozof jistě svou myšlenku neuváděl v život, neboť není známo, že by se někdo z jeho kamarádů opravdu snažil dvakrát po sobě vstoupit do jedné řeky a zjistit, jestli je to ta samá řeka, anebo jiná. Indové to však dokázali. Hned jak upálili vdovu, vhodili její popel do řeky - podruhé tam vstoupit již nemohla. Pokud jste dávali dobrý pozor, podařil se mi právě jeden fenomenologický půlkruh - od Antarktidy až po Indii.)
Pokračuji v básni:

...a jako by tušily,
že vrhnout se někam dvakrát
znamená zasvinit si křídla,
a ta se těžko čistí...


(Tohle snad rozebírat moc nemusím, je to pouhé rozvedení a upřesnění začátku básně o nakopnutí vlny. Také mám obavu, že kdybych začal opět o Indech, nikam bychom se dnes nedostali. Jen se ještě pro pořádek zmíním o "zasviněných křídlech" - jsou to křídla plná tuku a parazitů, a proto se těžko čistí.)
Pokračuji v básni:

...nebylo tomu tak vždy,
kdysi, ještě před tím,
než se tučňák chystal stát plynem,
nebylo vůbec nic...


(Tady narážím samozřejmě na Velký třesk.)
Pokračuji:

...a když se mu to podařilo a časem trochu zpevněl,
ponořil se
coby velký ocasák do oceánu
a od té doby se tam vyzná...


Báseň pokračuje, ovšem my se od ní raději odpoutáme, aby tahle přednáška mohla vůbec někdy skončit. Na závěr a také trochu k zamyšlení vám povím příhodu, která se mi opravdu stala a která dokazuje, jak je poezie důležitá.
V zimě jsem se ocitl na vernisáži Surůvky v Ostravě, kde na mě přišlo nutkání. Vyběhl jsem proto z galerie a hledal útočiště. Poradili mi protější non stop bar. Zapadl jsem tam, ulevil si a teprve potom zjistil, že nemají toaletní papír. Jediné, co jsem u sebe měl, byla má kniha básní. Zprvu jsem se tomu smál, ale nedalo se nic dělat, začal jsem číst a vytrhávat ty stránky, o kterých jsem si myslel, že nejsou tak podstatné. Uvědomoval jsem si, že pokud bych nevydal knihu básní, byl bych vyřízený. Ten výtisk od té doby opatruji jako oko v hlavě pro případ druhého, opraveného vydání.
Nakonec bych se rád omluvil těm z vás, kteří snad nabyli dojmu, že jsem nic podstatného neřekl. Mají pravdu, tak už to v životě chodí. Ostatně hned na začátku jsem přece tvrdil, že vše souvisí s chaosem, tudíž i interpretace poezie, a mám takové tušení, že se mi to dnes podařilo dokázat.
Děkuji za pozornost.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz