Další aktivity / Bítov / Bítov 1999 / Přednášky /
Vladimír Křivánek - Tajemství básně v zrcadlech interpretací
Léta se zabývám českou poezií, píši o sbírkách básníků různých generací, básníků dávno mrtvých i nebezpečně živých. Sám se pokouším psát básně, takže mám jistou možnost poměřovat onen prastarý zápas mezi kritiky či interprety poezie a básníky.Jako autor básní jsem dospěl k přesvědčení, že napsat báseň, která je zároveň poezií, je skutečnost mnohdy nezávislá na vůli samotného autora. Všichni, kdož hlouběji uvažují o vztahu mezi poezií a básní, vědí totiž, že poezie se může objevit, a také mnohdy objevuje, i mimo báseň, a naopak, množství básní, možná jejich publikovaná většina, neobsahuje nic poetického. Jsou to jen shluky slov, více či méně umně splétaných do tvaru, který nedojímá, nevyzařuje, prostě neobsahuje skutečnou poezii. Autor básní se může celý život úspěšně zabývat jejich psaním a publikováním, a přesto nemá záruku, že v jeho textech bude ukryta skutečná poetická potence.
Pokud si toto autor básně neuvědomí, dostává se na úroveň řemeslníka, který vyrábí podle osvědčených vzorů konvenční verše, nebo si je tak sám sebou jistý, že ztrácí schopnost nutné sebereflexe i zcela nezbytných pochyb o smyslu a úrovni své podivné činnosti. Můžeme napsat nebo publikovat stovky básní, desítky sbírek, získat všemožné básnické pocty, ale je již mimo nás, z kterých našich básní poezie vyzařuje a které jsou stopeny v poetické hluchotě. Ty chvíle, kdy máme letmý a krásný pocit, že se naše báseň proměnila v poezii, jsou prchavé a nevypočitatelné, značně náhodné a stojící jaksi mimo nás. I proto jsem přesvědčen spolu s Valérym, že býti básníkem znamená především čekat, čekat pokorně a v hlubokých pochybách na tuto proměnu básně v poezii.
Jako literární kritik a historik jsem zase přesvědčen, že cesty poezie jsou nevyčerpatelně mnohotvárné a nevyzpytatelné, že čtenář i interpret v případě skutečné poezie vždy stojí před hlubokým tajemstvím, které se vzpírá racionálnímu uchopení a vědecké definici. Přestože existuje množství definic o tom, co je poezie, zůstává nám její tajemství skryto. A pokoušíme-li se poodhalit roušku tohoto tajemství, porozumět skrytým významům básnických obrazů, smyslu básní, které jsou svébytnými existenciálními šiframi podmanivého emociálního záření, měli bychom si být vědomi nedefinitivnosti a omezenosti našeho úsilí, vědomi toho, že na těchto cestách za poezií v nejlepším případě nalezneme pouze samy sebe jako pokorné hosty v krajinách básnické imaginace. Velikost básníka podle mého soudu spočívá především v hloubce pochyb o svém básnickém údělu, velikost kritika pak ve schopnosti vcítění se do světa básníkova.
Pro mne, aniž bych se chtěl bláhově pokoušet o nějaké vědecké definování básně, je skutečná báseň textem s tajemstvím, textem, v němž jsou nějakým způsobem ukryty či zakódovány možnosti, které čtenář či interpret vyvolává k životu. Potence poetična může být ukryta i v jiných textech, než jsou texty, které samy sebe vyhlašují za poezii, v próze, dramatu, poetično může vyzařovat z životních příběhů, hospodských anekdot, intimních deníků, z útržků hovorů lidí, z dopisů, poetičnem je prostoupeno vše v nás i kolem nás. Jde pouze o to znovu objevovat skrytou tvář reality, a třeba i starými, obyčejnými slovy. Zamyslíme-li se však nad tím, v čem je skryto ono tajemství básně, hloubka prostoru, který nám poskytuje pro naše porozumění, dospějeme k několika možnostem. Jednou je toto tajemství skryto v jazyce, v tom, že vezmeme běžná a mnohdy prastará slova, vytrhneme je z konvenčních souvislostí a seřadíme je tak, že mají možnost promlouvat poeticky, vyvolávat další a další jejich skryté významy. Touto interpretační cestou šla ruská formální škola, poté literárněvědný strukturalismus a další interpretační způsoby, které se opírají o autonomii a specifičnost slova a jazykového znakového systému. Výchozí představa této interpretační strategie spočívala v myšlence ozvláštnění jazyka. Ovšem báseň může být stejně tak deformací jazykového materiálu, jeho poetickým ozvláštněním či rozbitím, tak i hledáním skryté harmonie jazyka, domýšlením vyššího řádu klenoucího se nad možnostmi jazyka. Když přistoupíme na to, že básnické slovo je pouze vyjmutím běžně fungujícího slova a jeho přenesením a vložením do světa básně, pak se nám celé tajemství poezie ocitá pouze v rovině jazykového znakového systému. Moderní poezie ve snaze osvobodit slovo z konvenčních a zavedených významů postupovala cestou rozkladu básně na její jednotlivé segmenty, verše, motivy či slova, rozkládala i soudržnost slova až na zvukové, grafické, morfologické prvky. Tato rozbitá a tím osvobozená slova se pokoušela podle předem daných principů znovu spojit do nové básně.
Báseň můžeme však také chápat jako výraz osobnosti autora, jako do slov oděný výsledek jeho života a duchovního postoje, jeho existenciální trýzně i tvůrčího úsilí. V tomto případě již nám bude jazykový systém sloužit pouze jako notový zápis autentické a neopakovatelné životní situace. Jako interpreti budeme spoluprožívat trýzeň i slast básníkova osudu, jeho všednost i výjimečnost. Touto interpretační strategií postupují většinou všechny školy, které čerpají z duchovních kořenů existencialismu.
Život básně však není omezen jen životem básníkovým, faktem publikace či jiného čtenářského nebo posluchačského zpřístupnění se již báseň autorovi zcizuje a žije si pak dál svůj vlastní život. Mnohdy bývá i svědectvím, které je obráceno proti původním autorovým představám a záměrům. Báseň se tak stává majetkem interpretů, čtenářů, posluchačů, kritiků, stává se prvkem literární komunikace lidské společnosti. Vstupuje do řádu tradice, do světa literatury, vřazuje se do řetězce děl hluboce zakotvených v minulosti a mířících k budoucnosti.
A my jako interpreti, příjemci oné autentické výchozí básnické šifry, ze zkušenosti víme, že co svého do básně nevložíme, to v ní nenajdeme.
Vraťme se k samotnému pojmu interpretace, který má dva základní významy. Interpretace je jak vysvětlením či výkladem textu, tak vlastním podáním či provedením díla ( např. dramatického či hudebního). Právě toto rozpětí významů mezi výkladem a vlastním osobitým podáním výchozího textu zdůrazňuje nutnost osobního přístupu i aspekt komunikativní. První část latinského kompozita - slovíčko "inter" má význam "mezi" a zároveň i "uvnitř navzájem". Již v etymologii tohoto pojmu je tedy zvýrazněn moment prostředníka, média určitého specifického druhu komunikace. Jako interpreti jsme tedy uvnitř textu a zároveň i mimo něj jako mluvčí jeho skrytých významů. Význam slova interpretace je rozpjat mezi výkladem a subjektivním přístupem, mezi interpretací jako vědeckou disciplínou a interpretací jako uměním. Každá literárněvědná škola v rámci svého zaměření interpretuje z různých úhlů konkrétní literární dílo, do nichž se promítly, materializovaly a soustředily různé skutečnosti podstatné pro literární proces. Existují školy či metodologie, které našly v interpretaci literárního díla své hlavní naplnění. Sama hermeneutika je poněkud zjednodušeně řečeno vlastně metodologií interpretování, technikou správného výkladu mluveného nebo psaného textu a termín "porozumění" se stal její základní kategorií. Hermeneutika se v průběhu svého staletého vývoje odpoutala od výkladu pouze sakrálních kultovních textů a postupně se vyvinula ve filozofickou teorii porozumění a dospěla až v Heideggerově pojetí v disciplínu vykládající samu podstatu bytí. Chápejme tedy pojem "interpretace" v širokém slova smyslu jako způsob výkladu, objasnění a vyvozování smyslu konkrétního literárního díla. Neusilujme o definitivnost soudu, o univerzálnost a normativnost poznání, ale pokoušejme se postihnout formou různých dílčích metod a přístupů co nekomplexněji zrod, tvar i další život literárního díla, jeho souvislosti historické i kulturní, jeho vztahy uvnitř literární tradice i mimo ni. Toto široké pojetí interpretace je podmínkou pro to, aby nebyla ztotožňována s jedinou metodou, literárněvědnou školou či s určitým specifickým přístupem a aby měla dostatečný prostor pro mnohost pohledů a metod. Takovéto pojetí umožňuje do procesu interpretace zahrnout nejen osobnost autora díla, ale i samotný text v jeho vnitřní tektonice a významovém bohatství a zároveň i život a proměny díla vzhledem k jeho příjemci.
Naznačil jsem tři důležité interpretační motivy, které hledají tajemství básně. Jednou je toto tajemství chápáno jako výraz jazykového systému, jeho potencí a skrytých a stále znovu vytvářených významů. Jindy může být hledáno tajemství básně v zachycení autentické životní situace a jejím uměleckém vyjádření. Posléze můžeme shledávat netušený interpretační prostor v možnostech komunikace, v životě díla nezávisle na autorovi. Existuje i řada jiných interpretačních přístupů, ale v nich většinou slouží dílo jako argument úvah přesahujících estetické, existenciální a komunikativní okruhy autonomie vlastního díla. Báseň může být chápána jako životopisný, historický či psychologický dokument, jako svědectví o morálce a stavu společnosti. Literární dílo není pouze výrazem tvůrčí osobnosti, ani není jen složitě organizovanou jazykovou autonomní strukturou, nýbrž se v něm zrcadlí i konkrétní dobové společenské souvislosti, historické, kulturní i sociální jevy.
Každý básník by si měl být vědom, že pouze v interpretaci jeho dílo žije, proměňuje se a má šanci promlouvat a otevírat se novým významům. Jako praktikující básníci víme, že jazyk, který je nám dán tradicí, kulturou i vlastní identitou, se nám někdy jeví jako vězení, jako něco, co nám neposkytuje dostatek prostoru, co mnohdy za nás básní samo. Jindy máme pocity, že nám jazyk dává suverénní svobodu, prostor, který zabydlujeme svým životem. Mezi těmito extrémy je nám dáno se nestále pohybovat, aniž bychom nalézali víru, že naše úsilí nebude marné.
